Camden town

Neděle,

včera neděle byla, včera byl hezký čas. No tak toto zrovna moc napsat nemůžu. Jde o to, že jsem byla z celého prvního týden velice unavená, stahaná ze všeho toho nového prostředí a jazyka, který mě vysával jako rozinku. Ozvala se mi ale Adéla (česká au-pair, která bydlí poblíž Mill Hill), kamarádka Míši, která je bývalou au-pair rodiny Leviton. Psala mi, jestli jí na mě může dát můj kontakt, že je taková hodně svá, ale fajn holčina. Tak jsem samozřejmě souhlasila a představa, že poznám Češku, která je tu o dva týdny déle než já, byla moc příjemná. S Adélou jsme se ale asi úplně nepochopily, já jsem navrhla, že mám v neděli celý den volno, ale že bych chtěla vidět hlavně památky, už nevím jak přesně jsem to napsala, možná jsem napsala, hlavní věci, pro Londýn typické. Nenapsala jsem přímo Big Ben, Tower Bridge, Westminster Abbey, ale myslela jsem, že jsme to napsala jasně. Ona byla otevřená všem možnostem a tak jsem navrhla s tím, že to nechám na ní ať mě vezme někam do centra. Jak píšu, byla jsem celkem nakonci sil, ale zase jsem měla příležitost vidět některé z nejznámějších památek s průvodkyní, které budu rozumět. Sama bych se tam vydala tak možná za dva týdny a tak se mi chtělo tuto možnost využít.

Adéla na mě už v prvních minutách působila jako velice bezprostřední člověk, co nic moc neřeší a prostě "jezdí". Sama mi tak vlastně vysvětlila i celý systém metra a pak i autobusové dopravy. Že je tu třetí týden, ale každý den prostě někam "jezdí". Nasedne a jede a někam se dostane a nikdy se neztratí. To mě naprosto fascinovalo, protože se svým orientačním smyslem, bych dojela možná do Reykjavíku :D. Takle mi to ale popsala, takže jsem z toho měla jeden velký zmatek. Předtím jsem řešila každé číslo autobusu, jízdní řády, každou zastávku a všechna místa, ale věděla jsem, že s Adélou to nemá smysl, protože s ní se prostě jenom "jezdí".

Zavelela, že pojedeme do centra na nákupy, tak mě to trochu zamrzelo, protože jsem myslela, že jsme se pochopily, a že chci vidět něco z památek, když jsem napsala, že chci jet do centra. Nakupovat jsem mohla v sobotu a navíc jsem stejně nechtěla (ještě nemám tolik našetřeno, chápejte). Tudíž kdybych bývala byla věděla, že pojedu další den, svůj první víkend a poslední den volna zase po nákupech, stoprocentně jsem to zrušila. No nic, každopádně jsem už jela v autobuse směr Camden town, který mi byl až do tohoto osudného dne zcela neznámý. Jsem moc ráda, že Adéla byla ochotná mě vůbec někam vzít a ukázala mi moc zajímavou čtvrť, kde se dá velmi dobře v Londýně nakupovat. Nejsou tam sice značkové obchody, jsou to všechno takové trochu "punk shopy", ale spousta suvenýrů a hezkých obchodů s obuví. Je to taková hezká crazy street se zvláštně ujetou, upravenou architekturou nahoře nad obchody. Jsem vděčná, že jsem měla možnost to vidět a poznat. Akorát ten den jsem asi hold nebyla ve své kůži a čekala jsem něco jiného. Adéla byla po všech památkách v sobotu, tedy den předtím a myslela si, že se mi zavděčí s nákupy. Bohužel ale i s Adélou jsme se shodly na tom, že raději nakupujeme samy, protože nerady zdržujem své kolegy, potom jsem ale vážně nepochopila, proč mě tam vzala :D. Říkala, že máme času dost a na památky se během dne ještě dostaneme. Tak se ale bohužel nestalo a téměř celý den jsme strávily koukáním do nejrůznějších obchodů, z kterých jsem já nic moc neměla, protože jsem věděla, že zatím nakupovat nechci. Koupila jsem si ale malý deníček s Londýnem a chci si do něj ve zkratce psát zážitky a zkušenosti z mé au-pair cesty. Nějak jsem celý den zapomněla jíst a začaly mě celkem brutálně bolet záda, hrozně už jsem chtěla domů (což skoro ještě než jsme vyjely z Mill Hillu), ale i přesto, že jsem docela slušně trpěla, ta druhá část dne, byla pro mě výraznější.

Zajely jsme si na Wood Green do mého prvního Primarku, což je velký obchodní dům, kde je všechno za skvělé ceny, Londýn je tím doslova pověstný. Hned jsem si koupila bačkůrky na doma (protože se v domě prakticky nedá chodit bez obuvi a jedny moje bačkory už jsou téměř na odpis), chtěla jsem vyzkoušet kvalitu Prime marku, protože Martina mi říkala, že se tomu nedá věřit, koupila si pyžamo a hned jak ho navlékla, tak se roztrhlo, s botama to samé. Tina si ale nemůže tento obchod vynachválit, říkala, že čas od času je tam nekvalitní zboží, ale jinak je to všechno moc fajn. Já z toho také měla radost, ty ceny byly opravdu moc hezké. Tam se mi asi bude dobře nakupovat (bačkůrky zatím drží a stály dvě libry, 60 Kč). Pak jsme také navštívily velice šikovný obchod One pound, kde je všechno za jednu libru. Trochu to na mě působilo, jako levné zboží od Vietnamce, ale ve sladkostech měli příjemný výběr, takže mne umlčeli ;-D a na Coličku jsem také dostala chuť, no a tak jsem si udělala radost. Martina říkala, že jsou různé a ten, do kterého mě chce vzít později, je prý opravdu kvalitní, mají tam prý ty samé zboží, jako v normálně "drahých" obchodech. Mají to prý asi z nějakých velkoskladů, možná nějaký podobný systém jako naše Outlety. No a pak jsme našly polský obchod, kde jsme nakonec už nebyly, ale dozvěděla jsem se, že tam mají v podstatě to samé zboží jako v Čechách nebo na Slovensku - potraviny, jídlo, pití, drogerii atd., tak na to se také docela těšém.

Za tmy jsme pak dorazily zpátky na Mill Hill, já téměř necítíc hlavu a záda, ale měla jsem radost z prvních maličkostí, které jsem si koupila a tak jsem se stále celkem držela. Adéle ujel autobus zpět k ní domů přímo před nosem, takže jsme zašly spolu ještě na kávu a byla z toho další hodina a půl posezení. Nějak asi nemám dost "vostré lotky" či upřímnosti v sobě, abych narovinu řekla, že už na to nemám. Byla jsem jí svým způsobem vděčná, za to, že mě někam vzala a něco mi ukázala, tudíž jsem bez debaty seděla, kývala a snažila se vyluzovat výrazy obdivu na své unavené tváři. Musím říct, že neděle mě absolutně odrovnala. Bylo mi celkem špatně, bolela mě hlava ještě dva dny, o zádech nemluvím, poprvé jsem špatně spala a měla noční můry (o tom, jak dělám ostudu celé své rodině, že jsem narkomanka a zlodějka a později umírám v momentě, kdy se mi má matka snaží se vším pomoct a už si neví rady :D, nesmějte se, byl to pěkně živý sen), ráno jsem se probudila jako bych vůbec nespala a poprvé jsem měla opravdu špatnou a negativní náladu (aniž bych tušila proč). Odpoledne jsem se to snažila dospat, ale prostě jsem musela usoudit, že ze mě ta neděle vysála veškerou mou sílu a pozitivní energii. Každopádně bych řekla, že jsem se přetvařovala nejdelší dobu v kuse ve svém životě - celý jeden den. Nějak mi to hold nesedlo, ale to už se tak někdy stává ;-)