"Tak díky, ahoj a já jdu zas o dům dál..."
Když jsem byla malá, tak mi vždycky na závěr říkávali: "A pak zazvonil zvonec...
Co dodat, jsem tu a jsem tu z posledním článkem tohoto blogu. Píšu ho s velice smíšenými pocity, vůbec nevím, co si myslet. Těším se domů, ale nechci opustit tento svůj. Ano je to tak, Londýn se mi stal druhým domovem a já prostě nechci říct jen sbohem a prostě vyšumět. Je to nefér, můžete mi na to namítat, že jsem sem s tím jela, že jsem to celou dobu věděla a ano, máte pravdu! Byl to pobyt s ručením omezeným, ale nikdo už Vás na to opravdu nepřipraví. Nikdo Vám už neřekne, jak těžký je to tady zabalit a opravdu nadobro opustit. Sedím tu ve svém prázdném pokoji obalená zavazadly a je mi smutno.
Ráda bych ale ještě shrnula posledních 14 dní měsíce června roku 2013, než uroním poslední slzu. Už celé dva týdny před odletem jsem se loučila všude, kde jsem mohla. Jenže mám takovou teorii, minimálně u sebe, když se blíží nějaké takové období stresu nebo psychického tlaku, přepnu do jakéhosi "úsporného režimu", jak já to ráda nazývám, a všechno vnímám tak nějak z povzdálí. Jako bych vystoupila sama ze sebe a jen pozorovala svoje činy a své pravidelné mechanické postupy, které plním stále dokola. Najednou mám nějaký úbytek emocí či racionálního uvažování. Myslím si ale, že je to normální, protože by se z toho člověk, ne člověk JÁ, mohla zbláznit. Nějak stresové situace moc nezlvádám, a proto mám možná takovýto záložní systém, který to řeší za mě. Takže jsem se přestala stresovat, že neuvidím všechno zajímavé v Londýně, že si nekoupím všechno krásné a neochutném všechno výborné. Že si holt nestihnu odškrtnout úplně všechno ze svého snového seznamu, že nepojedu na vytoužené cestování po Británii a že to prostě nebude všechno tak dokonalé, jak jsem chtěla a jak jsem si představovala. Je to šílené, ale s tím se mi srovnává vždycky úplně nejhůře...že něco nebude dokonalé! :D Nějak si to vymyslím, vytoužím a představím a v mé hlavě to dokonalé je, ale pak zjistíte, že na to nemáte čas, myšlenky, sílu ani prostředky.........PROSTĚ NIC NENÍ DOKONALÉ! Tak se mi to nějak povedlo pochopit a začala jsem uvažovat pouze nad tím, že jedu domů a tady už není podstatné stihnout všechno za posledních pár dní.
První víkend v červnu jsem byla naposledy ve svém velice oblíbeném Camden Town. Jak už jsem říkala mnohokrát předtím, je to místo, které se liší úplně od všech ostatních částí města. Má svého punkerského ducha a já se tam budu vždycky ráda vracet. Nakonec jsem neodolala ani svému oblíbenému pouličnímu obchůdku s těmi nejgigantičtějšími koblihami a donuty, které si jen dovedete představit a udělala jsem si poslední vycházku po Camden street se vším všudy ;).
K mému pracovnímu životu můžu dodat na závěr asi jen to, že se v podstatě nemění, člověk plní, co se po něm chce a co si odpracuje, za to je odměněn. Já jsem tu měla ty nejlepší podmínky a tu nejlepší rodinu. Nádherný dům a úžasný pokojíček. Skvělé jídlo a dokonalé děti, co víc si přát? Snad jen, že už mě nebaví uklízet a dělat tuto fyzickou, někdy až otrockou práci stále dokola. Všechno ostatní tu miluji, ale když už začnete mít pocit, že čeho je moc, toho je příliš, je čas se posunout dál.... A asi taky proto je to tak těžké, protože odcházím, kvůli tomu hlavnímu, co tady plním - práce - nemůžete být hlídačkou dětí a uklízečkou nadosmrti, ale co ty ostatní věci? Co těch 99%, které tu jsou a které jsou fajn, na které jste si zvykli a vyhovují Vám? Hmm, ty Vám totiž budou odebrány se vším ostatním.
Snažila jsem se dát poslední dobou také do kupy po fyzické stránce. Pro zhodnocení se za tu dobu, co tu jsem celkem rapidně měním. Nevím, zda lidi okolo mě to nevidí nebo nevnímají, já osobně to ale cítím výrazně. Neměla jsem bohužel dostatek času se proměnit v krásnou modelku (myslím od doby, kdy jsem se rozhodla opravdu shodit, co jsem nabrala :D), ale za to mě opravdu začal bavit pohyb a naučila jsem se i zdravě jíst. Nedokážu si odepřít sladké, to už se tu asi definitivně stalo mou neřestí a velkou závislostí (ostatně to je Vám myslím všem dost dobře jasné :D), ale pevně doufám, že se to zpátky doma zlepší a ve své pevné vůli a zdravém životním stylu budu dále pokračovat. Musím říct, že jsem na sebe poměrně hrdá v běhání, nechodím tak často, protože mě úplně šíleně nebaví, ale překonávám sama sebe a tvrdě makám :). Dokonce jsem zaběhla svůj osobní životní rekord :).
Na konci prvního týdne jsem pak byla naposledy u paní Caroline na cleaning a hned na to v pátek naposledy u paní Marianne... musím říct, že oba úklidy jsem si docela protrpěla. Nejen, že mě bolely záda a vlastně celý člověk, ale byla jsem hrozně unavená a taková vyčerpaná. Nicméně ten pocit, když jsem v pátek přišla domů a věděla jsem, že už žádný extra cleaning mě nečeká....ooo to byl moooc fajn pocit : ). Na památku jsem si udělala pár fotek interiéru obou baráčků, tak ať máte malou představu, kde jsem vlastně působila...
Kuchyň a playroom paní Caroline
Kuchyň a obývák paní Marianne
Jinak určitě stojí za zmínku i pejsek paní Caroline, který mi udělal ze života peklo. Ani nevím pořádně proč a vlastně si to chudák čokl ani nezaslouží (i když trochu jo :D), ale já ho tak strašně nenávidím : D. Nemá cenu přesně popisovat důvody proč, ale byl mou noční múrou a vůbec jsem ho nebyla schopná brát jako psa. Pro mě byl každý týden jen zrůdou a monstrem, který se mi snažil znepříjemňovat život (pro jen malý příklad, abyste mě hned neodsuzovali - smrad, sliny, chlupy, bordel, žrádlo všude možně, atakování, skákání a v neposlední řadě zvratky). Nicméně i tento malý drobeček mi nejspíš bude za pár let chybět. Až zas budu vzpomínat na ten starý dobrý Londýn, určitě se pousměju a řeknu si, co teď asi dělá Henry, jo jo, ten ušatý čokl Henry, kde tomu je konec : )
Tak a je tu poslední víkend a s nim i poslední výlet. Jak už jsem řekla, nestihla jsem bohužel všechno, co jsem chtěla, a tak jsem se musela rozhodnout, co je mou největší prioritou nakonec! A rozhodla jsem se sakra dobře! Počasí v Londýně je od začátku června naprosto ukázkové, takže jsem dokonce i chytla trochu zdravější barvu než je mé typické "splynutí se zdí :)". Na tuto poslední červnovou sobotu mi vyšlo to nejkrásnější letní, slunečné počasí, takže jak jinak, než že jsem se celý den usmívala.... Jela jsem navštívit historické lázeňské město Bath, o kterém asi mnozí z Vás neslyšeli, ale já ho odteď budu doporučovat všude, kde budu moci. Opravdu jsem našla svůj anglický "Český Krumlov". Je to tak nádherné město s tak osobitým duchem až mi oči přecházely. Viděla jsem celé město z nejvyšší místní věžě, po té se koukla do místních lázní, v kterých se naposledy koupalo před 60 lety a dále viděla krásnou krajinu, parky, kostely, univerzitu, náměstí, řeku a zažila prostě a jednoduše ten nejkrásnější poslední den v Anglii : ). Byla to ta nejmilejší tečka za celým mým pobytem a já byla nadšená ze všeho co jsem viděla, takže mé osudné město Bath ;).
Tak a mé milé malé děti, blížím se do finiše a píšu o svém posledním týdnu v Londýně. Není to zvláštní? I pro Vás je to konec jedné éry :D. Jedné čtenářské éry a příběhu jedné holčiny, která si jela tak trochu změnit život za hranice. Za hranice svého domova a své rodné země, ale stejně tak i za hranice sebe samé. Kdysi jsem jen záviděla lidem, kteří něco takového dokázali - odjet. Sami se sebrat a rozhodnout se naučit jazyk v zahraničí, ať to stojí, co to stojí. A teď tu stojím na konci této pohádky a říkám si - já to zvládla! A co víc? Vůbec nic to nebylo :D. Z toho co jsem se tu naučila, teď totiž vím, že stačí jenom CHTÍT. O nic jiného nejde, stačí jen chtít a věřit si a dokážete všechno na světě. Ne se furt stále dokola shazovat, že na to nemáte a že nejste jako ti ostatní, kteří to umí a zvládnou lépe. Protože jsme všichni úplně stejní a všichni můžeme být ti, co to nezvládnou, ale stejně tak i ti, co uspějí. A to je asi to nejvíc, co jsem se tu naučila a co mi Londýn dal.
Teď už mi zbývá jen zapnout kufry, říct všem díky za vše a odjet se vší parádou. Holky mi šíleně vyrostly. Za tu krátkou dobu hozně dospěly, ani nevím, jak ten čas utekl. Bylo to jako pár týdnů a teď si uvědomuji, jak moc se toho v této domácnosti a v této krásné rodině událo a změnilo. Opouštět Tinu (mojí hostitelskou mamku) si nějak ani nedovedu představit. Každé ráno se svým "Morning Martina, how are you?", to už k tomu tady neodmyslitelně patří. Tato osoba mi vkročila do života a neuvěřitelným způsobem ho změnila. Celá rodina včetně babiček a dědy mi bude šíleně chybět. Všichni přátelé a znamí, ale Tina je mou osudnou osobou tohoto příběhu. Je to tak neuvěřitlně hodná, upřímná, pozitivní, spravedlivá, čistá a úžasná osoba, od které se učíte, aniž byste si to uvědomovali. Tolikrát mě štvala a tolikrát jsem na ní chtěla křičet, ať už si to strčí všechno za klobouk, ale na tom teď vůbec nezáleží, protože díky ní jsem si uvědomila, že život a svět může být lepší. Rodiče mě vychovali způsobem, za který jsem na ně hrdá a vždy budou mít v mém srdci to největší a nejdůležitější místo. Jsou ale občas lidé, kteří Vám vkročí do cesty a ukáží Vám něco, co Vás jiní nenaučí nebo to prostě jen pochopíte jinak než jste to dřív chápali. Je těžké to vysvětlovat a asi se spíš musí zdát, že se do toho zamotávám. Jen jsem tady přišla na to, že lidé k sobě můžou být i milí. Že se na sebe můžou usmívat a být k sobě ochotní a vzájemně se podporovat. Ne se předbíhat, pohrdat a soutěžit. Že si mohou zlepšovat životy a zpříjemňovat dny, že bychom si všichni na tomto světě měli pomáhat, protože není jediný důvod dělat opak. Trochu se bojím, že s návratem domů se tento můj růžový obláček bude postupně vytrácet, protože o Češích mám jakési horší mínění, co se týká veškerého chování, ale stále věřím, že to jde a vracím se zpět domů s novou nadějí.
Bude mi to tu chybět. Všechno do posledního puntíku. Tolik vzpomínek, tolik etap celého toho pobytu. Všechno co jsem tu zažila, koho potkala, o koho přišla, s kým se rozloučila a co viděla, zažila a nakoupila. Všechno to teď bude patřit už jen minulosti a do zásuvky něčeho, co se odehrálo a za co jsem nepopsatelně šťastná. To rozhodutí, které jsem udělala, bylo opravdu jedno z nejlepších ne-li nejlepší v mém životě. Chtěla bych touto cestou také veřejně oficiálně poděkovat Andrejce Nikodémové, která tuto prvotní myšlenku vynesla do výšin, kde se stala realitou. Vždycky mě to tak nějak hlodalo a vždycky jsem nad tím uvažovala, ale tys mě přesvědčila! Všem svým nejbližším přátelům a rodině děkuji za podporu, kterou mi vždycky dodávali a motivaci, kterou mi jsou po celý můj život. Aniž byste si to uvědomovali, to co jsem a kam spěju je díky Vám, každý jeden z vás mě žene kupředu a inspiruje něčím jiným a já vám do jednoho neskutečně děkuji. Ájo TOBĚ, protože jsi něco, co ve mě bylo už tolik let najednou rozehnala v oheň, který nešel uhasit a já si zatím šla až do samého konce. DĚKUJU za tu myšlenku a podporu do toho jít! Zuzanko Cabejšková Tobě děkuji za léta doučování angličtiny, pomoci ve dne v noci a neutuchající hnací sílu něčeho dosáhnout a opravdu jít za ty "hranice" :). Děkuji Vám všem!
Je to tak těžký.....byl to skoro rok a půl, není to jen nějaká dovča, je to kus života. Celkově mám pocit, jako by to bylo let deset. Tak jsem se tu změnila. Tak jsem zestárla a tolik věcí si uvědomila. Odcházím jako úplně jiný člověk. Možná se Vám to nezdá nebo to nepoznáte, já to ale v sobě vím a cítím. Na něco jsem tady přišla a s něčím novým odcházím. Jsem za tuto zkušenost neskonale šťastná, jsem vděčná, že jsem měla takové štěstí a narazila na úžasnou rodinu, lidi a prostředí. Odjela jsem jako napůl zlomený človíček, který nevěděl co se sebou, co s budoucností, co se svým životem. Najednou jsem se objevila na zcestí a měla pocit, že nemám nic. V první řadě žádné sebevědomí, nevěřila jsem ničemu a ani sama sobě. První měsíce tady tak nebyly ty nejlehčí, ale stejně tak, jako se tu najde každá druhá au-pair, našla jsem se i já. Postavila se zpátky na nohy a pochopila co je důležité :). Ještě než jsem odjela bylo mi řečeno, že se tu člověk změní, ať s tím počítám. Že se taky celkem slušně vyfiltrují řady přátel a "přátel". Po skoro třičtvrtě roce jsem si nic takového stále neuvědomovala, ale teď tu sedím den před svým odletem a vím, že je to pravda! Nejdřív jsem si říkala, jak se tak můžu změnit, jak mě tak nějaká takováto zkušenost může změnit, že jsem už holt asi prostě natolik dospělá, že se měním těžko a najednou vidím, že jsem se změnila lehko a to dost. Přátelé mi zůstali, rodina mě nepřestala podporovat. Pochopila jsem, že je nejdůležitější mít okolo ty správné lidi a vy - vy, kteří tyto řádky ještě pořád čtete a ještě Vás to nepřestalo bavit, vy věrní čtenáři mého někdy dost opožděného a někdy šíleně nudného blogu - jste to přesně VY, o kterých mluvím. Moji nejlbižší lidi, miluju Vás z celého srdce a děkuji Vám za všechno. Všechno co mi dáváte a že tu jste, zůstaňte tu prosím dál, protože bez Vás, bych já nebyla :).
Mááte také moje DÍKY za všechny dárečky, pohledy, upomínky a talismánky, které jste mi věnovali, půjčili nebo v průběhu mého pobytu tady poslali. Nejen, že mě povzbuzovaly v těžkých chvílích, ale také přispěly k vytvoření odrazu mé osoby a jakéhosi ducha mého pokojíčku, který jsem milovala nejen já ;-). Díky tomu všemu jsem věděla, že i přesto, že jste daleko, jste pořád všichni se mnou :-*.
Tak a je to. Sdělila jsem snad všechno, co jsem měla na srdci a i když je to někdy možná moc, je to opravdu to, co cítím a jak to vidím :). Je to jako včera, když jsem psala svůj první článek a byla plná dojmů ze své cesty autobusem (14.-15. ledna 2012) s nepřizpůsobivou romskou menšinou naší populace, pamatujete? :) Tehdy jsem vůbec netušila do čeho jdu a co mě čeká. Vyděšená, malá, naivní holčička :) a teď už to všechno vím, mám za sebou a můžu jet zpátky domů. Díky Londýne za vše, pac a pusu a zase někdy...
Můj milovaný dědečku Ládíčku, jak jsem řekla, tak jsem splnila, tvá slova a nápad pro název mé "knížky" coby au-pair v Londýně jsou těmi nejdůležitějšími slovy a jménem tohoto posledního článku. "Jak jsem uklidila půlku Londýna....." o tomhle si nechám zdát svou poslední noc a ani netušíš, jak moc jsou ta slova pravdivá a co se v nich (alespoň pro mě) všechno skrývá ;). Teď už snad jen krásnou dobrou noc... I am gonna miss you my crazy London... a dobré ráno Praho.
alespoň na nějakou chvilku ;-)!
Těším se na Vás všechny a na všechno, tak hurá s novým elánem za novým.
... a pohádky byl KONEC!" xxx
14.06.2013
PS: tady je má písnička, která pro mě znamená Londýn, mé začátky, moje nálady, mé sezení v okně a koukání na déšť a konec konců myslím, že mluví sama za sebe :)
http://www.youtube.com/watch?v=1G4isv_Fylg
(a až teď zjišťuji, že je točená i v Londýně, tak to je celkem vtipný :))
2024 ©