Leden/January

 Nový rok, začátek roku 2013...

Vrátit se zpět do Londýna po třech krásných týdnech nicnedělání, užívání si vánočních svátků, rodiny a přátel nebylo nijak lehké. To, že opět všechno opouštím a vracím se do práce, mi bylo opět celkem nepříjemné. Snažila jsem se brát vše ale pozitivně a naladit se na to, že to musím brát tak, že se sem vlastně vracím už naposledy jen na pár měsíců. V tu chvíli jsem se zastavila, hrklo ve mně a uvědomila jsem si, že tu jsem už opravdu jen posledních 5 měsíců. Což v mém případě a ještě v Londýně uteče jako v Praze 5 týdnů. Nakonec jsem se zpátky začala těšit a i přes návrat v krásných 7 hodin ráno při první lednové neděli mě nic nedokázalo naštvat. Táhla jsem se s těžkým kufrem od autobusové zastávky domů a alespoň si přála, aby v něm nikdo nebyl. Těšila jsem se na rodinu, ale člověk se potřebuje zase trochu aklimatizovat, rozkoukat a uvědomit si, že je zase trošku jinde a mezi jinýma. Nicméně dům se právě probouzel a já byla zase úžasným středem všeho dění :). Tina na mě hned vybalila statisíce otázek a já ani netušila, která bije. Nicméně jsem byla ráda, jaké krásné a srdečné přivítání jsem doma dostala a milion otázek je pořád lepší, než kdyby si mě nikdo ani nevšimnul... V neděli jsem zůstala celý den zavřená v pokoji a psychicky i fyzicky nabírala síly do dalších dnů. Věděla jsem, že se opět mám na co těšit, věděla jsem, že ten čas je tu teď už opravdu krátký a utíká tak rychle, že jsem se rozhodla si to tu užít na plný pecky. Věděla jsem také, že na konci května se s touto naprosto úžasnou rodinou rozloučím a nebudu tušit, kdy je zase uvidím, že tato pohádka už brzy skončí a já řeknu sbohem celému tomuto příběhu. Že do té doby mě čeká návštěva mých zlatých rodičů, výlet do Holandska za mýma Slapyčkama, „prázdniny“ u moře ve Španělsku s rodinou a na konci tohoto pobytu v Anglii, když Bůh dá, tak i nějaké to dobrodružné cestování. Spousta krásných plánů, spousta motivace, kdy si říkáte, že nějaké uklízení vezme čert. Jenže s více plány (a ještě když jsou příjemné) čas utíká rychleji :-(. Ani jsem se nenadála a celý první novoroční pracovní týden byl v tahu. Všechno je tu tak rychlé až je mi z toho smutno. Nadešel 15. leden a já tu „slavila“ svůj ROK v Londýně. Měla jsem z toho takovou radost, že se mi to vážně chtělo slavit, chtěla jsem všem říct a vzrušeně hlásit, že už jsem tu opravdu jeden celej velkej rok :D. Nebyl ale kdo, byl to pracovní den a rodina jak jinak, než byla ve svém typickém nezadržitelném koloběhu života povinností a starostí, v němž si občas připadám, že tam na mě už není místo a čas. Oslavila jsem si to tedy jen v duchu a uznale jsem sama sebe pochválila, jak jsem to tu šikovně zvládla a vydržela : ). Také jsem už téměř dva týdny napnutě sledovala den co den výsledky mých FCE testů a stále nic. Nakonec ten den ale nadešel. Pár dní po mých „oslavách“ prvního roku v cizině přišel mail, že jsou známy výsledky na Cambridgských webových stránkách. Letěla jsem tam a těch pár minut bylo jako několik hodin. Měla jsem ale pocit, že se budu radovat, že ať to dám jakkoliv, že jsem to snad udělala. Nevím co mě k takovému pocitu vedlo, protože ten výsledek byl upřímně celkem překvapující :D. Dámy a pánové testy jsem zvládla! Prošla jsem! To je hlavní ne? Vždycky mi všichni říkáte, jak se na bližší výsledky už nikdy nikdo ptát nebude, hlavní je ANO nebo NE. A u mě to bylo ANO. I po necelém roce tady, po půl roce ve škole a po nevelkých přípravách a velké nervozitě. I po tom, co jsem si říkala, že jsem to určitě nezvládla, a že to pro mě je jen příprava na ostrou zkoušku. Vždycky jsem si tolik přála tento certifikát mít. Jako ostatní – certifikát z anglického jazyka, ty bláho, to bylo něco nedosažitelného… a teď ho mám. Jsem tak šťastná, že je mi opravdu jedno, že to bylo s těma nejodřenějšíma ušima na světě. A ano, bylo to tak :D, myslím, že tam někdo nahoře (teď nemyslím Boha) musel hodně dlouho hledat, aby se dopočítal tolika bodů, aby mi to dal, protože z toho co jsem se dočetla a dopídila (a že těch informací moc neposkytují) jsem ale pochopila, že přijít o cca jeden až dva body, tak jsem nahraná :D. Jsem prostě na samé hranici úspěchu a neúspěchu a klidně to přiznám. Protože to bylo v tomto případě OPĚT takové štěstí, že si nemůžu nic jiného než blahopřát. A také informace pro všechny ty, kteří jsou vždycky jednoznačně přesvědčení, že jen dělám a přitom mám ty nejlepší výsledky, že jsem šprt a jedničkářka a že se vždy obávám zbytečně. Milí zlatí, tady máte černé na bílém, že mě při těchto chvílích provází štěstí, ne znalosti a píle :D. Děkuji všem za podporu a za držení pěstí, vyplatilo se to ;).
Na konci ledna se mi konečně poštěstilo a vydala jsem se na výlet do Oxfordu. Tam jsem moc chtěla a hned po Cambridge to bylo druhé místo, které jsem chtěla co nejdříve mimo Londýn navštívit. Bylo takové nijaké počasí – nesvítilo sluníčko, byla zima nezima, nepršelo a bylo zataženo. Člověk by si přál víc, ale nemohl si stěžovat :-). Je to nádherné město s plno krásnými historickými památkami, s typicky anglickými univerzitami a fakultami, s vlastním studentským duchem a velice příjemnými průvodci, kteří dělají několikrát denně prohlídky zcela zadarmo (dobrovolné příspěvky dle uvážení každého jedince). Prohlídka trvala asi 2 hodiny a prošli jsme ty nejhlavnější body města + jsme dostali odborný výklad se spoustou zajímavých a zábavných historek. Oxford mě tedy zaujal, ač se stále více přikláním ke Cambridge (možná to bylo tím, že tam jsme měli úžasné počasí, ale i tak se mi zdá ještě krásnější).

  
Dále jsem se také seznámila s novou au-pairkou v okolí. Je to nová holčina v rodině, kde byla moje slovenská kamarádka Martina, jmenuje se Virginia a je z Moldavie. Myslím, že jsme si celkem sedly a i přesto, že na mě přes psaní dělala zvláštní dojem….nevěděla jsem, zda neumí moc anglicky a nebo je opravdu hloupá, tak pak mě přesvědčila o opaku v obou případech. Zřejmě jí nejde pouze psaní, protože mluví celkem plynule a rozuměly jsme si téměř všechno :D. Hloupá se mi nezdála už vůbec, což dokazuje i fakt, že má je téměř nakonci studií psychologie a mimo jiné také byla pracovně na několik měsíců v Americe. Občas si člověk před nějakými lidmi připadá opravdu malinkatý : ). Nicméně fajn holčina, tak doufám, že sdílí stejné pocity a občas spolu někam zajdeme.
Co se týká sportu, tak stále chodím na svou oblíbenou Zumbu a ta Zumba Fitness, na kterou jsem chodívala s Tinou se zdá být v rozkladu. Naše ultra rambo učitelka se rozhodla se Zumbou skončit, protože jí nebaví a bude dělat jen posilko ve formě tzv. Body Blast, tak uvidíme, co se z toho vyvrbí, každopádně je mi to líto, protože každá z obou lekcí mě bavila a líbila se mi něčím jiným. Se školou jsem skončila už na konci listopadu a jak s ní dál záviselo na výsledcích zkoušek. Ty dopadly nad míru dobře a já se rozhodla, že se do školy už nevrátím. Zkusím si najít nějaké bezplatné lekce angličtiny, o kterých mi už pár lidí říkalo.  Dále k extra práci - Udržela jsem si jednou týdně Caroline a občas, to ale velmi zřídka, zajdu na bbs k Sharon. Celý první týden v lednu jsem chodila pomoct Hayley a díky tomu jsem byla skoro 12 hodin denně na nohou :-(, nic moc teda... Jinak se můj život tady, se mi tak zdá, celkově dost „zpomalil“ a zpříjemnil. Nejsem už taková uspěchaná, nemám tolik práce, nejsem tak sedřená a unavená. Nechodím do školy, takže každý den prostě jen někam neběhám a nespěchám. To jsem shledala za velmi příjemné a tím jak lenivím, tak netuším, zda se mi s tím ještě bude chtít něco dělat. Mám v plánu si určit týdenní harmonogram, který by měl vypadat zhruba takto – jeden den extra práce, jeden den angličtina, jeden den sport a dva dny odpočinek . To samozřejmě mluvím jen o svých poledních pauzách jinak práce doma zůstává samozřejmě stále stejná včetně úžasných sobotních večerů : ). Uvidíme, jak se s tímto režimem poperu, když je mi příjemné odpočívat 4 dny, nejsem moc režimový typ ;-D.

 Taky jsem se druhý týden v lednu loučila se svým nejlepším kamarádem Israelím z Venezuely. S tím jsem poslední dobou skoro nebyla v kontaktu, protože posledních pár měsíců řešil urgentní záležitostí mezi svou zemí a zdejší univerzitou. Rozhodl se tady začít studovat vysokou školu, na kterou se dostal a napsal mi jen pár dní předem, než odjel do Buckinghamu, kde mu na konci ledna začíná studium. Byla to celkem rychlovka, netušila jsem, že ho ztratím tak rychle, i když bude třeba jen dvě hodiny daleko, je to jiný...Stihli jsme tedy za těch pár dní několik večeří, obědů a kino a bylo to moc fajn. Když jsem se s ním loučila a zase odjížděla ze zástávky autobusem domů, opět na mě přišel ten smutný pocit - uvidím ho ještě někdy? Tolik mi tu pomohl, Tolik mi toho dal. Ukázal mi spousta krásných míst, pozval mě na úžasná jídla do úžasných restaurací, bylo s ním tolik zábavy a co hlavně...on jediný si mě ve třídě všimnul na tolik, že přišel a i když jsem se ostýchala, vytáhnul mě mezi lidi, tancoval se mnou celou noc a ukazal mi, že se nemusím bát, že nemusím být nervozní mluvit. Díky němu jsem se tu vlastně rozmluvila, aniž by o tom on věděl, on mi dodal to první sebevědomí v tomto divném městě a jazyce :). Moc pro mě znamená a je mi líto, že už i on odchází z mého života. Snad se brzy uvidíme...

Také jsem na konci měsíce s Virginii navštívila Science Museum, což je tedy pro mě méně zajímavé muzeum ale stojí za vidění. Samozřejmě věda a technika mi toho moc neříká, textům jsem už vůbec nerozumněla a když jste někde s někým koho neznáte je to takové rozpačité. Proto do takových míst chodím raději sama, začínám být vážně hrozná, ale vemte si, že je to mnohem pohodlenější...chodíte si kde chcete, určujete si trasu jakou chcete vy sami, když si chcete sednout, dojít na záchod nebo dát kafe, jdete, kdy vy chcete a neomlouváte se jiným. Nemusíte stále vymýšlet nějaké témata a být vtipní, nic neřešíte a jste sami sebou :D. Někdy mám prostě radši být sama a proto byl tento den s Virginii takový nijaký. Ona je moc fajn holčina, ale je to ten typ, který se furt směje i věcem, který nejsou vtipný a někdy mám pocit, že i proto, že mi nerozumí, odkýve všechno co řeknu a co navrhnu, tak je to taková hadrová panenka a ne moc společnost :D. Vzala jsem jí také na Camden Town na nákupy, ale ona nejdřív chtěla a pak, že stejně nic nepotřebuje, tak jsme to za 15 minut prošly a šly si sednout. Člověk má pak pocit, že se nezadvěčí s ničím a nebo se vším? Prostě zmatenost :D.

No a toť můj měsíc leden. Co se týká počasí, tak o tom je snad škoda mluvit, jeden den prší, druhý sněží, třetí je mlha a čtvrtý ani nevím... Celý měsíc bylo dost chladno, většinou pod nulou, nebylo to tak strašné jako v Praze, ale rozhodně horší než mé začátky minulý rok. Celé dva týdny se tu udrželo poměrně hodně sněhu, takže se nikomu ven ani moc nechtělo. Dokonce tady zase vyhlašovali různé pohotovosti a rodiny nakupovaly jídla na pár dní dopředu pro případ, že se "nedostanou" z domu. Jsou fakt roztomilí :). Napadnou 3 čísla a oni už nevyjíždí autem ven.

Doufám, že jste všichni v pořádku a zdravím z prosněženého Londýna.