Odjezd Praha - Příjezd Londýn

Show Londýn začíná...

po tom, co jsem se vykopala ze svého krásného růžového pokoje, našeho útulného bytu a z našeho pražského panelového domu s kufrem, taškou, batohem a kabelkou dne 14.01.12 chvilku po 16:00 hodině mě moji milovaní rodiče odvezli směr Florenc hlavní nádraží, abych si mohla splnit sen, který jsem si před nedávnem vymyslela a stanovila. Sen, o kterém jsem si ještě před pár lety myslela, že je to má noční můra a něco co nikdy sama nedokážu, zatímco většina mých přátel zcela hravě. Celé léto jsem počítala, že nastoupím do školy, která nějak z neznámých důvodů prostě "vybuchla" a já se téměř ze dne na den rozhodla - není jiná možnost než odjet jako au-pair do Anglie a naučit se jazyk. Kdy jindy, když ne teď?

Svoje pocity moc nedokážu popsat, rozhodně jsem čekala, že budu mít větší nervy, budu se víc třást, slzy mi potečou proudem a budu si stále dokola klást otázku: "Sakra, co to vlastně dělám? Tohle nikdy nemám šanci zvládnout" - nic takového se nestalo. Byla jsem mírně nervozní a vědoma toho, že se něco v mém životě rapidně mění, ale rozhodně jsem nebyla mimo sebe tak, jak to velmi dobře a velmi často umím. Již před shromážděním všech cestujících jsem si všimla, že na nástupišti č. 21 se to nebezpečně hemží černou havětí... pardon... romskou komunitou! Ano správně, bylo to nástupiště, z kterého autobusy jezdí do Londýna, takže jsem měla tu čest. Nenechala jsem se tím ale vyvézt z míry a vše si u stevardky vyřídila, dvě zavazadla odevzdala a dvě si nesla ke svému sedadlu č. 59 :). Tam jsem zjistila, že se mi moje velice naditě napěchovaná příruční zavazadla nevejdou nikam jinam než pod sedadlo. Uložila jsem si tam tedy batoh, ve kterém jsem měla veškerou elektroniku včetně notebooku a vrátila jsem se zpět, abych se naposledy rozloučila s našima. Toho momentu jsem se upřímně velice bála, měla jsem strach, že všichni tři budeme nezadržitelně brečet a já mermomocí nebudu chtít nastoupit :D. Díky bohu táta i já jsme to zvládli. Oba jsme byli celkem vysmátí a jenom mamka v posledním momentě neudržela oko suché. Jakmile jsem to viděla už jsem spěchala pryč než mě tím nakazí.

Vracím se ke svému sedadlu č. 59 a co nevidím :). Zdůrazňuji, že mé sedadlo bylo mnou osobně vybráno u okénka a konkrétně situováno na danou polohu v autobusu. Na mém místě se roztahovala rodinka cikánů (omlouvám se všem nerasisticky založeným občanům, ale už nemohu dál udržovat své emoce a názory na uzdě :)). Přičemž pán na mě čuměl jak prdel z roští (vážně tu nebudu psát sprostě, ale u nich se to jinak nedá) kam se to jako chystám. Tak říkám: "pardon, toto je moje sedadlo" a on na to: (škoda, že tu nejde přesně vyjádřit ten špinavej, smradlavej a nechutnej žvigánskej přízvuk, kterým to říkal) "no já mám ale děti a musím být u nich". Já na to: "no dobře, ale todle je moje místo, já se omlouvám, ale asi sedíte špatně, sedadlo č. 59 je moje" a on na mě asi tak čtvrt minuty kouká (moc milá chvilka) a pak říká: "já mám ale děti, potřebuji je mít u sebe" (solidní odpověď ne? :D). A já na to: "no dobře a kam si mám tedy sednout?" (s tím, že jsem předpokládala, že si místa vyměníme) a on na to:....(vlasntě nic neřek, čuměl jak dement a pokrčil rameny). V tu chvíli se mi málem splašily kladiva, nejen že nešlo vše, tak jak jsem si představovala, ale domlouvat něco s takovým individuem mě málem porazilo. Abych to trochu zkrátila - řešila jsem to se slečnou stevardkou a ta mě po několika nezdařených pokusech komunikace s nimi požádala, abych si sedla někam, kde je místo. Ráda bych jenom podotkla, že jsem jela s docela hodně zavazadly a sedět u okna byl tedy účel, abych si své věci dala pod sedadla a nemusela je všechny vytahovat vždy, když se bude chtít mému spolusedícímu ven. Také jsem chtěla sentimentálně mávat rodičům při odjezdu, pomyslně mávat Praze na rozloučenou a sledovat celou cestu. To se samozřejmě nestalo díky nepřizpůsobivé menšině, která se mnou cestovala. Situace se opravdu povedla, celý autobus na mě koukal, divil se proč už nejedem a naši běhali do autobusu a ven, aby se ujistili, že nepojedu 18 hodin vestoje. Furt jsem to brala s nadsázkou a humorem, štval mě jen přístup, chování a vlastně celá existence této rasy. Nakonec jsem si sedla vedle jednoho chlapce (bílého, Čecha), který ze začátku vypadal docela sympaticky... čekala jsem, že po celé té "aféře" se se mnou dá do řeči, nebo třeba udělá nějaké gesto, jakože - ať jsem v pohodě, že to jsou "jen" cikáni. Jediná jeho reakce za celou dobu bylo kývání na souhlas, že si vedle něj mohu sednout a pak, když jsem se přiběhla ze záchoda s dotazem: "To už jsme v Londýně?" tak z něj vypadlo: "Prej jo!". Takže ten mě taky zrovna nepodržel :D. Jinak jsem zapomněla ještě zdůraznit, že jsem jela v té tmavé části autobusu. Vypadalo to, že půlka Žižkova se stěhuje do Londýna a já mezi nimi jako bílá ovečka. Než jsme vyjeli, dva cigáni vedle mě popíjeli pivo, jedli (svoje) brambůrky (i přes žádost stevardky ať nejíme vlastní potraviny) a civěli na mě, jak na levnou prostitutku. Rodinka za mnou, měla dvě ošklivé děti, které celou noc řvali takovým způsobem, že se celý autobus nevyspal (já seděla přímo před nimi, spala jsem všeho všudy dvě hodiny), když zrovna neřvali pojistil to ten nejtlustší cikán ze všech, svým roztomilým chrápáním. Celou cestu jsem se dusila smradem, který z nich vycházel a bála se nejen o své věci (do batohu s notebookem pod mým sedadlem mi pan ustavičně kopal), ale pak i o sebe (celý autobus viděl, jak chudák malá holčička odjíždí pryč sama do neznáma a nechává za sebou své rodiče plakajíc doma) :D.

Jinak co se týká toho příjemnějšího, cesta jinak utekla celkem rychle. Dávali dobré filmy, takže člověk ztrácel pojem o čase. Několikrát jsme pak vycházeli v noci na celnici a ukazovali své pasy. Pak už vše šlo celkem rychle a v Londýně jsme byli natotata. Na nádraží jsme byli o půl hodiny dřív. Všichni se vrhli na své tašky a kufry do zavazadlového prostoru a já jsem se jen vzadu postávajíc a přihlížejíc modlila, ať tam ty moje věci jsou a nikdo je jen tak neodnese (bylo by to totiž dost dobře možné). Na štěstí jsem zjistila, že opravdu všechno mám, a tak jsem začala zjišťovat kam se postavit, aby mě mohl vyzvednout předem domluvený taxikář. Dotáhla jsem své zavazadla na hlavní křižovatku asi 30 m vzdálenou od místa výstupu - trvalo mi to asi půl hodiny a myslela jsem, že mi odumřely záda a všechny svaly v těle :).

A začala další show nanovo. Měla jsem sebou pro jistotu dva mobily, jeden na českou Sim kartu a druhý, abych si mohla v Anglii koupit anglickou. Asi půl hodiny před příjezdem mi první telefon umřel, takže jsem vystoupila s tím, že mám sice druhou šunku k dispozici, ale taky moc dlouho nevydrží. Když uběhlo asi 30 minut mého čekání na rohu, začal mi zvonit telefon a byl to pan taxikář. Nerozumněla jsem mu vůbec nic nejen díky angličtině, jeho hroznýmu přízvuku, ale i rozruchu z dopravy přede mnou, takže to začalo být velice vtipné. Položil to a já netušila co mám dělat. V tom mi napsala Tina (maminka rodiny), jestli jsem v pořádku dojela a kde jsem. Tak jsem jí napsala, kde čekám (roh křižovatky přímo před cedulí Victoria station) a všechny charakteristický znaky, které jsem okolo viděla. Začala jsem mít totiž silný pocit, že jsem někde úplně jinde než mám být a ten taxikář mě hledá marně (říkal totiž něco o Victoria Green Line Coach Station). Nevěděla jsem, kde se nacházím a věděla jsem, že se svýma taškama ani jít jinam nemůžu. No abych to zkrátila - na taxikáře jsem čekala přes hodinu a půl, po volání a psaní s Tinou, volání se dvěma různýma taxikářema, ptaní se nějakých kolemjdoucích, kde to vlastně stojím a téměř dobití baterky v mém druhém a posledním mobilu (po jeho vybití už bych asi vážně nevěděla co dělat :D) - se najednou z ničeho nic vynořil přímo u mě Ind v autě a vyhrknul: "Is it you?" a já zařvala "Yes, I am" :D. Plná nadšení, že tam nezemřu a že jsem spasena. Nasedla jsem a užívala si asi půl hodinovou cestu přenádherným Londýnem a z dálky jsem na chvilku viděla i Big Ben. Rozložilo se ve mě takové vzrušení, že jsem konečně pochopila, kam jsem se to dostala :). Po příjezdu před krásný dům v hezké části Londýna Mill Hill jsem se dozvěděla, že původní taxikář, který mě měl vyzvednout, vyzvedl úplně jinou Martinu a zavezl jí úplně jinam. Nechápu to, každopádně tento taxikář jel odjinud, a proto to tak dlouho trvalo. Tina mě opravdu podržela, celé to zařídila a nebýt jí, tak tam stojím jako solný sloup ještě teď :).