Plnou parou vzad

  A čas běžíííííí a nezastavuje se...

Asi není slov pro omluvu za zpoždění psaní mého blogu. Myslím, že jsem se Vám to většině snažila nějak vysvětlit a omluvit svoje totální selhání a pozastavení blogu. Ale i tak se o to znovu posnažím v následujících řádcích. Bohužel jsem začala ke konci října nabývat dojmu, že mě blog poněkud zdržuje. Že mu vždycky věnuju poměrně hodně času, ne-li celý den doma a to se mi nějak přestalo hodit "do krámu". Měla jsem spoustu akcí, plánů, povinností a zábavy a přitom všem jsem blog posunula trošku do ústraní. Za to se opravdu upřímně a od srdce omlouvám, teď mě to mrzí a vím, že jen těžko budu navazovat na týden číslo 35 :). Na druhou stranu jsem ale pomalu začínala mít pocit, že mých čtenářů ubývá, že už nejsem tak vtipná, jak jsem bývala :D a že už není o čem prakticky psát. Pracovní týden byl s menšími obměnami stále to stejné a víkendy se měnili, jenže v nich právě nějak nezůstalo místo na jejich zachycení :-(. Pokusím se tedy nějakým způsobem ještě zpětně sesumírovat, jak jsem vlastně uplynulé 2 a půl měsíce prožila a pak se pokusím, a tímto se zde také zavazuji, psát blog pro každý nový měsíc (od nového roku 2013). Snad někteří z vás ještě zůstavají věrní a budou mé příspěvky číst a já se pokusím naplnit veškeré vaše představy...

Abych tedy navázala na polovinu října, tak tam se hned po týdnu číslo 35 odehrál jeden opravdu velký zážitek. A to hned 19. října v O2 Areně představení - Cirque du Soleil - Michael Jackson the Immortal World Tour. Nejde ani slovy popsat jaký to byl pro mne zážitek. Ještě teď si vzpomínám na začátek léta, když jsem se o vystoupení dozvěděla. Zjistila, jak neskutečně drahé je a v první chvíli jsem si o tom ani nedovolila uvažovat. Červíček se mi ale přeci jen do hlavy dostal a mě to hlodalo několik týdnů. Pak jsem si řekla, že je to akce jak dělaná pro mě. Na Cirque du Soleil už chci jít několik let a Michael Jackson? Tak to bez debat... Prostě jsem se nakonec rozhodla lístek si koupit k příležitosti mých 24. narozenin a pak jsem toho nelitovala ani na vteřinu - NAOPAK. Několik desítek minut jsem seděla s otevřenými ústy a jen užasle civěla, co je schopná jedna partička OPRAVDU SCHONÝCH LIDÍ vytvořit. Neskutečná kombinace, muziky, videoprojekce, osvětlení, tance, hudebních nástrojů, artistů a tak dále a tak dále. Mohla bych pokračovat do nekonečná, ale asi to vyhodnotím slovy - DOKONALÝ, NEZAPOMENUTELNÝ ZÁŽITEK!. (pro zvědavce úkázka zde http://www.youtube.com/watch?v=p8qOMlfLG8Q ). A to jsem v tu chvíli ještě ani nečekala, že mě čeká nejlepší víkend za (asi zřejmě) celý můj pobyt v Londýně. Slapyce útočíííí...

Musím ho ale napsat jen opravdu stručně. Mám tolik věcí, co bych vyprávěla, že by to byl článek za všechny předchozí dohromady : ). Moje milované holčičky a kamarádky z tancování se za mnou vydaly do Londýna! Vzala jsem si dva dny volna + celý víkend a stálo to víc než za to :). S holčinama jsme ještě před víkendem odjely na dva dny k moři do Brightonu, kde jsme sice nechytly úplně ideální počasí (na pláž u moře), ale za to vše ostatní myslím, bylo naprosto dokonalé. Druhý den už ale na nás už čekalo sluníčko a náš výlet na útesy Seven Sisters se tak stal dokonalou dobrodružnou cestou s velice nečekaným příjemným dnem.

Hned po příjezdu zpět do Londýna jsme se vydaly na nově objevenou diskotéku na jihu Londýna a to konkrétně tzv. Roller Disco  aneb klub na kolečkových bruslích : ). Old school hudba, ty nejbláznivější kostýmky a 5členná skupinka ujetých holek na scéně :D. Nebudu snad ani zmiňovat menší problémy a traumata spojené s tímto večerm - možná jen, že naše dvoučlenná posádka Verunka s Miškou nejprve vůbec netušily, jestli budou schopné se na diskotéku dostat, činilo jim totiž značné problémy spojit a najít se se slečnou, u které byly ubytovány. Pak ještě cestou potkaly sebevraha, který chtěl skočit ze střechy baráku, takže večeru tento nemalý stres dodal celkem slušný šmak :D. Já se zase pro změnu cestou z diskotéky ztratila takovým způsobem, že mám pocit, že buď nastala obrovská chyba v mém mozečku nebo v tu chvíli byl "Lodnýn město mé" jeden velký ERROR! :D Měla jsem zjištěné trasy domů, které totálně ztroskotaly, dále dát na rady dvou kluků, kteří zjistí novou trasu na netu také nebylo ideální. Prostě jsem si sedla no autobusu na opačnou stranu a odjela až na samý konec světa - chápej totální jih Londýna (já bydlím téměř na úplné hranici severozápadního Londýna). Ve zkratce jsem jela asi 6ti autobusy a v tom, který jsem jako jediný znala a konečně věděla, že už jedu domů, tak jsem usnula a přejela svou zastávku a vzbudila se až na konečné. Je toto možné? NIKDY, opakuji nikdy se mi nestalo, že bych v dopravním prostředku usnula, ale zrovna ve chvíli, kdy to potřebuju nejméně se to přesně stane! Pak se mi ještě podařilo se totálně ztratit někde poblíž své lokality, ale takovým způsobem, že jsem vlastně vůbec netušila kde jsem a kam jít. Nikdo nikde, pět hodin ráno a ani člověk ani auto... (rozhodla jsem se totiž, po právě nabyté zkušenosti s nočními autobusy se na ně dále nespoléhat a JÍT PĚŠKY na vlastní pěst :D). Až asi po 20 minutách v dálce taxík - takový sprint jsem snad nikdy nepodala :D. Pan řidič mě upozornil, že pěšky mi to bude trvat ještě tak hodinku a tak jsem nasedla do jeho auta s tím, že je mi jedno i kdyby mi naúčtoval 500 liber, hlavně že mě dostane domů. Měla jsem pocit, že se vážně zhroutím. Měla jsem pocit, že už nikdy neuvidím ten známý hezký baráček a že už si nikdy nelehnu do své milé vyhřáté postýlky. Teď když o tom po těch měsících znovu píši a přemýšlím, mám husinu po celém těle, stejně tak ale doteď nedovedu pochopit, jak se zrovna tam a v tu hodinu vzal prázdný taxík, který zastavil na naprosto prázdné křižovatce a jehož řidič začal řešit něco uvnitř vozu, a tak mi dal prostor ho dohonit :D. Pro upozornění - diskotéka končila ve dvě hodiny a já jsem do postele na kost promrzlá ulehala v půl šeté ráno. O tom skratu si už myslete každý své, každopádně někde nastala pořádná chyba :D:D:D. Jinak jsme s holčinama prošly nejdůležitější a nejznámější památky, daly si neskutečně nadupanou typickou britskou snídani, navštívily Soho a v něm M&M´s World a v Chinatown si zašly na super čínskou večeři aneb sněz co tvé tělo vydrží, jely vlakem a prošmejdily anglické Versailles jménem - Hampton Court Palace a také návštívily typickou irskou hospůdku s živou kapelou, kde mě holčičky krásně překvapily oslavou mých narozenin přesně na 29. října. Byla jsem tak šťastná, že na své narozeniny mám volno a ještě ho trávím s těmi nejbližšími, to si člověk ani neuvědomí, jak to může být důležité a hodnotné.

Stejně tak jak mi moje milované Slapyčky přijely, tak také ujely a rozutekly se opět do různých konců Evropy. Jak už jsem ale dříve zmínila pro mě to byl ten nejúžasnější a nevysmátější prodloužený víkend nejen za pobyt v Anglii, ale nebojím se říct, že za poslední leta. Díky za to!!! Výsledkem těchto úžasných pár dnů je také nezapomenutelné video alá parodie na světoznámý „Gangnam style“. Pokud to z vás snad ještě někdo neviděl…doporučuji, myslím, že stojí za shlédnutí ;)

http://www.youtube.com/watch?v=sinawZb2eG0

Hned jak mi moje 4 členná Slapycká posádka odjela, já jsem nelenivěla a hned se připravovala na svůj první Halloween. Ten jsem si moc užila. Převlékla jsem se za ďáblíčka a společně s holkama a Tinou jsem chodila po sousedství se slavnou větou „trick or treat“ („koledu nebo Vám něco provedu“), takže to byl nový príma zážitek.

(Vím, že samochvála smrdí, ale ty dýně jsem vydlabávala já a na to že jsem do dělala bez jakýchkoli instrukcí, sama a poprvé, tak jsem na sebe opravdu hrdá :D a Beatrice kostým jsem taky dotvářela - myslím to strašidlo na jejích šatičkách ;))

Tím skončil můj velice vydařený měsíc říjen a upřímně musím podotknout, že ani můj diář ani moje hlava moc zážitků z listopadu nejsou schopni nabídnout. Nejen, že jsem trucovala, že je víkend s holkama zase pryč a čeká mě teď jen velká zkouška z angličtiny, ale i počasí bylo chladnější a nálada unavenější. Chyběla mi Marťa, ale pořád jsem si užívala volný čas s Majo. Jenže jsem věděla, že i ta začátkem prosince odjíždí, tak mi zrovna do úsměvu nebylo. Byly jsme společně bruslit na stadionu na ledě a pak na procházce v ohromně krásném parku jménem Hampstead Heath. Ještě jednou jsem pak s přáteli navštívila Roller Disco, kde byla opět velká zábava. Jinak jsem se ale opravdu snažila připravovat na nadcházející testy. Ano ano, je tomu tak, že jsem se opravdu  bláznivě rozhodla zkusit udělat FCE Cambridgský certifikát z anglického jazyka. A ten mě čekal hned na samém začátku prosince, takže času nebylo nazbyt. Měla jsem dost práce a škola do toho mě dost vyčerpávala, takže suma sumárum jsem tomu učení rozhodně nedala tolik, kolik jsem chtěla a jak jsem si představovala. Nicméně snažila jsem se a dokonce i testy nanečisto ve škole dopadly více než dobře, což mě rozhodně velice motivovalo. Ke konci listopadu mi škola skončila a já se rozhodla v ní zatím nepokračovat s tím, že uvidíme podle toho, jak dopadnou testy. Čím víc se blížil termín zkoušky tím méně jsem si věřila a více byla ve stresu. Měla jsem pocit, že jsem tomu věnovala jen prabídně času a že nemám šanci to udělat. Byla jsem už poměrně dost unavená a hrozně se těšila na Vánoce domů. Tina s Jamesem mi dovolili jet na 3 týdny do Prahy a ta vidina prázdnin a Vánoc v Praze byla nepřekonatelná. Do toho jsem ještě řešila haldu dárků k Vánocům s tím, že už jsem je nechtěla kupovat doma a být se vším všudy v pohodě.

A den zkoušky nastal! Byla rozdělená do dvou dnů a to konkrétně první sobotní dopoledne v prosinci mě čekala ústní část aneb pohovor s rodilými mluvčí. Z toho jsem byla zprvu asi nejvíc nervózní, vždycky mám problém mluvit před lidmi a ještě v angličtině, no škoda slov... Nicméně poslední dobou jsem opět začala mít pocit, že se domluvím poměrně bez problémů. Sice vůbec nemůžu mluvit o kvalitní široké slovní zásobě a dobrých vyjadřovacích schopnostech. Co ale chci, o to si řeknu a konverzace na základní úrovni se tomu myslím říct dá. Proto jsem si také začala více lámat hlavu s ostatními částmi zkoušky. Druhá část mě tedy čekala o dva dny později, kdy jsem hned z rána jela do centra Londýna, abych si tam krásných 7 hodin lámala hlavičku a zahřívala mozeček. Druhá část se skládala z čtení, psaní, poslechu a gramatiky a po tom, co jsem vše řádně odevzdala a věděla, že je tomu konečně konec, ze mě spadl obrovský balvan. Neměla jsem moc dobrý pocit, jen co je pravda, modlila jsem se a přání nějakého zázraku byly na místě, ale snažila jsem se myslet pozitivně a věřit, že alespoň tu požadovanou úroveň budu mít. Hlavní v tu chvíli pro mě ale bylo – uff je to za mnou a teď mě čekají Vánoce v Praze a nic jiného už mě nemůže rozhodit. Byl to úžasný pocit, všechna nervozita a stres ze mě spadly a já si užívala opět ten pocit volna a svobody : ). Sice mě čekalo ještě zařizování několika dárků, ale to už jsem brala jako příjemnou povinnost.

Ještě jsem si vyhradila čas na procházku vánočním Londýnem alá výzdobu na Oxford street nikdo nepřekoná :D. Atmosféra na mě dýchala ze všech stran. Všude světýlka, vánoční trhy, vůně skořice a jablka, svařené víno, zima a lidé pobíhající s plnými taškami dárků.

Dokonce jsem ještě stihla i navštívit místní typickou vánoční atrakci – Winter Wonderland. Z čehož jsem měla obrovskou radost, protože jsem se tam moc chtěla podívat a pak se zdálo, že už nebude čas. Je to něco jako Matějská pouť, akorát ve vánočním zimním smyslu. Je to něco nádherného. Všude trhy, teplé nápoje a vafle či palačinky. Spousta atrakcí a typická zima v kombinaci s příjemně plápolajícími ohni na každém rohu tohoto parku. Tato zimní země se během pár dnů postavila na kraji samotného Hyde Parku a je každoroční atrakcí pro všechny obyvatelé Londýna. Já vplula do atmosféry nejen nákupem teplého Cideru a palačinky s čokoládou, ale také návštěvou kolotoče ve výšce cca 60 metrů, kdy jsem si zase jednou po delší době myslela, že už tentokrát ale opravdu umřu :D. Podotýkám byl to takový ten typicky starý řetízkáč s tím rozdílem, že se točíte v neskutečné výšce a máte pocit, že okamžitě vypadnete a rozplácnete se na zemi :D. Také jsem byla v místním cirkusu, který nejprve vypadal velice fádně, ale nakonec to byl obrovský fajn zážitek a příjemná nostalgie po stovkách let, co jsem nebyla v cirkuse. Malá, pro mě naprosto dechberoucí ukázka...

http://www.youtube.com/watch?v=YpWv_PcPJJI

No a tím asi zakončím svoje působení v Londýně za rok 2012… a teď už huráááá domůůů…

Jako dneska se vidím toho 14. prosince v podvečerních hodinách na letišti v Lutonu, jak sedím s kávou v ruce. Zaslouženou koblihu plněnou krémem :D a vedle sebe jen kabelku. Přes určité obavy jsem se na letiště dostala včas a za nadměrně těžké zavazadlo nemusela platit. Takže nálada byla o to vyšší. Sluchátka v uších a v nich skvělá hudba. Hodina do odletu a já mám čas konečně jen tak sedět a přemýšlet. Nikam nespěchat a nic neřešit a v tu chvíli jsem byla opravdu opravdu šťastná. Vše jsem zvládla, vše jsem stihla, vše co je za mnou s tím jsem byla spokojená a teď? Výhled na nádherné nadcházející 3 týdny s rodinou doma a s přáteli v mé milované Praze. Vánoce prožívám ještě dvojnásobně, takže to nadšení bylo nepopsatelné. Lítat mě začalo hrozně bavit, takže jsem si celý tento páteční večer užila jak se patří. Na letišti jsem ale k údivu všech :-D byla dřív než naši a i když mi to možná mamka bude mít teď za zlé (že to zmiňuji), protože jí to pak zpětně bylo líto já jsem z toho měla docela legraci. Když dorazili z východu už z našeho letu dávno nikdo nevycházel a naši čekali doufajíc, že mě neprošvihli. A prošvihli :D. Přivítání nicméně bylo opět dokonalé. Půlnoční svačinka hadr – byla to takříkajíc typicky česky nezdravá žranice jak má být. S přípitkem s Becherovkou Lemond, borůvkovým koláčem a neskutečně mnoho dárečky na přivítanou už tento návrat dom nemohl být lepší. Já zase byla na druhém konci Evropy ve svém pokojíčku a zase moc šťastná. Spát jsme šli někdy okolo třetí a mě se zase rozjel ten vlak, který se tak neúprosně řítí a nikdy nezpomaluje. Tři týdny utekly jako voda a já měla pocit, že jsem ani skoro nic nestihla. A to i přesto, že jsem se viděla se všemi svými nejbližšími – rodinou i přáteli, byla v divadle a viděla a zažila vše, co chtěla. Měla nádherné Vánoce v rodinném kruhu a úžasný Silvestr na chatě s nejlepšími kamarády. Sice jsem byla celou dobu trochu nemocná, takže sportu, na který jsem se tolik těšila, jsem nakonec moc nedala, ale vše ostatní bylo bez jediné chybičky a já zase mohla odjet zpět směr Londýn. Čím častěji přijíždím a odjíždím tím více mám pocit, že se ty rapidní rozdíly mezi těmito dvěma světy zacelují. Už to není chci být tam a ne tady a těším se tam a zpátky ne, ale mám ráda obě stránky. Doma mě čeká rodina a přátelé, což je to nejhodnotnější co člověk má, Londýn je ale zase jedním velkým snem, který si plním a kde zažívám každý den něco nového a nečekaného. Neskutečně mě tento styl života začal brát a tudíž jsem i vážně začala uvažovat, že bych po letošním létě doma zase na nějakou tu dobu ještě odcestovala. Návrat do Prahy plánuji na konci června a minimálně do konce září bych tam také chtěla zůstat. Takže si Vás každýho užiju habaděj :). Zase se mám na co těšit a to je to hlavní. Každý z nás potřebuje mít se na co těšit, motivaci, která ho žene kupředu a smysl, pro který žít. Já si asi protentokrát našla tento způsob žití a to je pro mě teď ta nejcennější zkušenost, které nikdy nebudu litovat. Za chvíli tu slavím „ROK V LODÝNĚ“ tak si počkejte na nové vydání. Jo a pokud se ptáte jak dopadly výsledky FCE zkoušek, tak do odjezdu z Prahy jsem se je nedozvěděla. Oficiálně si nechávají dva měsíce na opravu, takže na výsledky si budete muset počkat až do lednového čísla ;).

Do té doby všechny líbám a přeji, ať se máte krásně a myslíte jen a jen pozitivně xxx