Pozitivní týden.
Když přemýšlím nad zhodnocením mého 4. týdne, nezbývá než ho posoudit jako skvělý. Hned v pondělí jsem s Tinou řešila můj odjezd domů a větší prodobnosti ohledně 5. týdne, na který si rodina naplánovala výlet do Paříže, jakožto oslavu babiččiných 70. narozenin. Tina mi dala přesný seznam toho, kdy odjedou a přijedou, kdy budou potřebovat babysitting v následujích 2 týdnech a kdy odjíždí a na jak dlouho na Velikonoce. Byla jsem víc než nadšená, protože jsem celkem těším na to, že tu přes týden budu hospodařit sama a trochu si tak odpočinu a navíc do dalších 14 dní nemám o víkendu žádný babysitting a na Velikonoce můžu jet na dva týdny domů. Byly to ty nejlepší zprávy, takže jsem si hned našla letenky, vychytala výbornou cenu, dohodla se s Tinou a hned je koupila. Dámy a pánové můj přesný přílet a odlet do Prahy a z Prahy je následující: v pátek 6.4.12 odlétám z Londýna Lutonu v 21:10 a přilétám do Prahy 23:55, následně odjíždím na chatu do Druzcova a vracím se v pondělí 9.4. Dále jdu 16.4. večer do divadla a pak odlétám zpět z Prahy Ruzyně v sobotu 21.4.12 v 6:00 a přilétám do Londýna v 7:00 (vše je uvedeno v místním čase). Jinak jsem zatím volná, takže Vás všechny velice ráda uvidím ;-).
Dále jsem se zařekla, že musím začít řešit školu. Nejdřív jsem si dávala dva týdny klidu s tím, že pak to začnu řešit, ale po pravdě mi tady ten čas tak ukrutně letí, že ho nestíhám hlídat. Rozhodla jsem se ale, že po měsíci už bych do školy opravdu nastoupit měla. Moje angličtina to rozhodně potřebuje jako sůl. Adéla (česká au-pair, s kterou jsem se tady seznámila) mi říkala, že vůbec nemá cenu do té školy psát, že na e-maily vůbec nereagují a ať si tam rovnou zajedu. Přišlo mi to zbytečné kvůli času i penězům, tak jsem to zkusila a za necelé dvě hodiny jsem měla na mailu odpověď. Musela jsem se smát, protože i bývalá au-pair Míša mi psala, že na elektronickou korespondenci moc neodpovídají a já s nimi komunikovala cca 3 dny a odepisovali mi obratem a s největší ochotou a trpělivostí :). Adéle mi říkala, že rozřazovačky tam jsou v pondělí, tak jsem se ptala Tiny, zda se tak můžu domluvit a ona mi říkala, že by mě zrovna v pondělí potřebovala na přípravy na sobotní narozeninovou oslavu (18.02.12), tak jsem si domluvila rozřazovačky na páteční odpoledne a nebyl s tím nejmenší problém. Tina přislíbila, že mě tam vezme autem a ukáže mi cestu. Takže další bod pro mě :)...
Rodina na víkend plánovala Bat Micvah, což je židovská oslava - popravdě se v tom moc nevyznám, protože jí děvčata mají slavit až v 13 letech, ale bylo mi vysvětleno, že je to jedno buď v 10ti nebo ve 13ti, takže Maddie oslavovala jakýsi vstup mezi dospělé. Tina byla v týdnu na Oxford street a nakoupila kvanta šatů a ve čtvrtek večer se konala velká módní přehlídka. Měla jsem radost, že můžu být s nimi a u toho, protože to byla velká zábava. Zjistila jsem totiž, že Maddie naprosto nenávidí šaty a vše co charakterizuje dívčí zjev. Nejraději by si oblékla tepláky a tenisky a šla slvit. Zatímco malá Bea je úplný opak, začala se do všech šatů okamžitě navlékat a pořvávala po celém domě, že je "Prom queen" (Královnou plesu). Všechny šaty jí byly samozřejmě asi o čtyři čísla větší, takže v nich spíš vypadala jako vodník Česílko, ale aspoň byla sranda. Maddie furt fňukala, že žádný šaty nechce a že jsou všechny hnusný a Bea zase, že je chce všechny a že jsou naprosto dokonalý. Nakonec jsme vybraly šaty i doplňky a zbytek putoval zpátky do obchodů (zajímavý způsob nakupování :)).
Ve čtvrtek jsem od Martiny dostala pozvání k nim domů na čaj. Původně nikdo neměl být doma, a tak jsem se těšila, jak jejich dům pořádně prozkoumám, ale nakonec byl doma tatínek, který náhle onemocněl. Dům jsem ale z velké části viděla a musím říct, že je úplně jiný než ten náš. Je značně větší a uklízet bych ho rozhodně nechtěla, ale to Martina nemusí, takže to je v pořádku. Mají všechno modernější než my a Martiny pokoj se mi moc líbí. Je větší a prostornější než ten můj, má ho o patro výš, takže má skvělý výhled a má svou krásnou koupelnu, což jí trochu závidím, ale jinak bych svůj pokoj za nic nevymněnila - také má své výhody :). Takže to bylo příjemné zpestření čtvrtečního odpoledne, posezení a pokec u čaje s mlékem zase ve svém rodném jazyce.
V pátek jsem dopoledne splnila všechny své povinnosti a už se třásla nervozitou z rozřazovacích testů z angličtiny. Nebo resp. nebála jsem se testu, protože ten má naopak určit v jaké třídě mám být, bála jsem se spíše té komunikace s těmi lidmi ve škole. Tina dopoledne odjžíděla něco zařizovat a řekla, že se vrátí v půl dvanácté a pak můžeme vyjet. Ještě před půl jednou nebyla doma a já se strachem svíjela, že to všechno nestihnu. Nakonec dorazila, hodila mě tam a já se pak zpátky vrátila přesně v pořádku a včas. Ve škole na mě byli moc milí, dali mi test a řekli, že až ho budu mít ať ho přijdu odevzdat. Nejdřív jsem si říkala, že to vypadá dost lehce, ale opak byl pravdou. Bylo to 5 článků v kterých chyběly slova (jakákoliv - podstatná jména, zájmena, předložky, slovesa...) a vždy pod článkem byly 4 možnosti a vždy jen jedna správná odpověď. První článek byl opravdu velice lehký, druhý už ne tolik a co Vám budu vyprávět o čtrvrtém a pátém? :D:D Nikdy jsem snad více netipovala jak v tento den. Nerozumněla jsem absolutně jak textu, tak ani možným odpovědím. Byly tam slovčíka, které jsem v životě neviděla. Posuzovala jsem to podle toho, jaké písmeno se mi tam nejméně opakovalo nebo nejvíce líbilo (A, B, C nebo D) :D. Takže nakonec jsem odcházela z pocitem, že budu nanejvýš šťastná, když nebudu v úplných začátečnících. Dostala jsem papír s tím, že jsem se domluvila na první zkušební hodinu na další týden ve čtvrtek. Pak jsem ale lušila informaci v kolonce "Level: U1". Vydedukovala jsem, že jsem opravdu skončila v té nejnižší skupině. Bylo mi to líto, protože úroveň Elementary jsou opravdu úplní začátečníci a mě se nezdálo, že bych byla až tak moc špatná. Adéla říkala, že je ve skupině Intermediate (což je druhá od konce) a i proto jsem byla naštvaná, že jsem horší než ona (srovnávání mi vůbec není pdoobné :D). Navíc do toho testu jsem pak chvilku nahlížela a měla jsem tam odpovědi tak padesát na padestá a během pohovoru s paní, který byl součástí "vstupního řízení" jsem si také nepřipadala jako úplný neandrtálec. Ptala se mě, jak dlouho tu jsem, jak dlouho tu plánují být, proč tu jsem a co tu dělám. Jestli mám nějakou zkoušku z AJ nebo jí případně do budoucna plánuji - samé takové základní otázky, na které jsem, myslím, reagovala docela pohotově. No nic, říkala jsem si, že uvidím příští týden a nějak se s nimi pak domluvím. Byla jsem ráda, že jsem s tím alespoň hla nějakým zdárným směrem.
Pátek byl ale zakončen dokonalým večerem. James byl v týdnu dvakrát na pracovní cestě - jednou v Kodani a podruhé v Madridu a v pátek se vracel až pozdě večer. Já žádné plány neměla a tak jsem byla přizvána na židovskou večeři k babičce Eunice. Opravdu jsem byla překvapená, protože pozvání k babičce domů na večeři už mi přijde velice osobní a bylo to nanejvýš milé. Samozřejmě jsem ani na minutu neváhala a nabídku přijala. Když jsem vstoupila do jejího domu okamžitě na mě dýchlo teplo domova. Velice starý, ale přesto velmi krásně a mile zařízený dům. Tina mi říkala, že v tomto domě vyrůstala nejen ona, ale ještě i její tatínek. Ten bohužel zemřel v jejích 21 letech, jak mi posléze řekla. Dům byl plný fotografií, a tak jsem viděla jak vypadala Tina v mém věku, jak vypadá její bratr, jak vypadala Eunice za mlada a jak vypadal její manžel a spousta dalšího. Poznala jsem také nového člena rodiny, a to Tininýho strýčka a Eunicinýho bratra Harrolda. Neskutečný to muž! Večeře byla naprosto perfektní, opět jsem si královsky pochutnala a během jídla Harrold vyprávěl o jeho cestě do Československé republiky v roce 1968 a pak holkám vysvětloval co je to komunismus. Mluvil pomalu a zřetelně, takže jsem měla možnost rozumět trochu více než je obvyklé a moc mě to bavilo. Vyzařovala z něho taková pohoda a energie, že mi stačilo ho jen pozorovat a poslouchat jeho klidný a příjemný hlas. Byl to nádherný večer a já si zase o kus víc připadala jako součást této srdečné a pohostinné rodiny :).
2024 ©