Týden číslo deset

 Tak tu máme kulatý desátý týden...

...a s ním zase 7 dní plných různorodých zážitků. Pondělí nebylo ničím nijak zvlášť zajímavé (pokud se dobře vzpomínám), a tak ho tedy rovnou přeskočím. V úterý jsem zažila poměrně značný šok ve škole a to proto, že jsem přišla do třídy svého učitele Martyna a tam mi bylo oznámeno, že jsem dnes jinde a s někým jiným. Byla jsem z toho nejdřív trochu zmatená, ale pak jsem šla situaci řešit do kanceláře a tam mi bylo sděleno, že jsem dnes s učitelem Ericem. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen dočasná změna pro dnešní lekci popř. pro tento týden, ale pak jsem se dozvěděla, že mám teď pravidelně chodit do této třídy. Lekce Upper-Intermediate totiž zrušily! Tak nějak jsem se nějakých změn bála, protože bylo přeci jenom znát, že nás ubývá a spolužáci postupně opouští Londýn a vrací se zpět do svých zemí, zatímco nikdo nový nepřichází. Toto byl pro mě ale šok, Eric se sice zdál být sympatický a poměrně vtipný chlapík, jedná se ale zase o jeden stupeň vyšší level a to už je pro mě "trochu" více (než nejvíce) náročné. Jsem tedy ve tříde FCE, což byl původně můj cíl za celý tento poměrně dlouhý pobyt v Anglii. Jsem tam místo toho po dvou měsících a musím říct, že mám co dělat. Je znát, že jsem tam jedna z nejhorších, ne-li nejhorší a zatímco všichni dostanou papír se zadáním nějakého cvičení a hned vědí, co mají dělat, já se teprve snažím překládat a přelouskávat, co se po mě asi tak cca chce :D. Byla jsem z toho tedy v úterý značně mimo, protože škola si změny takového rázu nárokuje a já bych tedy stejně nic nezmohla. Můžu jít do nižší úrovně, ale to se mi samozřejmě vůbec nechce. Tam, kam jsem chodila předtím to pro mě bylo ideální. No jo, holt nic není navěky a uvidíme jak to půjde. Večer se Zumba opět nekonala, protože jsme měly s Marťou babysitting, takže jsme začaly debatovat o běhání, které je zadarmo a můžeme si ho časově přizpůsobit. Mě tento nápad poněkud skličuje, protože běhání mi nejde a nenávidím ho, nevydržím běžet dýl než pět minut a úplně mě to odrovnává :D. Bohužel je ale dost nutné a naléhavé se sebou něco dělat, a tak jsme to nechaly otevřené na další týden. S tím, že opět doufám, že by mohla vyjít Zumba :D.

Středa byla ve jménu školy, snažila jsem se udělat co nejvíce práce a úkolů, ale stejně mi ta moje přestávka utekla takovým způsobem, že jsem skoro nic nestihla. Ale je rozhodně příjemné se na chvilku zastavit a furt jen někam nechvátat a neuklízet :)

Ve čtvrtek jsem byla zase ve škole a tentokrát ta hodina byla z mého pohledu o dost lepší. Nebyli tam někteří studenti, kteří byli předtím v mých očích až příliš dobří a příliš vehementní, takže celkově panovala větší pohoda a čas na ty, kteří ne až tak plynule komunikují. Přišla jsem ráno do třídy jako první a Eric mě hned nadšeně vítal a ptal se mě, jak si tam zvykám a jak se tam s nimi cítím. Řekla jsem mu, že je to pro mě celkem těžké, že je vidět, že jsem pomalejší a horší než ostatní a že mám mnohem horší slovní zásobu než oni. Na to mi hned říkal, že nesmím řešit slovíčka a překládat si věty slovo od slova. Že ani on to nedělá, protože spoustě věcem také nerozumí ;-). Má svým způsobem pravdu, todle už také poměrně dlouho nedělám (narozdíl od školy doma, kde jsem musela mít přeložené naprosto všechno). Tady to už ani nejde, to by se člověk zbláznil, ale pokud dostanete cvičení na slovíčka a na slovní zásobu, tak pak už to o něčem svědčí. Například cvičení, kde máte za úkol vyřadit z řády slovíček jedno, které mezi ně z nějakého určitého důvodu nepatří. Když ale neznáte ani jedno z danách slov, těžko se pak vyřazuje :D. Zjistila jsem ale, že ve třídě je víc lidí a to také mnohem mladších. V podstatě je tam teď většina mých vrstevníků a opět je to směsice různých zemí - Česká republika, Španělsko, Maďarsko, Irán, Japonsko, Brazílie, Venezuela, Francie, Ukrajina a ještě jeden stát, který jsem ale zatím nebyla schopná identifikovat :D. Také jsem si moc oblíbila svého nového učitele. Je to takový "starý blázen". Je to postarší zarostlý pán, na kterém je ale vidět, jak svou práci miluje. Jak miluje práci s lidmi a není to pro něj jen každodenní povinnost, kterou musí plnit, ale vyloženě tím žije. Je opravdu akční, vtipný a pokaždý přijde s něčím novým a neotřelým. Vážně se v hodinách nasměju, a proto jsem se rozhodla to tam ustát stůj co stůj. Je to těžký a budu muset zabrat, ale mohla bych si tam snad najít nové kamarády a opravdu se něco naučit i takovouto zábavnější formou.

Večer jsem opět měla babysitting a vše probíhalo v pořádku. Co tu tak začínám slýchat o osudech ostatních au-pair, tak mám asi ty nejlepší děti na světě. Malou Bea bych sice někdy opravdu nejradši okřikla (a co víc :D), ale i tak jsou to dvě největší zlatíčka.

Pátek začíná a s ním i snový víkend. O mé polední přestávce jsem jednu hodinu navíc pomáhala Tině v kuchyni, což byl zase jednou kulinářský zážitek. Bylo to svkělý, protože se učím nové věci, práce v kuchyni mě vážně moc baví a ještě si u toho povídám s Tinou a občas se docela nasmějeme (i když já ne vždycky úplně vím čemu :D:D:D, ne to je myslím vtip...doufám :D). Těchto chvil si opravdu moc vážím, čas pak letí neuvěřitelným způsobem, já dělám co mě naplňuje a ještě praktikuju angličtinu - prostě kombinace "best of the best". Večer má totiž přijít 12 lidí na večeři, a tak se vaří a peče o sto šest :). Tina mi nabídla, jestli bych jí večer chtěla několik hodin pomoct. Nevěděla jsem co od toho přesně čekat, ale věděla jsem, že ráno budu brzy vstávat, a tak nápad, že si alespoň vydělám nějaké penízky navíc a pak půjdu hned do hajan, nebyl vůbec špatný. Tina mě sice paradoxně přemlouvala ať jdu ven, pokud mám něco v plánu a trochu si pročistím hlavu, ale já jí vážně pomoct chtěla, takže jsme se nakonec dohodly, že to tak bude nejlepší. Začátek mé odpolední směny byl jiný než obvykle a moc příjemně mě překvapil. Bylo totiž nádherně a také je od té doby nádherně každý den (ťuk ťuk, až to nezakřikneme :)). Otvíráme tedy dveře do zahrady a holky hned jak přišly ze školy, tak nedaly jinak, než že musíme všechny tři na trampolínu. Tina mi to na krásných 20 minut dovolila a já byla štěstím bez sebe. Poprvé na trampolíně, v době, kdy mám zase makat, venku krásně a já se konečně taky trochu hýbu. Dalo mi to tedy musím říct značně zabrat a odcházela jsem celá uřícená a rudá, ale bylo to moc fajn a trochu to také zpříjemnilo tu poměrně dlouhou páteční šichtu. To byl totiž mnohem větší záběr než jsem čekala :D. Říkala jsem si, jak si budem v pohodičce vařit a péct a to byl malinko omyl. V sedm hodin nastoupila 12ti člená posádka do obýváku a teď se děj vůle boží. Nervozita stoupala a s ní se i zrychlovala Tinina a Jamesova angličtina. Já samořzejmě chtěla být v těchto chvílích co nejméně na obtíž, ale v podstatě i tím, že já byla nervózní, aby vše bylo ťip ťop, jsem nerozumněla skoro žádné z jejich instrukcí :D. Nakonec se to ale zvládlo myslím na jedničku, návštěva po 4 chodovém menu zase odpochodovala a nechala po sobě neskutečnou spoušť. Jako předkrm byl, jako vždy k židovské večeři, typický chléb chola s vajíčkovou a játrovou pomazánkou, jako další chod se podávala nudličková polévka s játrovými ravioli, dále pak tři pečená kuřata plněná citrony a směsí nádherně vonících a čersvých bylinek a k tomu neskutečně dobré, malé, vařené mrkvičky, fazolky a pečené brambory ve slupce. Jako dezert - no to byste museli zažít, to se nedá popsat :D. Rychle to ale přeskočím, protože jinak, by to byl zase článek na tři hodiny - prostě byly Brownies s vanilkovou zmrzlinou a malinami a teplé ostružinové Crumble. V životě jsem asi najednou neumyla tolik nádobí, ale myslím, že jsem vše obstojně splnila a dost pomohla. Takže hlavní úkol splněn a já si šla totálně mrtvá lehnout do své postýlky.

Sobota, sobota, sobotáááá. S au-pair Týnou, s kterou jsem se seznámila minulý pátek jsme se domluvily na velkém seznamovacím výletu na STONEHENGE! Měla jsem sice původně svoje plány, ale taková nabídka se prostě neodmítá! Seznámit se s novými lidmi a ještě vidět Stonehenge, to je prostě sen! Nakonec se ale zorganizoval výlet přes jednu cestovku (paradoxně jako nejlevnější varianta), a protože jsem byla zjevně jediná, která musela být večer doma na babysitting, nedalo se jinak, než vyjet v osm hodin ráno. Přičemž díky tomu odpadli asi tři lidi :D a my měli jet nakonec ve čtyřech. Vstávala jsem v krásných 5:45 a myslela jsem, že asi zemřu (po celém týdnu vstávání v poměrně brzkých ranních hodinách ještě takovýdle extrém :D). Každopádně nakonec jsme se všichni sešly, i když to tak původně vůbec nevypadalo - já s Týnou jsme stály úplně někde jinde, Vítek, který to organizoval taky (to jsem nepochopila)  a Tereza vypadala, že vůbec nedorazí, protože nikde nebyla a na nikoho z nás neměla kontakt. Ale i přesto jsme se našli a Terka čekala jako jediná už hodinu na správném místě :D. Takže v krásném 4členém hojném počtu jsme se vydali na 2hodinovou cestu na světoznámý úkaz jménem Stonehenge. Cesta byla poměrně dlouhá a vyčerpávající, ale stála za to!

Viděli jsme Stonehenge v celé své kráse uprostřed nádherně se rozprostírajících zelených lánů a pohádkově upravené rostoucí trávy. V dáli se pásly stovky ovcí a kromě silnice nebylo široko daleko vidět žádného lidského zásahu. Človek asi očekává od něčeho jako je Stonehenge něco "obzvlášť extra". Něco, proč ho vlastně celý život zná a proč na obrázcích vypadá tak tajemně a magicky. Ale pravda je jen jedna, a to taková, že to prostě vždycky byly, jsou a budou "jen obyčejné" kameny :D. Šutry, z kterých nestříká vodotrysk ani v nich není zabudovaná televize. Jsou to jen mocné velké kameny, ležící na sobě do několika kruhů a člověk může jen přemýšlet, jaký význam kdysi měly. Někdo tvrdí, že sloužily jako sluneční hodiny, někdo zase, že je to původní pohřebiště. Je to každopádně nádherný pohled, který mě fascinoval jen z toho principu, že stojím přímo před tím, tak známým a doteď nedostupným "STONEHENGE". Je to přece jenom malé splnění jednoho z milionu snů, které mám. Můžu si odškrtnout další krásu, kterou jsem měla možnost vidět a kterou jsem už léta chtěla spatřit. Nemůžu si absolutně stěžovat, já byla spokojená, fascinovaná, nadšená a konsternovaná. Ve své podstatě, ale vždycky všechno je pak v reálu střízlivější a ne tak, jaké si člověk představuje nebo "vysní". Uznejte sami, že místa, která jste kdy navštívili, něco kam jste se vždycky chtěli podívat a něco, co jste chtěli vidět pak v samotné podstatě nebylo až tak úchvatné, jako když jste seděli doma u knížky či Googlu a koukali jste na obrázky a měli pocit, že něco takového NIKDY neuvidíte :). Tím ten dojem ale nechci nijak znevažovat, bylo to prostě super. Vše ještě k dokonalosti dotvořil nádherný den. Snad nejhezčí, který jsem tu doposud zažila. Nejen že svítilo sluníčko, ale bylo ohromné teplo, což celý výlet posunulo ještě o na vyšší level :).

 Po asi dvouhodinovém rozchodu jsme se opět všichni sešli u autobusu a absolvovali celou cestu do Londýna zpět. Bylo to opravdu dlouhé, ale za to úchvatný zážitek a já si stojím za tím, že to za to vstávání, cestu i peníze určitě stálo :).

Autobus nás vyhodil na neznámém místě poměrně brzo odpoledne a tak jsme se domluvili, že skočíme do Tesca pro nějaký pívo a zajdeme posedět do parku :). Počasí bylo opravdu pohádkové, takže jsme se usadili urpostřed zalidněného Kensingtonského parku a užívali si téměř letní den. Celý Londýn byl na nohou, všude bylo znát, jak si nikdo nechce tento přenádherný den nechat ujít a všichni vyrazili za sportem (kolo, běh, brusle, tenis) nebo jen tak na pokec či na piknik do parku a k rybníčku. Mělo to úžasnou atmosféru. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy někde byla v parku a jen tak seděla a užívala jsi slunný den.

Byla jsem tím opravdu tak unešená, až jsem trochu přestala hlídat čas a pak začala mít pocit, že možná přijdu domů později, než jsem chtěla (měla jsem večer babysitting). No nebudu to tady celé rozebírat, byla to každopádně velmi vtipná cesta domů a samozřejmě chytrá Martinka domyslela všechno včetně totálního dopravního kolapsu při sobotním večeru v celém Londýně :D. Místo půl hodiny z Oxford street jsme si to plazili domů roztomilou hodinku a půl a z mého původního plánu, že se v klidu najím, vysprchuji a odpočinu (než začnu pracovat) se náhle vše proměnilo v smsku Tině, že se neskutečně omlouvám, ale že je možné že dorazím o několik minut později. Nedovedete si představit, jak jsem se styděla. Věděla jsem, že výlet ze Stonehenge končí ve dvě odpoledne a já pak nejsem schopná domů dorazit na šestou večerní. Už jsem měla před očima největší horory tipu, že budou muset Tina s Jamesem přešlapovat doma a čekat na mě, aby se pak sami mohli jít bavit, nebo ještě hůř, že uznají, že holky můžou tu chvíli být doma sami a až dorazím, tak už tam rodiče nebudou (to bych se ostudou vážně propadla :-( ) a ještě ke všemu zatímco já sedím takovou dobu v autobusu a nejde s tím vůbec nic udělat. Každopádně jsem si vypočítala, že přijdu v 6:55 a nějakou náhodou to autobus rozjel a vyhodil mě na zastávce v 6:40. Takže jsem si hodila největšího sprinta svýho života domů a dorazila v nádherných 6:45 = začátek mé babysittingové směny. Myslela jsem, že se pozvracím a umřu zároveň (mimochodem není to od zastávky až tak daleko, ale zjišťuji, jak je těžké běžet s těmi pneumatikami navíc, které jsem tady dostala jako bonus ke všem těm sladkým sušenkám a dezertům, no a o slově fyzička už se tady vůbec nedá mluvit). Takže pohled na mě musel být asi takový, jako když běží ufuněný lachtan o život :D. Nicméně Tina mě vítala celá usměvavá ještě v domácím oblečení a já se marně snažila pochopit, proč už dávno nejsou připravený na cestu ven. Pak mi ale došlo, že jsem si spletla hodiny a Tina mi napsala, že jdou ven až o hodinu později, tak to jsem si myslela, že mě na místě klepne :D. Každopádně holky byly hodné, takže po mě nechtěly žádné velké výkony a nechaly mě žít a já měla svůj sice krásný, ale poměrně dlouhý a vyčerpávající den za sebou...

Nebyla bych to ale já, kdybych se nezmínila o nějakém papání, takže zde je ukázka čínského jídla, které si rodinka nechala dodat přímo na stůl do domu a na mě pak bylo, dojíst zbytek, který nespořádali. Tak se pokochejte tím "zbytkem", který jsem měla k nedělnímu obědu. Už si přesně nepamatuji co všechno to obsahovalo, bylo to každopádně velice exotické, zajímavé a opravdu delikatesní. Naprosto odlišný zážitek než z našich (rádoby) čínských restaurací, na které jsme zvyklí. Toto byla evidentně trochu vyšší kvalita a více originální a tradiční typické čínské jídlo :)...

V neděli jsem původně měla v plánu vyrazit na nákupy, ale přehodnotila jsem to, protože jsem zjistila, že mám opět haldu věci na dohánění... Také jsem věděla, že se v parku za domem odpoledne koná nějaká místní "mega" Mill Hill akce, takže jsem tam chtěla s rodinou jít a zase zažít něco nového. Nakonec to vypadalo, že tam rodinka půjde až tak na polovinu programu (jinak podotýkám, že tady je všechno ve velmi zrychlené verzi, takže programy na celý den, na které jsme zvyklí u nás tu rozhodně nefrčí, měla to být dvouhodinová záležitost), takže jsem se tam vydala první s tím, že se tam nějak potkáme. Bylo to větší než jsem čekala a byl tam opravdu snad celý Mill Hill, nakonec jsem to ale prošla asi 4x a už mě to přestalo bavit :D. Byly tam nějaké atrakce pro děti, obchody s dobrůtkama  a různé reklamní a propagační stánky. Tina mluvila o tom, že minulý rok tam přistávala helikoptéra, tak jsem se těšila na nějaký speciální program a v podstatě vůbec nic se nedělo, kromě skupiny pionýrů, kteří hrály na bubny a píšťaly a moc hezky tak dotvářely aranžmá této akce, která měla zřejmě za účel vítat jaro. S rodinou jsme se nakonec potkali a seznámila jsem se s nejlepší kamarádkou Tiny, která byla moc příjemná. Tina mi o ní vyprávěla, jako o kariéristce v módním průmyslu a ženě, která díky své práci a cestování nemá skoro čas na rodinu, ale za to je velmi úspěšná a v oboru uznávaná (vzájemně si závidí své životy :D). Později jsem ale zjistila, že v podstatě nemá šajn o tom, kde je Česká republika a čeho je hlavní město Vídeň, tak moc nevím kam cestuje :D. Rodina to každopádně zabalila velice rychle, protože jim přišlo, že tam téměř nejsou žádné atrakce pro děti a na to, kolik je tam lidí, ani žádné zábavnější vyžití, s čímž jsem nakonec musela také souhlasit. Tak jsme se tedy rozdělili, protože když už jsem byla venku, chtěla jsem se ještě poohlédnout po okolí. Udělala jsem si procházku k místnímu bazénu (že ho tu máme jsem zjistila teprv nedávno), který bych tu chtěla čas od času začít navštěvovat a zjistila, že je to blíž než jsem čekala a hezky jsem si okolí našeho domu zase prošla z úplně jiné perspektivy a úhlu. Viděla neskutečné domy, zasnila se a prožila si opět chvíli závisti a představ o tom, že také takhle jednou budu žít :D a pak zase vystřízlivěla a vrátila se do svého skromného zeleného (ale milovaného) pokojíčku a začala dělat domácí úkoly ;-)...