Týden číslo devět

 Jedu si takhle bez nehod...

...s větrem se honím o závod, na moje obutí je spolehnutí a motor má vždy správný chod.... tra lalalala. Tak jen s výjímkou té spolehlivé obuvi (z které začínám být už trochu šílená) je to myslím celkem výstižné zahájení mého dalšího článku na téma - devátý týden v Londýně. A s ním přichází opět i pozitivní nálada a žádné extra nehody...

Pondělí bylo stejné jako obvykle - cleaning u Coroline, kde se změnilo pouze to, že rodina byla pryč a já od pátku měla na starosti jejich klíče od domu. Takže mírná nervozita, abych je neztratila a vše proběhlo jak má. Poprvé jsem měla čistit "diamantový" lustr v kuchyni, z čehož jsem také nebyla úplně nadšená a měla jsem proč. Lustr má zřejmě ztělesňovat sluníčko - má kulaté jádro uprostřed a z něho vystupují různě točité paprsky a každý z nich má zhruba 4x4 cm velký skleněný "diamant". Nejdřív jsem se děsila, jak ho budu umývat, ale poté jsem zjistila, že se dá čistit celkem bez starostí. Když jsem ale už byla téměř u konce, tak jeden "paprsek" vypadl a letěl přímo na skleněný stůl, přičemž se uvolnil i ten diamant, který spadl jak jinak než na tvrdou dlaždicovou podlahu. Už jsem byla v duchu smířená s tím, jak veškeré své úspory budu muset vyslat na úhradu tohoto extra drahého lustru, ale světe div se, diamant se nerozbil. Měla jsem asi to největší štěstí, protože rodina nebyla doma, nic se nerozbilo a já měla možnost vše opravit. Jenže... jsem zjistila, že drátek, kterým byl diamant upevněný na paprsek je naprosto "dead" (umřelý :)) a nedá se s ním dále pracovat, protože při ohnutí se roztrhne. Neměla jsem ale jinou možnost než použít ten ztrouchnivělý asi milimetrový zbyteček a nějak ten paprsek naaranžovat zpět na lustr a dále se už jen modlit, aby do doby než odejdu nevypadl po druhé a tentokrát se opravdu definitivně nerozbil. A vážně, asi jsem tak šikovná, ale lustr vydržel a jestli jim teď spadne do talíře při večeři už není (díky bohu) moje starost :D.

V úterý a čtvrtek jsem byla zase ve škole a nic zvláštního se tam neudálo, snad jen, že mi v neděli odjíždí "kamarádka" Japonka Mariko a ve čtvrtek jsem jí tedy viděla naposledy. Nebyla by to pravá Japonka, kdyby sebou nepřitáhla foťák a nechtěla se se mnou naposledy vyfotit :D. Takže proběhlo "lovely photo" a mě po ní zbyl jen e-mail (uvidíme, jak dlouho nám vydrží přátelství po internetu :D).

V úterý večer jsem opět NEbyla na Zumbě, protože... vlastně nevim proč. Čas jsem měla a celý den jsem čekala na to, zda ho bude mít i Martina, která přislíbila, že se domluví doma a napíše mi později. Nenapsala a já to nakonec vzdala. Pořád jsem trochu nachlazená, takže jsem to i uvítala. V pátek jsem ale učinila neskutečný objev, a sice, že je ze mě obtloustlá prasnice :D. Vážně vidím, že tloustnu (což není asi nic divného, když jen jím a nesportuji, ale nějak jsem ty důsledky úplně nedomýšlela a teď mám pocit, že ke mě byla všechna zrcadla v domě schovívavá jen na dobu určitou - a to konkrétně na dva měsíce. Přesně den po "oslavě" mého druhého měsíce zde, jsem nevyvratitelně zjistila, že je to se mnou už vážně špatné. Přestávám tedy jíst sladké... tedy jak to říct, začínám se o to usilovně snažit, ale spíš to probíhá tak, že redukuji cca 2 kg čokolády na 1 kg denně :D. Ráda bych, aby jste mě ale ještě poznali a tak se snažím omezit "žraní" tučných jídel, nenabírat si takové porce a nepapat furt samé dobré, čokoládové, vanilkové, karamelové, medové.....a prostě tak no :D. Na tu zumbu musím už jít stůj co stůj, i kdybych měla jít sama. Nejsem si jistá, jestli příští úterý nebudu mít zase babysitting, ale pokud ne, tak na 100% vyrážím směr pohyb.

Ve středu nám všem odjela milovaná Maddie na tři dny se školou na výlet do Yorku. Maminka poprvé v životě prožívala delší dobu než jeden den bez své dcerunky a i pro mě to bylo zvláštní. Všichni jsme se báli, že to s Bea bude k nevydržení, ale ta se naopak chovala mnohem lépe než obvykle. Já opět skoro celou svou přestávku vyráběla jako šílená a hádejte co a pro koho? Už mi z toho asi hrabe :D, ale upnula jsem se na myšlenku popřát tady Tine ke dni matek (ve Velké Británii se totiž tento svátek slaví již tuto neděli 18.3.) a v souvislosti s tím i poděkovat za všechno co tu pro mě dělá. Má česká maminka snad odpustí :), také hodlám Tině zdůraznit, že je mou 2nd mum (druhou maminkou), takže neboj mami, ty jsi vždycky byla, jsi a budeš NAMBR VAN (number one, číslo jedna) ;-).

Čtvrtek byl jiný než obvykle a to v tom smyslu, že Tina s Jamiem měli domluvenou schůzku a večeři s kamarády. To pro mě znamenalo babysitting, ale protože Maddie byla fuč a Bea se měla vrátit od kamarádky až v půl osmé večer, měla jsem poměrně klidné odpoledne a večer jsem mohla skončit o hodinku dřív a naložit se do vany a odpočívat...a psychicky se připravit na zlobidlo, které dorazí domů. Bea ale překvapila, jak to sama moc dobře umí. Chovala se vážně moc hezky, sice mi trvalo asi 20 minut než jsem jí přemluvila ke koupeli, ale hrály jsme si, smály se a bylo to vážně super. Naprosto jsem zírala protože asi dva dny předtím předvedla něco, co jsem vážně nepochopila a u čeho mi málem vážně praskly nervy... byla ve vaně, Tina byla s ní v koupelně a měly zasnuto, tak jsem se tam vydala zjistit, co tam po tmě vytváří a hned zůstala s malou sama, protože Tina někam odběhla. Bea na mě kouká a říká: "Jsi upír?" (Tak normální člověk to pochopí asi jako hru, no ne? A já bych asi zaragovala pokaždý stejně, myslela jsem, že mě k tomu vyloženě vyzývá, takže odpověď byla jasná....) No a tak říkám: "Ano jsem" + citoslovce pro upíra :D "A kousnu tě...". Tak a teď hádejte jak zaragovala? To neuhodnete :D. Začala řvát a brečet a udělala takovou histerickou scénu, že jsem jenom seděla s otevřenými ústy a nechápala co se stalo. Posílala mě pryč a já jí říkala, že nechápu, co jsem udělala špatně a ať mi to vysvětlí. Příčemž to opravdu nebyla ochotná udělat a řvala ať jdu pryč tak dlouho, že jsem to vzdala a odešla. Musím říct, že se s tím vyrovnávám ještě teď. Bylo mi to líto, ale co víc, byla jsem fakt naštvaná, protože jsem necítila vinu, neměla jsem pocit, že jsem udělala něco špatně a chtěla jsem s ní o tom normálně mluvit, jenže to opět nešlo... paní angličtina... mocná to čarodějka...! Takže zjišťuji, že se bohužel nad tyto věci moc povznášet neumím a všechno si tu beru moc osobně a k srdci. Nakonec jsem ale přišla asi za 10 minut nahoru do patra a Tina se mě ptá: "Bea na tebe byla hrubá? Nebo jsi jí zlobila?". Naštěstí jsem se na tuto situaci dole v kumbále připravila, takže jsem měla co říct a vysvětlila jsem, že jsem vážně nepochopila její reakci... Bea samozřejmě už v klidu a usměvavá a jako by se nic nestalo. Nakonec jí Tina donutila se mi omluvit a vše dopadlo v pořádku, měla jsem radost, že jsem už nestála úplně v pozadí se svěšenou hlavou, ale dokázala jsem vyjádřit, že si myslím, že za nic nemůžu, což tak bylo nakonec i vyhodnoceno :).

Také jsem dostala kontakt na českou au-pair bývalé švagrové Tiny, která by od nás měla bydlet asi 15 minut pěšky a přistěhovala se sem tento týden v úterý. Domluvily jsme se na pátek a nakonec jsme se sešly ve třech (ještě s jednou její kamarádkou) v pátek odpoledne v kavárně Costa. Holky se jmenuji Kristýna a Lenka a jeví se jako moc fajn sympaťandy. Organizují na příští týden výlet s plno dalšími lidmi, které ani ony samy osobně neznají, takže to pojímají jako poznávací sobotu, tak doufám, že to vyjde a pojedu s nimi. Jsem z toho popravdě opravdu nadšená, protože jsem tu již docela dlouhou dobu a znám se tu jen s Martinou (která mě z neznámých důvodů nevezme mezi své slovenské kamarády) a noví lidi by nebyli na škodu, i když bych samozřejmě cenila spíš cizince. Ale je fajn si odpočinout a nemuset stále přemýšlet, jak se co řekne. Holky jsou tu jedna tři týdny a druhá od začátku února a obě se zdají být poměrně suverenní a bez starostí, což obdivuji, protože já taková nejsem a zřejmě nikdy nebudu. Stihly tady toho spolu už víc, než já stihnu za celý rok, takže jsem z toho poměrně rozčarovaná, že se svou zpomalenou náturou (zjištuji, že jsem fakt docela líný a pomalý člověk :D, ač jsem si vždycky myslela opak), jim asi nebudu úplně stačit, ale určitě jsem za ně moc ráda.

No a pátek večer? Ten byl velice úsměvný. Byla jsem domluvená s Martinou, že půjdem do jedné místní hospůdky, okolo které jezdím do školy a Míša (bývalá au-pair) si jí moc pochvalovala a doporučovala mi jí. I Tina s babičkou mi říkaly, že je to tam krásný a že je to moc příjemné restaurační zařízení. Začala jsem se trochu bát, jak se to tam bude pohybovat cenově, a po tom co jsme tam s Martinou vstoupily jsem se o to začala bát ještě víc :D. Nádherná typicky britská krčma se starou výzdobou a pohodlnými křesly. Ceny měli sice uvedené jen u něčeho, což jsem nepochopila (třeba u vína ano a u piva ne :D), ale nakonec to bylo přijatelné. Marťa mě přemluvila, že si musíme dát nějaký dezert (já jsem sice vážně nechtěla, protože jsem se rozhodla pro dietu, ale nakonec jsem se samozřejmě nechala ukecat, protože ten výběr...no neskutečný prostě! Tak jsem se vydala objednat dva dezerty a láhev Chardonnay a první problém nastal... :D. Pan za pultem, který byl zhruba stejně starý a spíš bych řekla, že ještě mladší než já po mě chtěl občanský průkaz. Tak jsem se pousmála (jako vždy :D) a vytasila se s "pouhou" kopií občanky i pasu, kterou sebou na doporučení jednoho nejmenovanného kamaráda nosím (i já jsem měla za to, že je to větší jistota a nebudou zde mít s kopiema průkazů problém :D), tak to jsem se sekla. Chlapec nebyl schopný situaci sám posoudit, tak šel za zhruba stejně starou slečnou, která vyhodnotila, že kopie teda rozhodně neberou, tak jsem mu řekla ok, že sem teda pošlu kamarádku. Martině jsem vše vysvětlila, posmály jsme se a pak vyrazila na objednávku ona, s tím, že jsme vážně neočekávaly další problém. Tento týden jí bylo 19 a alkohol se zde smí pít od 18 let, takže vše ok.... jsme si naivně myslely... Martina se vrátila samozřejmě bez vína i dezertů :D. Takže, nejdřív prý ukázala svůj občanský průkaz, který se jí rozhodli neakceptovat, tak ukázala řidičský průkaz, který jí zřejmě uznali, ale řekli, že tam prý nesmím být já, která nemá sebou žádný platný průkaz (takže tam zjevně nesmím pít asi ani džus :D), tak Marťa objednala jen ty dezerty a na to jí řekli (když jsem je objednávala já, tak normálně kývnul, že ok), že když nemáme normální jídlo, nemůžeme dostat ani dezerty ani kávu. Nedovedete si představit, jak nás tím vytočili. Nejen, že jim evidentně šlo o to, nás odtamtud vyštípat, ale ještě stylem, jakým nám tom naservírovali a věděli, že se v podstatě nemůžem díky své jazykové indispozici bránit, no to bych zvracela... Takže jsme se v devět hodin večer sebraly a vyšly opět vstříc studené noci. Naštvané a uražené neskutečným způsobem jsme scházely ten velký kopec, který jsme před pár desítkami minut vycházely s jistou námahou a chrlily jedno sprosté české a slovenské slovo za druhým :D. Neměly jsme kam jít, bylo docela pozdě, byla zima a HLAVNĚ jsme si asi po 20 minutách konečně vybraly co si koupíme a měly z toho hroznou radost. Ty dezerty se zdály být velice luxusní a oběma se nám to prostředí tam opravdu moc líbilo. Těšily jsme se, že pokecáme, popijeme, obdarujeme se opět něčím výborně sladkým a prostě jen posedíme ve velice příjemné hospůdce, kterou máme na dosah. A nic z toho se neuskutečnilo... a zřejmě proto, že JÁ  u sebe neměla originál svého pasu, nebo nevím, kde nastala chyba, ale rozhodně nehodlám všude kudy chodím nosit sebou svůj pas. A sakra - je mi skoro 24 let, to pořád vypadám na 16 ??????????? Já s tím prostě nepřestanu mít problém, chápete? :D

No nakonec jsme se vrátily na Broadway a zkusily hospodu (v pravém slova smyslu), kterou původně navrhovala Marťa. Jinak upozorňuji, že ženy tu obecně asi vůbec nepíjí pivo, protože v takovýchto "pubech" tu sedí zákonitě jenom muži a jsou naprosto odrovnaní tím, když přijdou takový dvě písklata jako jsme my dvě a dají si anglické PIVO. Už i jeden černoušek k nám jednou přišel a říkal, že nikdy neviděl žádnou ženu pít pivo, tak to mě rozesmálo. No a opravdu, v té hospodě jsme byly jediné dvě osoby ženského pohlaví, ale nakonec to byl fajn večer. Ochutnala jsem zase jiné pivo jménem Carslberg a musím říct, že i já jsem poznala, že mi chutná o dost víc než Foster.

A víkend nám začínááá... probuzením do pěkně nepříjemného, pršlavého a mlhavého dopoledne. Trochu jsem s tím počítala, protože předpovědi ani netvrdily nic jiného, ale i tak na člověka padne únava (a to jsem právě otevřela oči :D) a taková ta rozmrzelost, když je tohle počasí. Měla jsem ale plány zase na celý víkend a tentokrát jsem se opravdu rozhodla vyjet si někam pro jarní boty. Nechci přeskočit z kozaček hned do balerýn (i přesto, že to tak už asi před třemi týdny celý Londýn udělal, což mi neleze do hlavy), a tak jsem si chtěla koupit nějaký příjemný kompromis. Normální obuvnictví, něco ve smyslu Deichmann nebo Humanic, se mi tu ale zatím vůbec nedaří najít. Narážím tu jen na samé kožené obchody a nebo drahé butiky, takže jsem se rozhodla pro Camden town, kde se mi předtím (když jsem tam byla poprvé s Adélou) zdálo, že tam mají celkem velký výběr obuvi. Dále jsem měla v plánu jet opět do nákupního střediska Brent Cross a sehnat si příruční kufr do letadla a za zbylé penízky si udělat třeba nějakou další radost :). Hned dopoledne mě ale Tina odchytla na schodech a nabídla mi, jestli se mi nechce jet s ní a s Maddie odpoledne do kina. Vůbec jsem nad tím ani neuvažovala, poděkovala a řekla, že mám své plány (bývala bych chtěla jet, ale takhle na rychlo se mi to nechtělo měnit a považovala jsem koupi bot a kufru za urgentnější a důležitější). Když jsem pak přišla dolů do kuchyně holky koukaly na trailer toho filmu, na který půjdou, tak jsem ze zvědavosti také přiškočila na čumendu. Myslela jsem, že půjdou na něco kresleného, ale to jsem se spletla a nejen to, dokonce jsem zjistila, že ve filmu hrají Matt Damon a Scarlett Johansson, což mi mimo jiné bylo velmi sympatické. Film se jmenoval "We Bought A Zoo" (Koupili jsme Zoo) a ten trailer mě tak neskutečně zaujal, že jsem se během 5 minut rozhodla, že chci jet taky :D. Nejdřív jsem si říkala: Já a kino? Se svojí angličtinou? Ale pak mě napadlo a proč ne? Prostě to zkusím a uvidím. Říkala jsem si, že když si za to zaplatím, že se tuplem o to víc budu snažit všemu rozumět, budu vší silou namáhat svůj malý mozeček a bude to jeden velký zážitek, a když ne zážitek z filmu, tak aspoň sranda, že tomu vážně nerozumím. Takže jsem přehodnotila své plány, vyměnila neděli za sobotu a bohužel se rozhodla omezit čas strávený nad blogem a školou, kvůli kinu.... A zpětné hodnocení? Bylo to úžasný!!! Nejen, že jsem byla šťastná, že jsem s Maddie a Tinou (Bea byla s tátou na nějakém muzikálu), ale film se mi neskutečně líbil a jsem ještě ráda, že jsem nerozumněla všemu, protože jinak bych u toho řvala ještě víc :D:D. Bylo to moc fajn, ač se to nezdá, jedno blbé kino, ale pro mě to bylo jedno velké vzrušující odpoledne a film můžu jen doporučit ;-). Spoustě dialogům jsem samozřejmě nerozumněla a některé věci nepochopila, ale obrázky k filmu mi dostatečně dopomáhaly věci domýšlet a porozumět souvislostem. Večer jsem pak měla babysitting a ten proběhl poklidně a v pořádku, takže jsem šla spokojená spát.

Ráno v neděli jsem se naopak probudila do krásného slunečného rána, takže jsem si jen prozpěvovala, jak jsem si ty dny hezky prohodila :)...  Vydala jsem se tedy celkem brzo na Camden town, samozřejmě jak jinak než celkem lehce oděná, bez deštníku a sice s lahví, ale za to bez vody :D. Nejen, že jsem na Camdenu nic nevybrala, ale postupně, se zacházejícím sluníčkem a ubýváním teploty jsem začínala být i naštvaná a mrzutá. Zjistila jsem totiž, že v neděli je stanice metra Camden town zavřená pro vstupy téměř po celý den (je tam možné pouze vystupovat a přestupovat). Musela jsem tedy vymyslet náhradní a co nejlevnější řešení, které úplně neodpovídalo cestě, kterou jsem měla naplánovanou. Prošla jsem si Camden lock, což je asi v půlce ulice Camden jedno velké tržiště snad se vším, na co si jen vzpomenete. Vonělo to tam tak neskutečně všemi těmi dobrými a nezdravými jídly, že jsem z toho měla hlad i žízeň, ale koupit jsem si nic nedovolila :D. Začala mě bolet hlava, všude byla spousta lidí, chtělo se mi na záchod a byla mi zima. Rozhodla jsem se tedy ukončit marné hledání slvých jarních bot a vydala jsem se hledat nějakou jinou stanici metra a co nejdříve se dopravit na Brent Cross. Cestou jsem udělala nákup v suvenýrech a ve Onepoundu, což mi značně provětralo peněženku, ale alespoň jsem si udělala trochu radost a měla pocit, že s něčím odjíždím. Tašky se ale ukázaly být tak těžké, že mě pěkně začaly řezat do rukou a záda také začala pofňukávat. Metro jsem naštěstí našla, ale začala jsem být tak otrávená, že jsem Brent Cross málem vzdala. Věděla jsem, že kufr potřebuju a času jsem měla habaděj, večer žádný babysitting, tak přeci můžu nakupovat. Hlava mě ale rozbolela jako střep a začalo se mi dělat i špatně od žaludku. Jediné co jsem si přála bylo - KOUPIT TEN DEBILNÍ KUFR. A v ten moment ne proto, abych si aspoň něčím udělala radost, nebo že budu moct v klidu odcestovat s příručním zavazadlem do Prahy, ale proto, že do něj budu moct shodit všechny ty těžké věci ze zad a rukou, vytáhnout teleskopické držátko a vláčet ho za sebou na kolečkách. Kufry samozřejmě měli jen velké nebo moc malé. Já jsem se ale nedala a šla jsem se zeptat, zda nemají i nějaký mezi těmito velikostmi. Byla jsem ale odkázána ke kasám, kde stála cca 15ti metrová fronta a já byla hrozně nervozní, že si to v tom stresu nebudu umět domluvit, když na mě budou všichni koukat :-(. Stála jsem tam jako hromádka neštěstí asi pět minut a čekala na nevím co, asi na boží slitování :D. Naštěstí se ale zjevil takový minimužíček, který byl evidentně od personálu. Běhal tam jak malý trpaslík a mě dělalo značné problémy ho odchytit. Nakonec se mi ho ale podařilo zadržet a zhruba jsem mu nastínila co mám na srdci a on to pochopil. Chápete? Pochopil co po něm chci i bez toho, aniž bych mu to musela ukázat, měla jsem vážně radost. Pochopil, ale dále moc nereagoval, takže jsem ho musela poprosit, jestli by se mi nekouknul do skladu. Nečekala jsem, že by mi ho vážně přinesl, většinou, když nevidíte zboží na prodejně, málokdy se stane, že ho mají na skladu. Ale tentokrát byl opak pravodu a tento hodný pán mi kufr přinesl. Moc hezký a za super cenu, takže jsem neváhala, vystála si frontu, kufr koupila a narvala ho až po okraj všemi svými věcmi :D. Jéééé jak mě se ulevilo, když jsem si to s ním štrádovala přes celý Brent Cross a nemusela nést nic na ramenou. Každopádně jsem další nakupování vzdala, protože moje peněženka utrpěla zranění neslučitelná se životem a moje hlava vřískala jak Viktorka. Obě si tedy vydobili své a já letěla domů, jak nejrychleji jsem mohla. V autobuse jsem si několikrát málem poblinkala botičky, teda pardon kufříček, ale naštěstí jsem se udržela a žádný trapas se nekonal. Když jsem vystoupila na Broadwayi (vzala jsem si asi špatný autobus a tudíž jsem si krásně zdvojnásobila cestu, protože jiným busem můžu vystoupit mnohem blíže domovu) už značně poprchávalo (přímo na mou malou hlavičku). Přemýšlela jsem, že si dost možná rozbiju svůj nový kufr hned první den, ale kolečka tu cestu také ustála a já se s úspěchem konečně dokodrcala domů. Štěstí mi opět přálo, protože jsem nebyla nucena mluvit, rodina byla někde pryč, takže jediné na co jsem se zmohla bylo shodit ze sebe všechny věci a padnout na "hubu" (promiňte mi ten výraz) do postele. Probudila jsem se po dvou hodinách a byla jsem jako znovuzrozená, zase s chutí do života :). Vyspinkaná, odpočatá a s radostí, že už je mi dobře. Tina s Jamesem byli náramně rozčarovaní, jaktože jsem doma (asi jim nedošlo, že když přišli domů, tak nebylo zamčeno a alarm byl vypnutý :D) a tak jsem jim vysvětlila, že mě bolela hlava a šla jsem si tedy lehnout - proto to ticho a tma. Tina mi hned říkala, že je to neskutečný, ale že POKAŽDÝ když je na Camdenu tak přijede s bolestí hlavy, že to nechápe, ale je to tak ve 100%ech případů. Pak jsem přemýšlela, že když jsem se vrátila z výletu s Adélou, že mě také bylo značně zle, ale myslela jsem, že za to může Adéla a on to byl Camden :D:D. Delší dobu se tam asi nevydám :-/.

Večer jsem pak - konečně - popřála mojí druhé mamince ke dni matek, který byl právě v neděli a naštěstí jsem na něj sehnala vše co jsem chtěla, což se mi skoro nikdy nedaří. Přáníčko bylo snad tím nejtěžším, co jsem tu doposud vyráběla a zabralo mi to snad celý týden práce. Zde máte důkaz místo slibů a jen doplním, že Tina byla opravdu dojatá, furt opakovala, že jsem neměla utrácet svoje peníze a že to přáníčko je naprosto úžasné. Účel opět splněn :) a já mám teď na delší dobu padla, co se vyrábění týká...

Jinak ještě k obecnému hodnocení mým okem - ráda bych se vyjádřila k Angličankám nebo místním slečnám a mě, jakožto krásky v očích některých z Vás :). Je tu samozřejmě, jak už jsem dříve říkala, neskutečné množství etnických menšin a ras a je to tu spíš jedna velká multikulturní společnost, takže není úplně snadné rozpoznat, které z daných dívek jsou právě pravými Angličankami, ale párkrát už jsem slyšela názory, že místní dámská populace je podprůměrná, co se vzhledu týká a že Angličanky jsou nejen nepěkné, ale dokonce opravdu ošklivé. Ráda bych svým názorem toto tvrzení vyvrátila, ale je to pouze můj pohled na věc, takže každý nechť si myslí to své :). Mě se zdají být úplně normální jako všude jinde, jsou tu hezké i ošklivé, velké i malé, tlusté i hubené, a nebo černé, žluté i bílé :). Je tu mnohem více druhů lidí a o to také více různých "crazy outfitů". Takže lidi se mi tu zdají být mnohem bláznivější a výraznější než u nás, to je pravda. Ale že bych si mezi všemi těmi lidmi/ženami připadala, že bych měla nějak vyčnívat? To rozhodně ne. Naopak si celkem často připadám jako ošklivá, obyčejná šedá myška ve srovnání s těmi různorodými vzhledy londýnských dam. Chtěla bych teda podotknout (Andrejko a Vilunko!), že se zde za mnou nikdo neotáčí, nikdo mě neoslovuje a nikomu se nelíbím (nebo to alespoň nikdo nedává najevo). Mohli byste mi sice vytknout, že se tu zatím nechodím nikam moc bavit a v centru jsem také byla jen párkrát, ale těch slibů, jak se všem budu líbit a že jsem moc hezká holka, která tu bude úplně zářit.... no to byl teda jeden velký omyl :D. Jednou jsem v metru potkala tak krásného kluka, že se mi až nohy podlamovaly. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo se o to vážně usilovně snažil, ale vypadal jak kdyby Edwardovi ze Stmívání z oka vypadl. Naprosto totožný člověk a já myslela, že se na místě rozteču jako čokoláda. Stála jsem od něj asi metr a jeli jsme spolu jen jednu zastávku. Musel si myslet, že jsem retardovaná, protože jsem na něj bez ústání civěla a skoro mi i sliny tekly. Nejen, že mě nikam nepozval, ale dokonce se na mě ani neusmál, takže tady to máte - holky moje zlaté :)).

Jinak s počasím jsem to mírně zakřikla. A nejen já, na meteorologické stanici se tento týden muselo asi celkem obstojně chlastat, protože hlásit 20 stupňů Celsia, když je skoro na nule, je celkem slušný výkon :D. Od pondělí nám tu téměř zase mrzne a návrat ke kozačkám a péřovému kabátu nebyl vůbec od věci. Občas vysvitne sluníčko a teplotám se chce šplhat výš a výš, ale stále fouká nepříjemný vítr a ještě se tomu jaro opravdu říkat nedá. No jo, tak snad se neseknu, když usoudím, že toto je poslední týden, kdy zima ukázala své pravé JÁ.

Jinak poslední novinka, která vůbec není novinkou :D je, že se zanedlouho vracím dom do Prahy (aspoň na pár dní :)) a už se nemůžu dočkat. Jsou to sice jen 3 měsíce za mnou, ale i tak je to velká změna a obrovská motivace, která mě žene kupředu. Že zase uvidím svůj pokojíček, náš byteček, Prahu, že si zase trochu odpočinu a vypnu od všeho anglického a HLAVNĚ, že uvidím VÁS, všechny lidi, které mám tak ráda :). Mě tu čas letí tak neuvěřitelně rychle, že mám pocit, že se jen párkrát vyspinkám a už budu přešlapovat na Ruzyňském letišti a hledat svoje milované rodiče :). Mám také již připravený seznam všech jídel a potravin, které musím dostat do bříška dřív než odjedu zpátky do Londýna a dokonce mám už i svůj denní plán a harmonogram na celé dva týdny, kam si zapisuji, kde s kým a proč :). Takže šup šup, kdo mě chcete vidět, ať mám na Vás ještě čas, nějak se mi ty dva dlouhé týdny značně zkracují :).