Nemastný ani neslaný týden číslo dvacet a dvacet jedna ničím nepřekvapí ani neohromí...
Týden číslo dvacet
utekl tak rychle, že už si skoro nevzpomínám co jsem dělala. Řekla bych, že nic moc, co by stálo za velké rozradostnění či vyzdvihování. Pojďme se tedy nejprve podívat do mého okénka srovnání, pohledů, názorů a postojů k životu v Anglii, Londýně a v rodině Levitonů alá mé nové postřehy :).
Nedávno jsme s Marťou vedly debatu ohledně konzervativnosti a přetvařování Angličanů tak, jak o nich zbytek světa smyšlí. Martina už se před delší dobou přidala k té většině a je toho názoru, že lidi, které doposud potkala a dennodenně potkává se stále dokola jen přetvařují a chovají nepřirozeně. Já s tímto názorem nemůžu až tak úplně souhlasit. Je pravda, že od té doby vnímám jejich chování víc a v některých případech na tom opravdu něco bude, ale každý máme něco a každý jsme nějaký a nejde přeci říct, že pouze Angličani se přetvařují a ostatní září svou upřímností. Každý z nás se cítí někdy pod psa a nemá náladu vůbec na nic. Nejde ale přeci všechny okolo otrávit a sdělovat jim své negativní pocity a zatěžovat je svými problémy. Všichni se kadý den svým způsobem přetvařujeme a snažíme se usmívat na svět i přesto, že nám do smíchu třeba často není. Vnímám tady to chování přímo ze samého nitra, což je zajímavá možnost, kterou au-pairs mají. Žijí totiž většinou přímo v anglických rodinách a vidí, jak se tito lidé chovají i mimo "realitu" běžného dění. Vidí a slyší jaké je jejich přirozené chování, když jsou doma a jsou "sami sebou". Vidíte ty "detaily", kdy Tina nezvedne někomu telefon, protože nechce nebo na něj nemá náladu a pak když mu volá, tak řekne větu tipu: "Omlouvám se, nebyla jsem u telefonu" nebo "Neslyšela jsem, žes mi volal". Také vnímáte jak často se všichni vzájemně "cukrouškují". Už jen ten rozdíl, že mi slova "Miluji Tě", "Miluji to" skoro nepoužíváme (rozhodně ne tak často) a většinou je vyjadřujeme slovy "Líbí se mi to", "Mám to ráda". Tady skoro každý každýmu dennodenně říká jak ho miluje, když se vám něco líbí, řeknete, že to milujete. Je tu všechno ve velkým a se vším všudy. Používají se tu slova v superlativech a oslovení "darling, honey a sweetheart" jsou tu na denním pořádku a i v souvislosti s lidma, kteří se navzájem vůbec neznají nebo nikdy nepotkali. To už samo o sobě o něčem vypovídá. Nebo si například nemůžu za boha zvyknout na přidruženou větu "Jak se máš" k jakémukoliv pozdravu. Přijdete domů, do školy, do práce, na návštěvu, do obchodu, do sportovního centra nebo i jen do trafiky a už se Vás hned ptají jak se vlastně máte. Vůbec nedovedu pochopit jestli je to zajímá nebo proč je to zajímá. Odpověď je hlavně naprosto zbytečná. Vždycky "musí" být stejná, a to: "Mám se dobře, díky a co ty?". I kdyby jste se měli nejhůř na světě, přišli úplně o všechno a mleli z posledního, prostě řeknete, že jste v pohodě. Na co to je? Je to taková zahajovací formule pro diskuzi nebo jen navázání nějakého kontaktu, ale mě to naprosto mate. Protože někdy se mě tu lidi zeptají, jak se mám nebo jestli jsem OK a ani nečekají na odpověď a otočí se ke mě zády. Tak si řikám - proč? Proč to říkají, když je to nezajímá nebo to ani neplní tu zdvořilostní větu, kterou má. Navíc věta "Are you alright?" (Jsi v pořádku?) je pro mě takový jazykolam, že mě tato anglická tradice dokáže někdy pěkně naštvat. Buď někteří na mou odpověď ani nečekají a nebo na mou otázku vůbec nereagují. Na druhou stranu to někdy dokáže potěšit a v některých situacích cítíte nebo Vám připadá, že to ti lidé myslí upřímně a od srdce a je to velmi milé. Lidé se na sebe pak vzájemně usmějí, popřejí si hezký den a hned Vás to víc rozradostní a lépe naladí. Může to být svým způsobem přetvářka nebo jen naučená fráze, kterou tady lidé říkají, ale ne vždy je to úplně od věci. Je to asi jak kdy a každý to cítí jinak, ale mě to obecně přijde hezké a milé, že lidi občas takovýmto způsobem prohodí pár vět a hned jsou si blíž, chovají se osobněji a lidštěji. Že spolu také "umí" komunikovat. Na druhou stranu mě to někdy ale vytáčí a když opravdu nemám náladu na nic, tak mě nebaví 10x denně opakovat, že se mám skvěle a co oni a tyto zdvořilostní fráze mě dostávají akorát do varu.
No nic, otočme list a zmiňme pár zajímavostí o mých milovaných holčičkách. Již delší dobu je tady pozoruji, jejich chování, jejich rozličnost a určité paradoxy v jejich charakterech. Maddie je ta starší, rozumná, tolerantní, hodná a vychovaná skoro již žena. Zatímco Beatrice je tou malou, dračivou potvůrkou, která se občas chová jako nevychovaný zmetek s vypláznutým jazykem a obličeji a přístupem, že byste jí někdy naplácali. Zároveň Maddie je tou, která nemá ráda šatečky, mašličky a kytičky a když jí nazvete princeznou, tak hodí takový obličej, jestli si z ní snad děláte srandu nebo co. Nosí nejrozšlapanější tenisky a nejlépe se cítí v teplácích a vytahaném tričku a mikině, narozdíl od Beatrice, která je typickým princezničkovským tipem, který miluje šaty, vysoké podpatky svojí maminky a zkouší nejrůznější malovátka. Tento týden si nechala ostříhat ofinu a jen přijímá tisíce pochval z okolí. Bea je ta, která miluje ovoce, šlehačky, sušenky a jídla pro malé holčičky typické. Maddie, dámy a pánové... nenávidí všechno ovoce, nejrůznější krémy (včetně šlehačky) a karamel, ale za to si pochutnává na samotné cibuli (kterou je schopná spořádat i celou bez ničeho a nijak upravovanou), miluje česnek a co víc... její největší neřestí je TABASCO. Koření si jídla víc než její otec a do všeho je schopná vylít snad polovinu lahvičky pro mě té smrtelné žíraviny. Je jako starý chlap, který si vychutnává ostrá jídla a rozhodně jí nejsou blízké "pochutinky pro děvčátka". Paradoxně je ale Beatrice ta, která je občas pěkně nevychovaná, vzteká se a ječí, dokonce jsem už párkrát byla u toho, kdy prohodila, že svou mámu nenávidí, vyplazuje na mě jazyk nebo mě prostě jen nepozdraví či neraguje na mé otázky, když zrovna nemá náladu. Na ní se tady řve a na ní jedinou se v této domácnosti zvyšuje hlas a vyčítá, že něco dělá špatně nebo nedělá dobře. Za to Maddie je klidná duše, která je v některých situacích tak přecitlivělá, že pláče, protože se bojí, že něco nezvládne, že se jí stýská, nebo že nemůže dobře spát. Vidím jí brečet jen ve chvílích, kdy jí třeba rodiče něco zakáží a jí se to nelíbí. Místo toho, aby na ně řvala a něco si sama vydupala, tak svůj hněv vyjádří pláčem. Takže na ní rodiče nikdy neřvou, ale spíš jí ve věcech ukldiňují. Nikdy se nestane, aby mě nepozdravila, nezeptala se jak se mám nebo jaký jsem měla den a to ještě s úsměvem, i když vím, že sama řeší své vlastní problémy, kterou jsou pro desetiletou holčičku občas opravdu netypické. Je to zlato, které bohužel dostalo do vínku dřív než by mělo to, že je velice ctižádostivá a cílevědomá a to ve spojení s nízkým seběvědomím a narušenou sebedůvěrou.
Jsou to moje zlatíčka a každá je NAPROSTO a ÚPLNĚ jiná. Občas si říkám, že by se v některých věcech měli prohodit, aby to mělo nějakou logiku, ale dohromady tvoří výborný sesterský pár a každá má své mínusy a plusy. Miluji je a už teď si nedovedu představit, že nastane chvíle, kdy se s nimi budu muset loučit. Jsou to šídlo a hodná duše, které se vzájemně hezky doplňují a já jim přeji v životě jen a jen to nejlepší :).
Tak a asi zpět k mému týdnu číslo 20 :). V pondělí jsem byla opět u Hayley (Tiny bývalá švagrová a hostitelská matka mé kamarádky Kristýny). Uklízela jsem tam 4 hodiny a to podotýkám že 3 místnosti. Odpoledne měl mít jeden z jejích třích synů oslavu narozenin, takže potřebovala dát do pucu přízemí baráku. Makala jsem jak barevná a uklízela obývák, kuchyni a playroom pro děti. Myslím, že jsem udělala co jsem mohla a pokoje vypadaly jako nové, docela neskutečná změna musím říct. Předpokládám ale, že po oslavě vypadalo vše zase jako normálně (to znamená, že se brodíte po kolena v bordelu). Má přece jen 4 děti :). Také jsme se dozvěděla, že Kristýnu koncem června propouští, protože se jí přijede do domu nastěhovat tatínek ze Španělska a ten jí prý se vším pomůže. Obě pochybujeme, že tatínek nahradí práci full-time au-pair čítající 7hodinové směny denně, ale to už je hold asi její business. A tím i lépe pro mě, protože se mě Hayley ptala, jestli budu moct někdy pomoct, když bude potřeba. Takže Kristýny je mi líto, ale snad budu mít v tomto ohledu nějakou nepravidelnou, ale za to práci navíc :).
V úterý jsem byla jako vždy ve škole a večer se těšila na Zumbu, která nakonec odpadla, takže jsem místo ní šla opět běhat. Do běhání jsem se docela dala, ne že bych se do něj zamilovala, ale je to opravdu snad jediná a velice levná možnost a alternativa jak tu něco dělat a zhubnout, takže není jiné šance a úniku a snažím se to tedy striktně dodržovat :). Ve středu jsem šla na nový cleaning k jedné starší paní, která mi ale již před tím předesílala, že mě bude potřebovat jen na pár hodin a jednou maximálně dvakrát. Šlo o práci na dvě hodiny a to konkrétně sundavání záclon a mytí oken. Ano, je to v podstatě ta nejhorší práce, ale zároveň to byla celkem příjemná změna a člověk se také nemusí furt ohýbat. Dvě hodiny utekly jako voda a mě zbyl ještě čas na vstřebávání trochu toho sluníčka, které k nám zase na jeden den do Londýna dorazilo. Ve čtvrtek opět proběhla škola, která mě stále baví a kterou si pořád užívám jak se svými spolužáky, tak se skvělým učitelem. Večer jsme se se třídou domluvili na karaoke night v jedné hospodě a zároveň to pojali jako rozlučku s jednou z našich spolužaček Ivanou z Černé hory. Bylo to trochu smutné, ale hezké zároveň. Není vždy lehké přijmout, že když se tu s někým zkamarádíte a sblížíte, tak ho zanedlouho budete muset zase opustit a akceptovat fakt, že už ho zřejmě nikdy neuvidíte (nebo většinu z nich), ale naopak je moc fajn, že se tu takové pouta a vztahy budují, a že se lidé mají vzájemně rádi i na takovou krátkou dobu.
Pátek byl celkem zajímavý, protože to byl zřejmě můj nejdelší pracovní den za celý pobyt zde. Vstávala jsem v šest ráno a od sedmi do krásné jedné hodiny ranní jsem se v podstatě nezastavila. Pracovala jsem doma, pak jsem běžela k Marianne na druhý a zatím zase poslední cleanning na 4 hodiny. Pak upalovala domů, abych si za půl hodiny stihla uvařit jídlo, najíst se a vykoupat. Do půl osmé večer jsem pracovala doma, během pěti minut shltla svou večeři a běžela na babysitting k Marianne. Tentokrát to ale taková pohoda nebyla. Dětičky byly vzhůru a v plné zbroji. Marianne má 4letého syna Guye a 8letou dceru Miu a musím tedy říct, že to jsou naprosto dokonalé dvě děti. Kdyby jste viděli toho malého chlapečka... jak se vůbec nestyděl a hned v první minutě mi začal vyprávět co má všechno rád a co bych chtěl dělat. Většinu věcí jsem mu vůbec nerozumněla, ale nezbylo mi než přikyvovat a usmívat se. Hned mi přinesl 5 DVDček s filmy, na které se prý chci dívat a mezitím Mia žádala obrázek, že prý slyšela, že umím skvěle malovat (to tedy nevím od koho :D). Naštěstí musely jít poměrně brzo spát, ale i ta hodina s nimi mě málem zabila. Potom chtěly číst pohádku, čímž mě naprosto dostaly. Pohádku u nás vždycky předčítá Bea a já jsem nikdy nic číst nemusela, na holek angličtinu už jsem vesměs zvyklá, ale tohle bylo úplně něco jiného. Mluvily rychle (protože si asi myslely, že anglicky mluvím plynule) a jinak než jsem měla naučené, takže jsem rozumněla hrozně málo věcí. Co víc, to vás asi opravdu pobavím :D. Po tom, co jsem asi pět minut četla a musím říct, že to byl jeden z nejstresovějších okamžiků tady....byla jsem opravdu nervozní a nesvá. Říkáte si pohádka, o co jde, ale přitom Vám nedojde, že dětem musíte dělat různé pomlky a změny v hlase a udělat pohádku zábavnou a zajímavou tak, abyste je opravdu uspali. Já četla monotónně, protože jsem byla nervózní a samotnému obsahu jsem nerozumněla a ani nebyl čas nad ním přemýšlet. Prostě všeho všudy to byla jedna z nejtěžších věcí, co jsem tu musela dělat a také se to na tom hezky podepsalo. Po pár chvílích mě Mia zastavila, že prý jestli může číst ona, že se moc omlouvá, ale že mé čtení je pro ní hrozně matoucí a zmatečné :D:D:D. Říkám Vám, že takhle hloupě a trapně jsem se dlouho necítíla. Děti byly úžasné, ale docela jsem to s nimi protrpěla :-/. Třeba to příště bude lepší...když bude nějaké příště. Rodiče mi neřekli kdy přijdou, takže já vůbec netušila, kdy je čekat. Byla jsem po celém dnu ztahaná jako kůň a poslední dvě hodiny jsem si dala opravdu velkou práci, abych neusnula. Nakonec přišli před jednou a tím skončil celý můj pracovní týden a já mohla jít padnout na hubičku do postýlky.
V sobotu jsme se s Marťou vydaly na Camden town a já se rozhodla pro celý víkend na nákupech a udělání si radosti něčím jako kompenzaci za totálně propracovaný týden. Také že se celkem zadařilo :). Na Camden town jsem sice nepořídila boty, které jsem chtěla, ale udělala jsem si jinou radost a zároveň jsme se tam výborně najedly a přidaly i dezert jako odměnu za dietu, kterou se snažíme držet. Koupily jsme si lívanečky s Nutellou a jahodami a tyčinku připomínající trdelník plněnou čokoládovým a karamelovým krémem. Nebojte se, oboje jsme měly napůl, takže jsme se docela držely na uzdě, ale já si sladké náramně užila i tak :). A večer jsme měly obě babysitting, takže nic zajímavějšího se ani nedělo. V neděli jsem se sama vydala na další nákupy na Oxford street a na Brent Cross. Přece nebudu šetřit tolik vydělaných peněz, když je můžu všechny utratit za hadry ne :D? Primark mi k mému údivu nějak přirůstá k srdci. Nevím, zda je to tím, že mění sortiment a nebo já měním svůj styl, ale čím více tam chodím tím více si říkám, že to asi bude v mém pohledu na zdejší módu. Nějak tu začínám BRITštit a zdejší oblečení se mi začíná nejen opravdu líbit, ale zjišťuji, že je mnohem pohodlnější a méně striktnější. Vzhledem k mé menší nadváze se tu také cítím lépe ve "vytahaných" věcech než ve svém (nyní již) malém, krátkém a upnutém oblečení. Moc se tu neřeší, co se k čemu hodí a padne a experimenty s pastelovými barvami jsou tu naproso normální. Takže Primark u mě začíná opravdu bodovat :D. Po celém víkendu jsem se vrátila domů s poměrně slušnými úlovky a velkou radostí a štěstím z nových věcí a úspěšného nákupu :).
Týden číslo dvacet jedna
V pondělí jsem byla opět u té starší paní na jednu hodinu umýt okna a vyvěsit záclony a po zbytek týdne jsme měla od extra cleaningu pokoj. To zatím znamená úžasný oddych a vyhranění si více času na sebe, ale zároveň trochu starostí navíc, zda nějaký extra job vůbec najdu a jak to bude do budoucna. Nicméně pro tento týden nechávám myšlenky u ledu a užívám si volna.
V úterý proběhla škola jako vždycky, ale tentokrát s menší obměnou. Holky jsem tentokrát vedla do školy já a tím jsem ušetřila cca 10 minut na cestu do své vlastní školy. Bylo pro změnu nádherné počasí, a tak jsem si řekla, že ho neprostojím na zastávce, ale vydám se na menší procházku. Na Mill Hill East Station, kde normálně přestupuji na druhý autobus do Finchley do školy jsem si řekla proč nejít dál? Tak jsem šla až na konec parku a tam jsem si řekla, proč nejít ještě dál? A tak jsem šla nakonec města a pak nakonec celé země a tam jsem si řekla....ok dobře nejsem Forrest Gump, ale došla jsem až do školy po svých a měla radost nejen z krásného počasí, procházky ku zdraví, ale i ušetřených peněz za drahou dopravu. Druhou půlku vyučování se vedení školy rozhodlo zorganizovat v restauraci na rohu, jakožto zlepšování našich komunikačních schopností ve spojení se zábavou. Což nejeden z nás ocenil a bylo to moc fajn. Sešlo se nás tam asi 30 a bylo to velice příjemné využití školního času :). Rozhodla jsem si dát procházku i pro cestu ze školy domů a zjistila, že to netrvá tak dlouho, jak jsem si původně myslela. Jedna cesta zabere hodinu, takže když bude hezké počasí a vyrazím trochu dřív než normálně, můžu to praktikovat častěji :). Na Zumbu se mnou tentokrát měla jít konečně i Martina, ale hodinu předtím se zase dozvěděla, že má nečekaný babysitting, takže jsem šla opět sama, ale tentokrát si jí nejvíc užila. Hrozně mě to bavilo a už se těším na další. Také jsem dozvěděla, že státní zkoušky úspěšně složila i má milovaná kamarádka Zuzanka Cabejškobělová a že už se také může řadit mezi bakaláře. Takže ještě jednou VELKÁ veřejná GRATULACE!!!
Ve středu se nedělo zřejmě nic zajímavého, protože už si to vůbec nepamatuju :D. Ve čtvrtek zase škola, kde na mě čekalo zajímavé překvapení. Nevím jestli to je dobrá nebo špatná zpráva, ale dozvěděla jsem se, že spolu s dalšími třemi spolužáky od příštího týdne nastupuji ZPĚT do FCE třídy :D. Ve škole se dějí další organizační změny, takže se prohazují opět i všichni vyučující, což je skvělá zpráva, protože si udržíme Bernieho, který opouští Upper-Intermediate a jde s námi do FCE (předchozí učitel Duncan je sice fajn, ale jako učitel mi moc nevyhovoval). Je mi to líto kvůli lidem ze třídy, máme myslím super partu a teď to zase skončí a trhne se to. Musím si ale zvykat, že se tu asi všechno mění a nic nezůstává delší dobu stejné. Alespoň, že tam budou některé známé tváře a s ostatními se můžu vídat mimo školu. Je to totiž svým způsobem krok k lepšímu a zlepšení úrovně vždycky znamená pozitivum. Tak teď jen doufám, že to zvládnu, když budeme mít ale Bernieho, tak věřím, že to půjde. Takže změnu vesměs vítám :).
Jinak se do konce pracovního týdne nedělo nic zvláštního. Když mám babysitting hlídám, když ho nemám jdu běhat a během mých volných přestávek během dne si vždycky stanovím velké cíle, co všechno musím stíhnout a nestihnu nic, protože mám možnost chvíli odpočívat a toho plně využívám. Uteče to pak jako voda, takže zase stagnuju se svými povinnostmi na jednom místě :D. Vymyslela jsem si, že bych ráda šla do kina. Chtěla jsem vidět Men In Black 3 in 3D, ale kina jsou tu pěkně drahá a také jsem se bála, že nebudu vůbec rozumnět. Uklízeč Raphael mě ale přesvědčil, že musím jít, že rozumnět určitě budu a že je to skvělý film. Tak jsem si na to zašla a musím říct, že to byl zase velký zážitek. Filmy miluji, 3D mě hrozně baví a Men In Black jsou prostě Men In Black. Je pravda, že jsem od toho čekala ještě malinko více (trailer vždycky nasadí laťku příliš vysoko :)), ale i tak to bylo super a já byla moc nadšená.
V sobotu jsem byla s Marťou opět na menších nákupech ve Wembley. Teda. Menší nákup to původbně měl být, protože tam většinou nakupujeme v Poundlandu jen drogerii, sladkosti nebo dárečky. Ale trochu jsem zapomněla, že je tam i Primark :D, takže jsem si udělala trochu menší větší nákup a zařekla se, že s nákupy na delší dobu zase končím. A večer babysitting.
V neděli jsme s Marťou měli velké plány... a sice jet do parku plného bláznivých horských drah. Ale protože nás všichni včetně meteorologů přesvědčovali, že počasí bude extra nechutné, celý den, že bude pršet a foukat silný vítr, jsme se rozhodly, že ač opravdu znechuceně a nechtěně, ale hold musíme výlet odložit. Za chvíli začínají prázdniny, takže podstupujeme riziko, že tam bude o hodně větší nápor lidí (jestli je to vůbec ještě možné), ale za to jsme se shodly, že je to lepší než prostát celý den v dešti. Takže fakt, že jsem se probudila do teplého počasí a prosluněného dne, byl téměř nepodstatný, protože se krásný počasí nezměnilo a bylo skvěle celý den, který já teď trávím doma psaním blogu a trháním si vlasů, proč jsme do parku nejely.... grrrr londýnské počasí a předpovědi!!! Tak snad za dva týdny :-/.
Jinak jsem se také v průběhu týdne dozvěděla, že rodina, kterou má James v Americe v New Yorku, a to konkrétně jeho sestra s rodinou a oba rodiče, se stěhují zpátky do Londýna (po 13 letech). Takže mi bylo taktně naznačeno, že toto léto bude opravdu velice bláznivé a hektické. Nevím sice, co to znamená pro mě, ale to asi záhy zjistíme...
Tak to je opět pro těchto 14 dní všechno a za týden už se těším na příjezd své tetičky s rodinou a super společné zážitky :). Do té doby se mějte opět krásně a užívejte si slunečného počasí, které vám nemálo závidí ta Vaše Martina z nedalekého Londýna ;-*.