Týden číslo dvacet dva a dvacet tři

Dvacet dvojka a trojka? Tak to zkusme trochu zkrátit a zestručnit :)...

Týden číslo dvacet dva

Všimla jsem si, že někteří z vás nejsou úplně spokojení s délkou mých příspěvků a celkem logicky Vám to bere spoustu času na čtení a mě na psaní. Pojďme to tedu zkusit trochu přelétnout a třeba to bude vyhovovat oběma stranám :).

Co se týká celkového zhodnocení tohoto týdne, tak nebyl opět ničím nijak zajímavý - stále se dějou ty samé věci, ale o to víc byl ozvláštněný jeho závěr - návštěva z Prahy :).

K průběhu pracovního týdne bych dodala snad jen toto - začala jsem chodit do FCE třídy (znovu). O přesunu cca poloviny třídy včetně učitele rozhodlo vedení školy, protože se tam konaly nějaké organizační změny. To znamená, že pro mě to až taková velká změna nebyla, protože jsem šla vesměs se všema oblíbenýma lidma a se svým milým učitelem Berniem, který zná každého z nás a ví, co od nás má zhruba čekat a chtít. To znamená, že úroveň se sice trochu zvýšila, ale ne tak, abych to nevzládala a nebo si připadala ve třídě hloupě. Jsem z toho nadšená, protože jsou to ty nejlepší podmínky a zároveń už cítím, že začínáme být připravováni na FCE testy, které zatím tedy vůbec neřeším, ale je dobré vědět, co v nich očekávat už s takto velkým předstihem :-).

V úterý jsem byla s Martinou na Zumbě a zase nás to moc bavilo. Jinak se snažím chodit běhat a střídměji jíst - bohužel to ale na mé postavě zatím není vidět, takže asi přijedu zase jako Míša Kulička. Hold to asi není úplně lehký - shodit 4 měsíce totálního nic nedělání a žraní všeho co vám přijde pod ruku... :-/

Jednu velkou novinu ale mám. A sice - že jsem si udělala obrovitánskou radost (trochu předčasně k narozeninám). Bylo to dilema na celý víkend - koupit vs. nekoupit, ale ten chtíč byl větší a přemohl mě, takže jsem se utrhla ze řetězu a koupila si lístek na Cirqe de Soleil (světoznámý moderní cirkus) na letošní říjen a podržte se - s názvem MICHAEL JACKSON - IMMORTAL. Asi zřejmě z tohoto důvodu to nešlo nekoupit, protože stačilo vidět jednou ukázku na toto vystoupení a v podstatě nebylo o čem (pro zvědavce zde - http://www.youtube.com/watch?v=x5kPTl4jEFo ). Takže na tuto záležitost se opravdu velice těším :).

Ve středu jsem byla na vlakovém nádraží vyprovodit svojí kamarádku Kristýnu, která trochu předčasně skončila u své rodiny a během pár dnů se sbalila a ujela z Londýna. Bylo to zvláštní, protože jsme obě seděly na té zastávce čekajíce na vlak a jedna z nás domů jet nechtěla a chtěla zůstat v milovaném Londýně a druhá si to chtěla na místě vyměnit a běžet domů za vším co tam na ní čeká. Hádejte, která byla která :-), napovím, že to bylo přesně naopak, než tomu realita chtěla. Kristýna tu měla za svůj pobyt spoustu problémů a komplikací, ale domů se jí rozhodně nechtělo, byla smutná, unavená a dost ve stresu. Já jí na jednu stranu záviděla, protože už bych se domů občas také nejraději vydala. Celý den jsem nad tím pak přemýšlela a ne a ne to vtěsnat z hlavy. Bylo smutné mávat jí na rozloučenou, nestihla mi to ani dát vědět dřív, takže jsem se o jejím odjezdu dozvěděla pár hodin před ním. Tak jsem byla posledním Čecháčkem, který jí popřál šťastnou cestu zpět a pak už se za ní zavřely dveře vlaku a zřejmě navždy odešla z mého života. Je to divný, tady se dějí věci, které by se mi doma nikdy nestaly. Všichni hrozně rychle přicházejí a odcházejí a Vám nezbývá, než se s tím smířit. No každopdáně jsem nakonec dospěla k závěru, že jsem tady moc šťastná a že spěchat domů nemá cenu. Kdybych byla v Praze, zase by se mi stýskalo po milovaném Londýně. Já snad nikdy nikde nebudu úplně spokojená, je to se mnou hrozný :D. Ale teď jsem si uvědomila, že nechci ještě odjet, že tady mám ještě nějakou dobu být a budu se jen těšit na své dvoutýdenní prázdniny v Praze - ale to tak, že moc :D!

Ve čtvrtek ráno odjela Tina na 5 dní do Portugalska s kamarádkami k moři, takže na mě bylo stát se na dobu omezenou matkou a hlavou domu. Konečně jsem si připadala jako plnohodnotná au-pair, musím říct. Sice jsem ráno nemohla dospat, protože jsem měla velkou zodpovědnost a nebyl tu nikdo, kdo by mi případně radil nebo káral. Takže nervozita stoupala, ale vše bylo v naprostém pořádku a já si tuto roli moc užila. Kompenzace za to, byl celý volný víkend bez babysittingu. Takže čtvrtek, pátek a pondělí jsem měla na starosti vše okolo holek včetně doprovodu do školy a ze školy, jídla a věcí, které normálně nedělám nebo dělám pod taktovkou Tiny.

No a co se týká víkendu, tak ten byl skvělým odreagováním a relaxem. Počasí sice nebylo letní, ale rozhodně na Londýn nadprůměrné. Občas i svítilo sluníčko a co je hlavní - že nepršelo. Celý týden jsem již netrpělivě očekávala příjezd části mé rodinky a sice tetičky, jejího muže, bratránka a sestřeničky. Nějak nám vázla komunikace a vzájemně jsme se moc nepochopili, takže jsem si vystála více než dvouhodinový ďůlek před jejich hotelem, aneb Welcome to London, překvapenííí :D, zatímco oni se vláčeli s těžkými taškami pěšky od stadionu Chalsea přes půlku Londýna. Nakonec jsme se ale našli a všichni jsme zaslouženě padli na postele do pokeje a dali pravou britsko-českou sváču. Mě ty zlatíčka navezly chleba, dva salámy, paštiku, lusky a spoustu sladkostí. Byla jsem štěstím bez sebe, tolik mě to překvapilo a potěšilo, že ještě jednou naposledy do foroty veřejně DĚKUJI :). Samozřejmě jsem se neudržela a dala se do chlebíčku se salámkem, jako kdybych ho neměla celé století. A stál za to! V hotelovém pokoji jsme nakonec strávili více času než bylo v plánu, ale byli jsme tak unavení, že nám to vůbec nevadilo. A přesto jsme byli schopní naplánovat nadupanou trasu na příjemný sobotní večer, kterou jsme také prošli a vše hravě zvládli. Byli jsme u Houses of Parliament, viděli Big Ben, London Eye, Westminster Abbey, Downing Street, Piccadilly Circus, Trafalgar square a Buckinghamský palác. Udělali jsme si tak velice příjemnou procházkou po těch nejpodstatnějších a nejznámnějších památkách a myslím, že jsme si to moc užili. Sice den utekl rychle, ale mě čekal ještě jeden společný nadupaný den s touto malou výpravou. Byla jsem prioritně velice nadšená, že mi náhodou odpadl babysitting, takže jsem na ně měla celý večer, což se stane opravdu jednou za pár měsíců, takže štěstí se na mě usmálo.

Neděle byla dnem velkých plánů a nadupaného programu. Sice samozřejmě nevyšel, tak jak jsme si představovali, ale hlavní bod našeho programu se vyplnil. A to - muzeum Madame Tussauds. Dopoledne jsme si dali sraz na Marble Arch (Oxford street) a vyrazili směr muzeum pěšky. Cestou jsme se stavili omrknout muzeum Sherlocka Holmese a pak už hurá do možná nejslavnějšího muzea voskových figurín na světě. Před samotnou budovou se nám zdála fronta velice skromná. Zdání klame. Ve frontě jsme čekali dobré dvě hodiny (uvnitř budovy se totiž štosovala šnečím systémem) a myslím, že nás to docela slušně vysálo, trochu naštvalo a docela unavilo. Člověk si pak říká, stojí to za pár figurek z vosku? :D A odpověď zní - ANO STÁLO! Nešlo jen o figurky z vosku, ale muzeum je rozdělené na různé sekce (hudba, film, sport, politika atd.) a je se opravdu na co dívat. Ke všemu jsou skoro všichni dotáhnuti téměř k dokonalosti a jsou v podstatě autentičtí se svými živými předlohami. A když už si myslíte, že se prohlídka pomalu chýlí ke konci, to nejlepší Vás teprve ještě čeká :). Část muzea obsahuje procházka celkem impozantním domem hrůzy, kde jsem se asi třikrát hodně slušně lekla až se mi srdíčko stáhlo do velikosti špendlíkové hlavičky. Dále expozice obsahuje projížďku ve vozíčkách alá londýnské taxi s audio výkladem a naprosto odzbrojující sekcí "Spirit of London" (duše Londýna). Tehdy si myslíte, že už je vážně a určitě konec a pak se dočkáte filmu ve 4D kině se snímkem od Marvela (komiksové postavičky proti sobě bojující v centru Londýna). Nemůžu ani slovy popsat, jak neskutečně na mě celé muzeum působilo a jak skvěle mi bylo, když jsem ho opouštěla. Je pravda, že strávit v něm přes 5 hodin opravdu nebylo v našem plánu a člověka to tak trochu vyčerpá, ale když si přemítnete, co všechno jste viděli a zažili, odnesete si odtamtud pouze pozitivní vzpomínky. Alespoň v mém případě. Muzeum Madame Tussauds je sice předražené, ale je to velkolepý zážitek a stojí za vidění.

(Malá ukázka z muzea - snímek s rodinou a pár přáteli ;))

Bohužel jsme ale nestihli zbytek plánu. Chtěli jsme si půjčit místní veřejná kola Barclays, ale zjistili, že daný systém jaksi nepodporuje naše finanční podmínky na platebních kartách, a tak jsme si půjčili jedno kolo, projeli se na něm a zase ho vrátili :D. Tudíž jsme na plánovaný Notting Hill nejeli a zůstali v centru hledajíc nějakou vhodnou kavárnu na kávu a dortíček. V neděli večer jsme kupodivu trochu zaplakali, protože i na věhlasné Oxford street bylo všechno už v půl deváté večer zavřeno. V odlehlé uličce jsme ale našli typickou arabskou kavárnu, a tak jsme neváhali a hned si objednali tři druhy cheesecaků. Ani jsem se nenadála a víkend byl fuč. Loučení bylo těžké a já se zase vracela sama zpět na okraj Londýna za sebou nechávajíc své blízké, svou rodinu.

Týden číslo dvacet tři

Co se týká celého mého pracovního týdne, tak budu muset se shrnutím trochu přidat. Začínám totiž zjišťovat, že věci okolo mě se dějí nějak moc rychle a já nestíhám už psát ani blog. Stále se snažím běhat a pravidelně chodím na Zumbu, žádné změny v postavě a vzhledu ale vidět nejsou. No nic, jaké jsem si to udělala, takové....že ano? Každopádně jsem dostala ve středu večer (konečně) nabídku od Tiny, že mě vezme na svou Zumbu na zkoušku. Nejdřív předesílala, že je to trochu více cvičení a posilování než tanec, ale říkala jsem si, že ona o tom bude mít trochu zkreslené představy. Přeci jenom je jí přes 40 a jediný sport, který dělá je tato Zumba a to ještě občasně, takže jsem si říkala, že to pro mě nebude žádný problém. Ha, chyba lávky, opět! Byl to takový dril, že jsem to málem nepřežila. Tina se v mých očích úplně změnila a skotačila tam jako dvacetilá holčina na vrcholu své fyzické zdatnosti. Díky bohu za vytvoření jakési fyzičky z běhání, protože jinak bych tam asi vážně dostala infarkt. Paní, která tuto Zumbu Fitness předcvičuje vypadá trochu jako Rambo a evidentně posilování a upravenému jídelníčku zasvětila celý svůj život. Žíví se tím a hodiny má 6x v týdnu, takže se asi není moc čemu divit. Nakonec jsem ale z lekce odcházela s tím, že mě to vlastně vesměs hrozně bavilo a líbilo se mi to. Bylo to jiné, není to jako normální taneční Zumba, ale je to spíš opravdu o tom posilování, zároveń jsem ale kupodivu odcházela odpočatá, příjemně unavená až zničená a s výborným pocitem, že jsem pro sebe něco udělala :). Tak snad to příště vyjde znova.

Co se týká víkendu, tak jsem se konečně sešla s Barunkou (mojí milovanou spolužačkou ze základní školy), která sem přijela na letní au-pair pobyt a tou největší náhodou (aniž by věděla v jaké části Londýna bydlím já) přijela v podstatě naprostý kousíček ode mě. Když jsem se dozvěděla, že přijede, byla jsem štěstím bez sebe, ale samozřejmě jsem počítala s tím, že přijede na druhý konec města a ne do Finchley, kam jezdím dvakrát týdně do školy. Takže jsem si za ní hned v pátek večer zajela a cesta mi trvala asi 20 minut :D. Nakoupily jsme si ty největší prasárny, včetně Ciderů, vodky s džusem a nějakých dortíčků a štrádovaly si to k místnímu parku. Tam jsme zjistily, že se na noc zavírá, ale to nás vůbec nerozhodilo a noční piknik jsme si rozložily na lavičce před parkem. Prokecaly, projedly a propily jsme celou noc a bylo to úžasný. Domů jsem dojela až po páté ranní a to asi také mluví za své. Hned v sobotu jsme se spolu vydaly směr centrum Londýna, kam jsme ale nakonec vůbec nedojely. Prochlastaná a probdělá noc, hnusné deštivé počasí a výluky metra zapříčinily to, že jsme se zasekly v místním nákupním centru Brent Cross a prokecaly odpoledne u kávy. A vůbec to nevadilo :), večer jsme měly obě babysittingy,takže taková poklidná sobota.

Neděle byla velmi netradičním dnem, co se britského života týká. Konečně jsme se s Marťou dohodly a udělaly si tzv. ČESKOSLOVENSKÝ DEN. Vyšly jsme si do čs. kostela v centru Londýna (Martina tam chodí pravidelně a mě zajímalo, jak mše probíhá a jaké to tam je). Bylo to zajímavé, líbilo se mi to a kostel byl kupodivu plný lidí. Bylo fajn, být zase mezi lidmi, kterým rozumíte a kteří mluví vaší mateřštinou. Pak jsme se vydaly na menší procházku k Tower Bridge a konečně se také podívat zblízka na budovu jménem Gherkin. Velice moderní a zajímavá budova, která svým vzhledem připomíná vajíčko (viz. obrázek). Jenže to už jsme měly velký hlad a na řadě byla československá restaurace, kam jsme se plánovaly vydat už celé století. Než jsme tam přijely, tak už jsme slintaly jak dvě žebračky, které roky nejedly. Samozřejmě jídla velice předražená, ale platíte tu za nevšední zážitek a za ten to rozhodně stálo. Obě jsme si daly smažený sýr se šunkou, hranolkami a tatarkou. Točený Pilsner Urquell a jako dezert následoval domácí teplý jablkový štrůdl s vanilkovou zmrzlinou. Co Vám mám povídat!!! Po této skromné večeři jsme byly obě nafouknuté jako dva obtloustlé balony a skoro jsme nebyly schopné vstát ze žídlí. Bylo to ale tak neskutečně dobré, že jsme se jen usmívaly a byly šťastné :D. Atmosféra tam na mě působila naprosto úžasně. Staré židle, stoly a záclony, obrazy s českými a slovenskými osobnostmi a místy na zdech a všichni okolo byli tak nějak prostě český a slovenský :). Připadala jsem si tam chvilku zase jako doma a hrozně mi to začalo opět chybět. Tam jsem si uvědomila, jak velké rozdíly mezi těmito dvěma zeměmi jsou a že to dokáže jen hloupý nábytek a pár lidí. Víkend byl zase jednou skvělým odreagování od pracovního týdne, což je vlastně pokaždé a vždycky je to stejné. Pracujete od pondělí do pátku jako blázen s tou jedinou vidinou toho, že víkend zase bude zaslouženým a nadupaným jedním velkým zážitkem :).