Pracovní týdny s dovolenou uprostřed.
Týden číslo dvacet osm
Tak a je to tady! Pondělí bylo celé pracovní (+ cleaning u Emmy) a bohužel překvapivě jsem měla poměrně plné i dlouho očekávané úterý 7. sprna. Dopoledne jsem pracovala a ještě jsem šla do školy, pak jsem cca do tří hodin pracovala a trošičku ve stresu dobalovala, myla se a připravovala se na večerní odlet do náruče města Prahy. Nebudu to prodlužovat neboť srdce mi hoří při vzpomínce na své krásné dvoutýdenní prázdniny. Děkuji všem, kteří si na mě udělali čas, všem s kterými jsem se domlouvala za chodu a stejně jsme to společně nějak zvládli. Děkuji rodičům za to nejkrásnější přivítání, protože dosednutí na pražské Ruzyňské letiště a spatření své dojaté maminky a tatínka s připravenou naprosto dokonalou "půlnoční sváčou" a tou nejlepší noční cestou domu do našeho skvělého bytečku je totiž přesně to, co si užívám nejvíce, na co si vždycky vzpomenu jako první, když myslím na to, že jsme byla zase doma a mezi svými. Je to to, co si na pobytu ve své zemi užiji vždycky nejvíce : ). Díky tomu, že jsem jeden ze dvou týdnů byla mimo Prahu (Slapy + chata Opatija) a v podstatě v tahu jsem měla svůj pobyt dosti hektický. Bohužel jsem si z něho odvezla trochu stresu a pocitu, že jsem skoro nic nestihla, nebo resp. to a koho jsem stihla bylo hrozně na rychlo a s nikým jsem si vesměs nestačila říct mnoho :-(. Snad to o Vánocích bude větší pohoda a klid a stihnu toho více. Našim se také touto cestou trošičku omlouvám, protože jsem si na ně neudělala příliš času (dopolední piknik v Kunratickém lese ale stál za to ;-)) a hodlám to v prosinci opravdu napravit. Všem ale ještě jednou obří díky, bylo to hrozně fajn ;-).
Po návratu zpět do Londýna mě čekala zase jednou velice "vtipná" historka. Vracím se v ranních hodinách unavená, rozesmutnělá a s kufrem zpět do našeho domu naší ulicí - a co už z dálky neslyším... A.L.A.R.M.! Není to až tak nic neobvyklého vzhledem k tomu, že v naší ulici je třeba 50 domů a čas od času se někomu prostě spustí. Nejdřív jsem si ale myslela, že mi zvoní v uších, protože jak jsem na některé zvuky tady už tak navyklá, občas se mi stane, že je slyším, aniž by byly fyzicky realné :D. Zastavila jsem se tedy a poslouchala, zaznamenala, že slyším opravdu dobře a začala se usmívat. Jdu dál a zvuk se stále zintenzivňuje, znovu jsem se tedy zastavila, začala se smát nahlas a do toho řevu ze mě vypadlo: "To jsi ze mě děláš srandu! Ne, tomu prostě nevěřím, to nemůže být pravda!!" A byla! Byl to náš barák a vítal mě spuštěným alarmem. Kdo si vzpomínáte na můj minulý návrat domů, jistě víte o čem mluvím...
Člověk se po 14 dnech doma vrací zpět někam, kam se mu chce čím dál tím méně a znovu do práce a do toho zápřahu jménem angličtina. Chce si odpočinout a očekává, že babička s dědou už bydlí v novém domě (jak mi psala Tina), takže jsem věděla, že budu doma sama, protože se vracím ve středu a Raphael chodí uklízet pouze pondělky a pátky. Těšila jsem se, že se prospím, v klídečku si uvařím, dám vanu a nějak se připravím na večerní příjezd rodiny. Osud tomu chtěl zase jednou jinak a já stála před řvoucím domem a přemýšlela, jestli se neotočit na podpatku, nezajít si na Broadway na kafe a dělat, že jsem měla zpoždění letu :D. Chvíli jsem nad tím vážně uvažovala, ale pak jsem si řekla, že třeba stačí přiložit čip a bude po kraválu. Tak jsem dům odemkla, přiložila jsem čip a.............................bylo to naprosto k ničemu :D! Zjistila jsem, že má problém přesně to jediné čidlo, na které není možné dosáhnout vůbec z žádného místa okolo. Je totiž přímo nad schodami. Jednou, po tom incidentu s minulým alarmem, jsem seděla na shodech a přemýšlela co bych dělala, kdybych měla problém právě s tímto spouštěčem. Tamto minule jsem vyšroubovala a vyndala baterky, ale todle? Tina mě ujistila, že s ním určitě problém nebude. Že jsou vyměněny všechny baterie alarmu v domě a že na další 4 roky je určitě klid. URČITĚ!!
Na štěstí jsem z tohoto hororu ale vyvázla rychle a v podstatě bez větší újmy. Když jsem se tedy rozhodla, že nebudu panikařit, vezmu kufr, který mám venku a dám ho dovnitř, zavřu za sebou dveře, v klidu si dojdu pro koště, vyjdu schody a to zasr.... čidlo prostě rozmlátim, přijel aktivně dědeček v autě, který zjevně věděl o co jde. Chvíli na mě civěl a pak prohlásil, že mě s těmi novými vlasy nepoznal (takže asi chvilku uvažoval, jestli se do domu opravdu nevloupala nějaká malá blonďatá holčička). Pak už ale absolvoval asi 15 telefonátů včetně toho s policií. Já jen stála u hlavního panelu alarmu a pokaždé když začal řvát jsem přiložila čip, abych ho na dalších 10 sekund umlčela :D. Kladla jsem si otázku, co bych dělala, kdybych tu byla sama a dědeček v New Yorku. Nebyla to totiž tentokrát závada baterií, ale někde v elektrických rozvodech. Takže celkem vtipná záležitost. Stuart pak za mnou přišel, že se mu na dálku podařilo vypnout hlavní zvuk alarmu, ale že to jedno čidlo nahoře bude stále řvát a jestli jsem schopná s tím tady hodinu vydržet sama, a že by pak měl přijet Mike - opravář alarmů. No co jsem měla dělat? :D
Tak to by bylo přivítání doma, neuskutečnila jsem nic z toho, co jsem si plánovala, spát se nešlo a já unavená a vyklepaná ve svém pokoji z toho šíleného řevu čekala na pana Mika. Tomu se nakonec podařilo alarm zkrotit a s úsměvem na rtech mi oznamoval, že je to naprosto POKAŽDÉ, když je rodina pryč, že to je furt dokola ta samá písnička. Tak doufám, že už se nikdy nebudu vracet zpět do prázdného bytu :-/. Večer rodina přijela, moc se nevzrušovala mým opětovným otřesným zážitkem a sami byli takoví přešlí a unavení z časového posunu a změnou teploty oproti Izraeli.
Hned ve čtvrtek jsem záhy zjistila, že je náš milý učitel Bernie zpět ve škole. Doteď se mi ale bohužel nepodařilo zjistit, zda se oficiálně a veřejně lidem ve třídě omluvil za své chování. Vypadal normálně a odpočatě, ale člověk z něho už má prostě jiný pocit a maličko na něj kouká jako na blázna (přece jenom nikdy nevíte, kdy to udělá znova). Musím zjistit, jestli pronášel nějakou řeč po svém návratu :-/.
V pátek jsme se hned sešly s Marťou, protože nás čekal předposlední společný týden (má milá nejlepší kamarádka mi totiž 8. září odjíždí na pořád domů). Měly jsme před sebou poslední prodloužený víkend. Mě nakonec rodina zrušila bbs (babysitting) a v pondělí byl státní svátek, což zavánělo naprosto dokonalým víkendem. Počasí sice nebylo nic moc a těžko se na to zvykalo po naprosto letních teplotách v Praze, ale i tak... já byla smutná, Marťa byla smutná a já si tolik přála se odreagovat a vymyslet nadupaný plán. Martina byla ale opačného smýšlení a bohužel se totálně nechala pohltit špatnou náladou. Samozřejmě jsem chápala a respektovala, že za dva týdny odjíždí a musí to být tudíž pro ní po roce zde hrozně těžké. Že musí mít v sobě zmatek a nechce plánovat žádné super akce. Ale já byla ochotná to vymyslet, ale ona mi prostě totálně rezignovala. Takže prostě a jednoduše to byl víkend táááák zabitý, že se ještě teď musím smát. Marťa měla rodinu na dovolené u moře, takže jsme obě vesměs celý víkend proležely u ní v pokoji. Ona si ani pořádně nechtěla povídat a veškerý témata jsem vymýšlela já. Pak už mě to ale nebavilo, takže jsme vedle sebe "žily" jak manželksý pár po 40ti letech. Bylo to svým způsobem hezký, ale dost smutný :-(. Já si četla a ona chatovala na internetu. Občas jsme se najedly, teda spíš já, protože ona neměla chuť a to byl náš celovíkendový program. Pak jsme se ale vykopali na můj popud alespoň na Nottinghillský karneval!
To je také historka sama za sebe. Tento Notting Hill Carnival se tu koná každý rok, najdete o něm informace ve většině průvodců o Londýně a je velice známý a vyhlášený. Nechtěla jsem si to tedy nechat ujít a ještě o to více, když jsem nikdy na žádném karnevalu nebyla. Sečteno a podtrženo to bylo jedno velké fiasko :D. Miliardy lidí oslavovalo v ulicích, ale po pár minutách nám došlo, že né karneval ale alkohol. Všude všichni v ruce flašky s vodkou nebo pivem a to bylo teprve dopoledne. Pak jsme došly na "hlavní tepnu" odkud měl být průvod vidět a čekaly, čekaly a čekaly. Asi za hodinu to začalo vřít a vypadalo, že se hlavní bod programu blíží. Prošlo asi dvacet lidí s maskami a kostými a po dalších se slehla zem. Tak jsme tam tak stály, koukaly se na sebe a žertovaly, zda to bylo všechno. Jenže asi vážně bylo! Nevím, jestli jsme to prošvihly nebo později zmeškaly, ale stupňující se agresivita přihlížejících nás natolik otrávila, že jsme se sbalily a odešly. Nakoupily si dobrůtky v Tescu a odebraly se do parku na piknik. Po kafíčku a dezertíčku docela slušně zabraly na sluníčku za pěkného dne a nakonec to byl lépe strávený den než na nějakém karnevalu. Zpětně jsem slyšela, že jsme vážně o nic moc nepřišly, protože je to stejně prý jen každoroční příležitost spodiny Londýna jít se opít a pomlátit do ulic a význam karnevalu už to prý dávno ztratilo.
Týden číslo dvacet devět
Vše při starém... respektive se snažím na to staré zase nayknout :). Není to ale už tak těžké jako dříve. Na vše se dá asi zvyknout, jen pociťuji, že se sem chci vracet méně a méně. Londýn miluji a svým způsobem celý život tady. Ale po těch návštěvách doma zjišťuji, že prostě a jednoduše patřím tam.......... více než sem. Je ale hrozné, že vím a bojím se, že až se vrátím, tak přijdu na to, jak moc jsem tady byla vlastně zakořeněná. Ještě o to víc to teď přožívám s tou Marťou, která se už zanedlouho chystá domů a já tak uvažuji nad tím, jaké to pak bude pro mě. Brrrr, na jednu stranu jí závidím a na druhou si to nedovedu představit :-(.
Ve škole vše stejné, zaplatila jsem si další 3 měsíce učení, takže to zatím nevzdávám :) a hodlám si malinko odpočinout od extra cleaningů, tak uvidíme, zda se mi to splní.
V pátek jsme si s Marťou zašly podruhé a naposledy do naší velice oblíbené česko-slovenské restaurace. Já měla hroznou chuť na langoše, ale nakonec jsem nevěřila, že by ho mohli udělat tak výborný, jako u stánku na vánočních trzích na Staroměstském náměstí :D, tak jsem si dala smažený hermelín s hranolkami a náramně se narvala. Marťa měla halušky a obě jsme myslím byly velice spokojené. Já se chtěla jít také naposledy někam bavit a zatrsat, ale Martina byla bohužel stále mimo a bez nálady na naprosto cokoliv a jakékoli mé návrhy a nápady. Nemohla jsem s ní hnout, a tak jsme jely po večeři domů. V sobotu jsme měly ale divadlo a na to jsem se již opravdu velice dlouho těšila. Asi před měsícem jsme si koupily lístky na Fantoma opery. S tímto nápadem přišla Marťa, že prý slyšela, že je to velice dobré představení. Já jsem za svůj pobyt tady chtěla jít na balet a na operu, takže se to náremně hodilo. Na baletu jsem sice byla na takovém upraveném o hip hopový tanec, ale o to větší to byl zážitek a toto je zase opera, opereta nebo muzikál. Vlastně nevím co to je, ale už ukázka mě pohltila a chtěla jsem to vidět. Lístky se dali sehnat ale jen velmi velmi drahé, a tak jsme to na samém začátku vzdaly. Mě to pak nedalo a pídila jsem se dál a dál a nakonec našla lístky za velmi dobrou cenu. Sice ne moc dobré místa, ale jdeme a to je hlavní!
Phantom Of The Opera v Her Majesty´s Theatre byl zase jednou velkolepým zážitkem. Rozhodně to stálo za to. Měly jsme sice trošku na spěch a přišly jsme opravdu na minutu včas, byly na tom nejvyšším balkoně, ale obě jsme si to myslím skvěle užily. Je to zřejmě muzikál zpívaný operními pěvci a s opravdu barvitým a srdcervoucím romantickým příběhem. Krásný kulturní zážitek :).
Večer bbs - babička s dědou už bydlí ve svém, takže mi opět nastává zápřah v podobě večerního hlídání - a v neděli flákání doma. Joooo a taky jsem Vám vlastně asi zapomněla říct, že mě rodina pozvala na Paralympiádu, takže huráááá za dalším neskutečným zážitkem....
2024 ©