Předdovolenkový čtrnáctideník.
Týden číslo dvacet šest
Tak jsem zase zpátky a se mnou opět uplynulé dva týdny. O něco nudnější než ty předchozí, ale za to s velkým vzrušením s nadcházejího příjezdu do Prahy : ). Žádné velké extrémy či problémy se nekonají, za to ale pár menších změn přibylo. Jak jsem již zmiňovala minule, půlka rodiny Levitonů se stěhuje z Ameriky zpět do Londýna, což obnáší i nemalý dopad na mě. Babička s dědou se přistěhovali k nám do domu a budou tu při nejmenším 4 týdny (než si najdou obstojné bydlení někde poblíž Mill Hill - což s jejich požadavky je nadlidský úkol, takže budeme rádi, když se do Vánoc odstěhují :-/). Je sice znát, že v baráku je větší rušno, více práce a úklidu a já mám neustále pocit, že mám někoho za zády a nemám kousek klidu a ticha, na který jsem poměrně zvyklá, oba jsou to ale moc milí a hodní lidé, takže vše jde snáz, když jsou ochotní a uvědomují si, že tu nefunguji jako jejich uklízečka. Dědečka Stuarta jsem viděla poprvé (babičku Vernu jsem měla tu čest potkat hned můj druhý den v Londýně) a co jsem zatím stihla postřehnout je, že o sebe oba velmi důkladně pečují a snaží se stravovat zdravě a udržovat se fit. Verna je vegetariánka a celkově toho moc nesní, každé ráno chodí do parku na jakousi aktivní procházku a před oběma tedy opravdu smekám. Ještě ke všemu se zpět stěhují v podstatě nedobrovolně a musí z toho být celkově dost špatní. Narozdíl od Jamesovy sestry Julie, která má dům již zajištěný a bude se stěhovat přímo do zařízeného. Stu s Vernou hledají seč mohou a nic se jim zatím nelíbí.
Co se týká školy, tak zlatý Bernie do školy nedorazil. Prý si vzal dovolenou, tak uvidíme za týden. Máme místo něj suplování, jakéhosi pana Tonyho, s kterého mám takový smíšený pocit. Je poněkud zženštělý, ale takovým opravdu velmi zvláštním způsobem, připadá mi trochu jako transvestita, ale celkově moc nevím, co si o něm myslet. Každopádně většina lidí ho má za nejlepšího učitele na škole i přesto, že oficiálně neučí a pouze "zaskakuje". Mě ale způsob jeho výuky nějak nesedl a nemůžu si na to moc zvyknout. Ráda bych zpátky Bernieho, i když o tom už taky nevím co si myslet :D.
Dále mám již zmiňovaný nový cleaning u paní Emmy, která má asi ten nejkrásnější a nejútulnější dům, který jsem kdy viděla. Je to přesně to, v čem bych si jednou přála bydlet. Každý detail a barvy jsou přesně podle mého gusta. Všude dřevo a kámen a já zjistila, že přesně toto se mi líbí. Velká zahrada a co víc, naprostý pořádek a všude uklizeno. Paní má dva syny a kupodivu pěkný rošťáky, takže nechápu, jak to tam takhle naklizený udrží, ale je to tak! Nevím, zda je to pro holku na úklid dobrá nebo špatná zpráva, já tam ale každopádně strávila 4 hodiny uklízením něčeho, co se zdálo být naprosto čisté. Je fajn, že vám není zrovna špatně ze všeho na co sáhnete nebo kam šlápnete, ale odcházet po takové době a s penězi v ruce a mít pocit, že jste tam vlastně vůbec nic neudělali a žádná práce za vámi není vidět - to není nic moc :-/. Evidentně jsem ale nezklamala, protože nevolala a neříkala nic o tom, že bych už neměla chodit :). Takže spokojenost.
Potom jsem byla na cleaningu u Marianne, stále chodím na Zumbu, jak sama, tak s Tinou a běhání také nezanedbávám. Snažím se snažím co to dá, ale stále to na sobě nijak nepociťuji, což mou snahu i psychiku docela sráží :-(. Dokonce jsme s Tinou byla i na Body Conditioning, což je vesměs jen cvičení, dril, posilování a fuška. To mě teda vyloženě nebaví, ale pak mám ze sebe aspoň dobrý pocit.
Jinak se nám také blíží Olympijské hry 2012 v Londýně a všude kolem už to vře. Začínají se dít velké věci, včetně zahajování Olympiády a aneb běh s olympijskou pochodní. Měla jsem to štěstí, že mě moje milovaná rodinka přizvala na právě toto "zahájení" severního Londýna poblíž Mill Hill. Měl zde být slavnostní průvod a probíhat zde človíček s olympijským ohněm v ruce. Rozhodně jsem si to nechtěla nechat ujít, měla jsem volno a možnost být s holkama nebo i z celou rodinou vždycky stojí za to, takže jsem nevahála a hned se přidala. Bylo to fajn, sice všude spousta lidí a nakonec to bylo vše tak rychlé, že jsem toho sama moc neviděla, ale aspoň "jsem byla u toho" :D. Viděla jsem pověstnou zlatou pochodeň OH roku 2012, která je mimochodem opravdu hodně pěkná a sice jsem si vystála asi dvou hodinový ďůlek, kvůli minutě proběhnutí kolem, ale o tom to konec konců asi bylo : ). A o samotném zahajovací ceremoniálu asi nemá smysl mluvit. Kdo sledoval přenos v televizi, tak ví...
Takže Olympiáda zahájena a mě v nejbližších dnech čeká její účast : ). Pro připomenutí jsem si totiž koupila lístky na dva zápasy na mužský volejbal a už se těším jako blecha. Ten osudný den padnul na neděli 29. července 2012, kdy jsem se nakonec natolik bála, že přijedu pozdě nebo to nebudu schopná najít, že jsem vyjížděla už okolo půl sedmé ranní (zápas začínal v 9:30). Všichni plašili, že doprava bude natolik přeplněná, že dostat se z bodu A do bodu B bude trvat dvojnásobně dlouho než normálně. Dále ve všech pokynech psali ať se dostavíme minimálně dvě hodiny před začátkem akce a počítáme s velkými frontami a osobními prohlídkami. Nejprve jsem přemýšlela, zda si sebou vzít všechny svoje mapy a instrukce, protože jsem se bála, abych se neztratila, ale posléze jsem zjistila, že všude po Londýně jsou trasy tak dokonale značené, že by se na místo dění dostal i slepec s IQ nula. Organizace byla od samého začátku naprosto úžasná. Jak již zmiňované označení, cedule, nálepky a nástěnky, tak doprava, která byla původně předesílána jako praskající ve šveh, nevypadala, že by nějakým způsobem kolabovala. Bylo samozřejmě všude znát, že je větší nápor lidí a vlaky, metra a autobusy přecpané, ale rozhodně se nezvyšovala doba cesty na dvojnásobek a vše se v mých očích zdálo naprosto promakané do největších detailů. Organizátoři a dobrovolníci všude kam se podívate, ale jakým způsobem TI byli naladění, to si nedovedete lidičky z Čech vůbec představit. Všude úsměvy, energie, pozitivní přístup, žádný stres, nervozita nebo netrpělivost. Už z dálky hlásily do megafonu cestu a důležité informace, které prokládali nejrůznějšími vtípky. Lidi se tak pak cítili lépe a že vlastně nikam nespěchají, ale jdou se bavit na největší aktuální dění ve světě. Že je to jedinečná příležitost navštívit Olympijské hry a není důvod se mračit, ale vše si užít s úsměvem - dokonce i 20 minutovou cestu z metra do haly. Vše tak na mě působilo náramně pozitivně, odlehčená atmosféra mě nutila se usmívat a mít po celou dobu dobrou náladu. Žádný problém dokonce ani nenastal (což je na mě docela výkon :D). Prohlídka byla rychlá, vstup taky a ještě jsem nakonec dostala o dost lepší místa na sezení, než jsem si původně koupila. Vše vypadalo být naprosto úžasné a také tak i bylo. Hrály se dva zápasy volejbalu mužů - Bulharsko x Velká Británie a Německo x Rusko. Bohužel vyhrály oba týmy, kterým jsem to zrovna nepřála, a to Bulharsko a Rusko, ale zážitek to byl opravdu nepřekonatelný. Velká hala a ta atmosféra mě naprosto stáhla. Prostě Olympiáda jak má být, znáte to ;-). Moc jsem si to užila a zpětně máte všichni Ti, kteří jste mě to doho přesvědčovali a v podstatě navezli TO NEJVĚTŠÍ DÍKY, protože bez vás, bych se vůbec neměla ani k nějakému hledání lístků!!! Takže vděčím Vám za tento velkolepý zážitek, který byl opravdu jedním z těch největších v životě.
Zápasy byly od rána do brzo odpoledne, takže jsem ještě měla půlku dne volno. Byla by škoda nevyužít celodenní jízdenku zdarma, a tak jsem se rozhodla navštívit Česky dům pro Olympijské hry, který je poprvé v historii otevřen pro veřejnost a pouze po dobu Olympiády. Před domem obří červený klikující Double Decker od umělce Černého zval na prohlídku dovnitř nejen Čechy a Slováky :). Trošku s překvapením jsem zjistila, že vybírají vstup 5 liber (někde jsem předtím četla, že bude vstup zadarmo), šikovně jsem si ale vzpomněla, že vevnitř dělá dobrovolničku jedna moje kamarádka a taky že jo. Zrovna když jsem jí psala se objevila venku přímo přede mnou a byla moc hodná. Dala mi volňáska a celý to tam se mnou prošla. Pak jsme pokecaly u točené Plzně a procházely to tam celé dokola. Ochutnala jsem výborné jídlo z nabízené remosky, dostala jsem teplou čerstvou kolonádu přímo z Karlových Varů. Ale že se mi poštěstí stát za panem Zárubou v přímém přenosu a mávat do kamery nebo na vlastní oči vidět Kateřinu Emmons a Jaromíra Jágra, to jsem vážně nečekala. Dům je naprosto fascinující. Je to tam velice krásný a působí to takovým relaxačním dojmem. Že člověk přijde z rušného centra Londýna do takového oddychového centra, kde si může lehnout či sednout a koukat na miliony sportovních přenosů. Může se najíst v české restauraci nebo zahrát basket na malém hřišti dole u vstupu. Myslím, že jasně zaslouženě byl Český dům vyhlášen za nejlepší sportovní Olympijský dům v Londýně :-).
Týden číslo dvacet sedm
Ten byl víceméně asi jak "přes kopírák" s týdnem předchozím. Cleaning Emma - v pondělí a ve středu. Místo Marianne jsem si v pátek napracovávala hodiny doma, protože jsem už v úterý před odletem chtěla po škole mít klid. Ve škole je stále Tony a Bernie si prý vzal na 3 týdny dovolenou. Vsadila bych se, že toho pána už nikdy neuvidím, ale snad je v pořádku. Stále u nás bydlí babička s dědou. Práce je jako na kostele, ale jsou moc hodní a intenzivně se snaží hledat bydlení (takže vidím, že to opravdu není snadné). Má to ale svou velkou výhodu - od doby, co jsou tady, jsem snad neměla jedinný babysitting. Jak o víkendu, tak přes týden. Stále je někdo doma a tudíž nejsem potřeba. Takže chodím každý den sportovat, ať už na Zumbu nebo běhání a víkendy si snažím naplnit tak, abych využila příležitosti, že nemusím být soboty večer doma :).
Co se týká víkendu tak asi nejhlavnějším bodem byla neděle, kterou jsem strávila s Barunkou a Martinkou. Bohužel to bylo naposledy, kdy vidím Báru v Londýně, protože díky jejím komplikacím s rodinnou, která jí oznámila, že jede na dovolenou o 14 dní dříve, jí zkrátili pobyt v Anglii o 3 týdny. Tudíž ona nečekaně odjíždí den před tím než já se do Londýna vracím zpět z Prahy. No pech prostě :-(.
Ani se nebudu zmiňovat o malém rozlučkovém pátku, protože bylo v úmyslu zajít si zatrsat do nedaleké hospody na Hendon Central (tak tedy dobrá, jen pár větami ;-D). Když jsme se ale rozhodly se takzvaně "načnout" u nás v parku za domem, nebyl to dobrý nápad :D. Koupily jsme si každá lahev vína (upozorňuji, že ale opravdu slabého) a nějak se strašně zakecaly. Nebyla ani velká zima a za to opravdu monstrózní sranda. Fotily jsme se a blbly a pak nám asi v půl dvanácté došlo, že jsme chtěly jít vlastně tančit. Tak jsme se sebraly a naklusaly na autobus, když nám ale cca po 15 minutách Martinka zhasla jako svíčka. Stejně tak rychle jako nastoupila velká zábava, nastoupila nevolnost z alkoholu :D. Jak to jen říct...(ještě, že Marťa nečte tento blog :D), prostě nám chuděrka zeblibla půlku Londýna, a tak jsme se s Barčou rozhodly jí dopravit zpět domů. Byly jsme ale také docela v náladě, tak nám to všechno připadalo báječně vtipné :D. Nakonec se ale podařilo odevzdat Martinku domů a narvat jí do futer jejích vstupních dveří, naprosto nepochopitelně namačkat kód na alarmu, který si za boha nemohla vzpomenout a pak už jí nechat na pospas osudu a výšlapu do třetího patra jejich domu. Nám ale v zápětí úsměvy trošku spadly, když jsme na hlavní ulici zjistily, že Báře před 3 minutama ujel poslední autobus domů. Takže jsme se daly asi do 5km štreky... v půlce se rozloučily a já si to štrádovala zpět domů. Jak to jen vystihnout... :D na to, že jsme se rozhodly ukončit náš vtipný večer půl hodiny před dvanáctou a já se vrátila ve tři ráno, to byl docela výkon, ale co byl ještě větší úspěch, že do původní tradiční britské hospody, kam jsme se chystaly, jsme se vlastně vůbec nedostaly :D. Sobotu chudinka Martinka celou proležela v posteli a byla ráda, že je ráda. Pak jsme se v něděli společně vydaly na tradiční anglický nedělní oběd - roast chicken with potatoes and veg (pečené kuře s bramborami a zeleninou). Našly jsme jednu velice příjemnou, do stara stylizovanou restauraci a nadlábly se jako tři čuníči. Pak už Marťa musela domů na bbs (babysitting) a já s Barčou jsme se ještě naposledy vydaly do Českého domu, kde jsme strávily odpoledne a pak se zase na delší dobu rozloučily a odloučily :-(.
Toť opět moje uplynulé dva týdny a čas už se krátí a zbývají dva krásné dny do odletu domůůůů. Prázdniny! Hip hip huráááá :).