Týden číslo dvanáct

Dvanáctá odbyla a lampa ještě svítila. Čas letí jako voda a já už jsem skoro zase doma :).

Přichází dvanáctý týden a s ním již dlouho očekávaný návrat do Prahy. Nejprve ale něco málo o celém pracovním týdnu.

Pondělí pro mě začalo stejně jako každé jiné. Holkám sice začaly prázdniny, což v průběhu týdne znamená menší úpravu pracovního programu, ale v pondělí jsem musela být nastoupená v sedm jako každé ráno, protože měl přijet nákup a já musela vše obstarat. Pak jsem jako vždy poklidila u paní Caroline, s kterou jsem již domluvená, že příští dva týdny tam místo mě bude uklízet Raphael, takže o tu práci snad nepřijdu :). Na konci mi popřála hezké prázdniny v mé zemi a já si uvědomila, že vážně jedu domůůů přátelé :). Teda ne, že bych si to neuvědomovala od doby, co jsem si zaplatila letenky, ale teď je to už vážně aktuální. Tentokrát mám pocit, že jsem tu dýl než jen skoro tři měsíce a doma jsem nebyla celou věčnost, takže se už vážně nemůžu dočkat :).

Dále jsme s Tinou hledaly po celém domě celé odpoledne letní školní uniformy alá žluté kostkované šatičky. Tina z toho byla celá šílená, že neví kde jsou a nechce kupovat nové (což bylo nakonec celkem oprávněné, protože jsem posléze zjistila, že jedny ty šaty stojí 30 liber). Nemohly jsme je za boha najít, takže pak, když jsem měla večer babysitting, jsem dostala za úkol projít znovu ty samé skříně a ty samé místa s tím, že prý mám použít vyšší stoličku, což bylo vtipný, protože já jsem předtím sice použila malou židli, ale viděla jsem všude kde se dalo na 100% a protože Tina je maličkatá jak trpaslíček, tak asi nemohla uvěřit tomu, že jsem mohla vidět celé ty vysoké prostory :D. Nevěděla jsem, jak jí to vysvětlit a tak jsem jí to odkývala :D. Byla jsem přesvědčená, že je nemám šanci najít, ale stala se ze mě hrdinka dne, protože jsem je sama našla po 10 minutách v jedné tašce, o které prve Tina prohlásila, že jsou to jenom bílé košile a tam ty šaty nejsou. Měla jsem z toho vážně radost, protože to už vypadalo marně a rodině jsem tudíž ušetřila celkem slušnou částku. A Tina byla nadšená, takže bod pro mě :). Holky večer byly úžasné, hlavně se tedy opět musím zmínit o malé Beatrice. S ní je to jednou úplně dole, ale pak tak hrozně překvapí, že je to zas nejvíc nahoře. Je najednou tak milá, na všechno se zeptá a poděkuje a je iniciativní k tvoření věcí SE MNOU. Prostě čumím, jak se ta holka každý den mění a opravdu se nestačím divit, když se z ní stane taková hodná princezna a nejvíc si toho vždycky vážím :). Konečně jsme otevřely krabici na vyrábění narozeninových přání a já byla ve svém živlu. Shledala jsem to tedy za super obtížné (na to, že je to určené malým dětem), ale hrozně mě to bavilo a jsem zhruba v polovině jednoho přání a zbytek dokončím po svých prázdninách :). Jedna vtipná situace ale přeci jen nastala. Beatrice se s ničím moc nemaže, takže byla asi tak tisíckrát rychlejší než já. Přáníčko vyrobila za necelých pět minut, ale s menší nehodou :D. Součástí této krabice jsou suché třpitky asi o 5 barvách v lahvičkách a k tomu dané tekuté lepidlo. To znamená, že je účelem na obrázek nanést lepidlo a na něj nasypat třpitky (což je také ujetá práce pro děti nad 3 roky)... Vyrábím si své přáníčko a najednou slyším "O - ou..." podívám se na Beatrice a vidím jak drží lahvičku se třpitkama v podstatě skoro prázdnou a v přáníčku má kopeček s miliardou třpitek a vedle něho polovinu lahvičky vylitého lepidla. Netuším jak se jí to podařilo, ale ona umí čarovat, takž asi žádné překvapení :D. Většinou, když jsem se za svůj život ocitla v takovéto situaci, kdy nějaké dítě nebo děti něco pokazily, rozlily nebo rozbily, tak jsem byla jen ta přihlížející, co se mohla potajmu smát a situaci vždy řešily sami maminky. Tím chci říct, že mi dobrých pár desítek vteřin trvalo, než mi docvaklo, že tentokrát vyřešení této "nehody" je opravdu jen a jen na mě :D. Vůbec se mi do toho ale nechtělo a podvědomě jsem furt doufala, že to Bea uklidí sama, nebo že ten bordel prostě nějak sám zmizí. Obě dvě varianty byly ale asi tak zhruba stejně pravděpodobné, takže jsem se zvedla a vše uklidila. Třpitky jsem zachránila a lepidlo umyla a spravila, takže Bea mohla pokračovat ve své krasojízdě. Když jsem se jí ptala pro koho přání vyrábí furt sebou cukala, že mě to nemá co zajímat a že mi to neukáže a neřekne. Na tento její přístup už jsem si ale dávno zvykla, když něco vyrábí nesmím se dívat a v podstatě ve většině případů nikdy ani nevím co pro koho vyrábí nebo píše. Tentokrát mě ale překvapila tak, že mi málem upadla dolní čelist. Beatrice velmi "pečlivě" zabalila přání do obálky, zalepila a uvázala mašličku - teď se musím vážně nahlas smát, protože když jsem jí pozorovala jak to dělá v duchu jsem litovala toho, kdo to přání dostane :D. Je oproti mě tak rychlá, nedůsledná a neprecizní, je jí jedno jak to vypadá nebo dopadne, prostě tvoří jako malé dítě, nic divného, ale podle toho to také vypadá :D. Přání dokončila a zeptala se mě ať hádám pro koho je, tak jsem logicky tipla mamku a ono ne! Přání mi podala a prohlásila, že ho mám k Velikonocům. Byla jsem štěstím bez sebe, něco takového jsem vážně netušila a naprosto mi tímto vším vykompenzovala své ošklivé chování z minulého pátku. Přání mám tedy za úkol odvést si do Prahy a otevřít ho až na Velikonoce, takže jsem na něj opravdu zvědavá, řekla bych, že tam ani není nic napsáno, prostě jenom flek po lepidlu a uschlé třpitky všude kolem :D:D:D. Ale co, je od ní a to je důležité!

V úterý jsem byla opět ve škole a tam již na nás čekal nový učitel jménem Duncan. Značně mladší než Eric, ale i přesto celkem sympatický a výřečný pan učitel. Rozhodně se s Ericem nemůže rovnat, ale je fajn, stejně jako všichni předchozí, které jsem tu už stačila vystřídat :D. Hodina byla ale zase jednou dost obtížná a sem tam jsem vůbec netušila, která bije. Většinu času jsme ale mluvily o filmech, což je mi blízké, tak aspoň tak to bylo celkem fajn. Taky mě až doteď bavil v autobuse každé ráno, když jezdím do školy jeden retardovaný pán... teda až do dneška. Ve většině případů sedí v autobuse hned na prvním sedadle u vstupu a vehementně zdraví všechny, kteří dovnitř nastoupí (tedy pravda, všechny ne, jen občas někoho, koho si vybere). Vždycky mě úplně rozesměje, jak mě pozdraví, jako bychom se znali leta letoucí a celý autobus se na mě otočí, kdo známý to vlastně nastoupil :D. Poprvé když jsem s ním jela, tak se na mě otočil a zeptal se mě kolik je hodin (to jsem mu naštěstí rozumněla, ale jinak mluví jako pravý mentálně postižený člověk...). Tak jsem mu to sdělila a on se mě ptal dál. To jsem ale nebyla schopná přeložit a tak jsem mu musela oznámit, že se omlouvám, ale že mu vážně nerozumím. Pak se ptal dalších lidí a někdo dělal, že ho nevnímá a jedna paní mu řekla ten samý čas jako já (8:55). Pak mi došlo, že se ptá kolik minut je do deváté hodiny, což je otázka, kterou bych vážně nečekala :D, ale paní mu zodpověděla že pět minut a on spokojeně seděl dál a už naštěstí mlčel. Občas mě ale upřímně vytáčí, protože si sednu většinou za něj a on se vždycky suverénně otočí a jenom na mě zírá. Já se na něj nechci podívat, protože se bojím, že na mě začne mluvit, takže dělám, že nevidím a jenom na sobě nepříjemně cítím, ten jeho debilní pohled :D. Jak jsem říkala, nevadil mi až do tohoto úterý, protože vše proběhlo zase jako vždycky, pozdravili jsme se, já si sedla, o na na mě zíral a pak v pohodě. Jenže potom se s velkým zaujetím začal škrábat v uchu (což by nevadilo, kdyby to nedělal asi dvě minuty) a pak se podíval na svůj úlovek a co myslíte že neudělal? Samozřejmě si prst začal cucat :D. Já se málem pozvracela a od té chvíle se zařekla, že se budu klidně i mačkat mezi lidmi ve stoje vzadu v autobusu, jenom abych už nemusela být blízko něj. Večer jsem se hrozně těšila na Zumbu, protože jsme ani jedna s Marťou neměly babysitting a dohodly jsme se, že půjdeme. Dvě hodiny před začátkem nám ale přišla SMSka, že se paní cvičitelka není schopná z centra Londýna dostat sem na okraj, a proto dnešní Zumba odpadá. To mě tedy extrémně zamrzelo, protože jsem byla vážně natěšená. Na druhou stranu jsem ale ocenila, že se ozvala s předstihem a že jsme se tam nehnaly jak dvě mokré slepice v dešti a neztratily tak hodinu na cestě úplně zbytečně.

Od úterý ráno jsem dostala malou a velice příjemnou změnu ranního režimu. Byla mi udělena hodina k dobru, a tak vstávám v krásných sedm hodin ráno a nástup mám na osmou, což opravdu velice vítám. A co víc... dozvěděla jsem se, že v pátek je zde státní svátek a tak mám padla celý den. A to už týden promýšlím jak s Tinou probrat jak a kdy si nahradit odpolední směnu, abych mohla být před odjezdem na letiště v klidu. Takhle to vypadá, že se vyspím a stihnu vše potřebné, včetně psychické přípravy na svůj první samotný let :D. Takže nejlepší zpráva, jakou jsem mohla čekat. Bude sice potřeba trochu pomoct, protože i rodina odlétá dva dny po mě do Ameriky do New Yorku, ale i tak se to nedá srovnat s celodenní pracovní směnou :). Středu jsem si tedy moc užila. Před polední přestávkou jsem uklízela Maddiein pokoj a Bea za mnou přišla, že mi prý jde pomoct s úklidem. Nejdřív jsem se jí vysmála, protože jsem čekala, že zahlásí, že si jen dělá srandu a uteče, ale ona to vážení myslela smrtelně vážně. Chtěla hadr a instrukce a vydržela tam se mnou celou půl hodinu a opravdu mi celkem značně pomohla ;-). Nestačím se divit, jak ta holka dokáže překvapit, ale tímto to jenom ztvrdila a já byla nekonečně nadšená její ochotou mi pomoct. Odpolední přestávku jsem pak měla mít v duchu psaní blogu, domlouvání různých setkání, vyrábění a dolazování dobrností ohledně kufru, návratu, příprav a tak. Což se tedy moc nepovedlo, protože zrovna dnes musely být obě holky doma a měly hroznou tendenci a náladu si se mnou hrát a provokovat. Tudíž mi má přestávka zase utekla jak nejrychleji mohla a já jsem byla ráda, že jsem dokončila článek č. 11. S holkama jsem si stačila zablbnout a bylo to nakonec moc fajn, protože můj pokoj na chvilku navštívila i Tina a poprvé viděla fotky, které jsem dostala od své milované rodiny poštou v balíčku. Začala se ptát kdo je kdo a nejlepší bylo, že malá Beatrice má naprosto dokonalou paměť a na fotografii s "dětmi" pojmenovala sestřenici, bratrance, poznala bráchu a jeho přítelkyni, "která má ráda Hello Kitty" :D, takže jsem čučela jak puk. Tina pak poznamenala, že je mi má sestřenička Deniska dost podobná (což mě rozesmálo, ale byla jsem ráda ;-)) a byla celá nadšená, že mám tetu ve stejném ročníku jako je ona sama (přičemž padla i poznámky na její adresu, že vypadá mladě ;), a to jsi Madlenko ani neměla kapucu ;-D). Podivovala se nad tím, jaký je mezi mou maminkou a tetou věkový rozdíl a ptala se jaký mezi sebou mají vztah, když jsou od sebe takových let :). Pak se ptala na dědečka Ládíčka, zda je to tatínek maminky nebo tatínka, tak jsem suše odpověděla, že maminky, ale měla jsem chuť říct, že to se pozná podle velikosti hlavy :D, nakonec jsem ale odolala a nechala to být :). Každopádně jsem měla radost, že má o mou rodinu zájem a fotky se jí moc líbily. Nakonec mi holky prošmejdily skříňky a narazily na malou sbírku lízátek, kterou jsem si tu už stačila nastřádat. Takže "tajemství" prasklo a já musela s pravdou o lízátkách ven :D. Všechny tři holky tím byly tak unešené, že začaly po celém baráku hledat lízátka jen aby mi přišpely do sbírky. To bylo mimochodem neskutečné, protože jsem dostala dvě tak nádherné lízátka přímo z Francie, na které jsem se už předtím chtěla zeptat, kde je koupili. Zjistila jsem, že jsou z Paříže, a tak jsem se s nimi rovnou rozloučila, ale holky mi je naprosto nečekaně věnovaly. Měla jsem fakt neskutečnou radost. Jedno si Bea nechala a hned otevřela a začala lízat. Po pěti minutách uznala, že je pěkně hnusný a chtěla ho vyhodit :D, to jsem ale nemohla připustit, umyla jsem ho, znova zabalila a přispěla si do své kolekce i tímto secondhand lízátkem :D. Ukazovala jsem jim také fotky pět let staré, když jsem měla sbírku vystavenou po celém svém pokoji a z toho byly naprosto odrovnané a hned dostaly nápad, že mi musí nějaké lízátko přivést z New Yorku :).

Ve čtvrtek jsem byla zase ve škole, kde to tentokrát bylo možná úplně nejtěžší za celou dobu, co tam chodím. Je tedy pravda, že jsem si za to částečně mohla sama, protože poslední dobou škole nevěnuju vůbec pozornost a navíc jsem už byla myšlenkama v Praze a nechtělo se mi dělat vůbec nic. Koukali jsme se na zprávy z BBC, které jsme pak rozebírali a to mi i tak připadá neskutečně obtížné. Ostatní tam jsou dvojnásobnou, trojnásobnou nebo delší dobu než já a nečiní jim to tedy takové problémy, ale já cítím, že na todle ještě nemám :-(. Přibyla nám do třídy další etnika - Čína, Persie a Taiwan (všechno holky a všechny lepší než já :)). No co, zkusím se víc snažit až se vrátím, teď to jde ale mimo mě, protože mám před očima jenom návrat do Čech :D.

Nervozita už trochu stoupá a já rychle dolazuji poslední přípravy. Zjišťuji, že téměř nedopnu kufr a společně s tím také, že v něm nemám jedinou svojí věc :D. Bude to ještě docela vtipné, myslím. Doufám, že nebudu muset platit žádné příplatky za zavazadlo a že s obsahem projdu bez větších potíží, to mě teď trápí asi nejvíc (mimo to, abych se na to letiště vůbec dostala a našla to :D). Každopádně dnes je pátek a já mám volný den. Užívám si ho jak nejlépe mohu a sama nevěřím, že najednou odjíždím pryč a rodinu dva týdny neuvidím. Je to tak zvláštní a tak rychle to přišlo, že vůbec nevnímám, že najednou přijde zase celkem velká změna. Dům opouštím okolo páté hodiny odpolední a vy mi držte palce ať všechno zvládnu bez svých pověstných trablů, které tak ráda přitahuji a už se na Vás všechny moc těším :)).

Hurááááá na prázdniny.... a se všemi buď na viděnou v Praze nebo za dva týdny zase tady ;-). Pááá