Týden číslo dvě

Druhý pracovní týden ...

...začal opět příjezdem pána s plnými nákupními taškami, kontrolováním objednaných potravin a ukládáním na správné místo. Stále více a více se začínám zabydlovat a cítit se jako doma, už vím kam většina věcí patří, celý systém daných povinností a úkolů se zase od začátku opakuje a já se celkem dobře orientuji v celém domě. Jen to počasí se nám začíná nějak horšit, je zataženo, občas zaprší a teplota stále klesá čím dál tím víc k nule. Ale pořád nemáme (skoro ani v noci) mínusové teploty, což je oproti Praze (jak jsem slyšela) ještě skoro léto.

Stále zůstávám doma a nikam se nehrnu, nejen kvůli tomu, že není hezké počasí, ale i proto, že se stále cítím tak nějak bez sil. Jsem líná, to nebudu popírat, ale vůbec mi nevadí celou mojí polední přestávku strávit v pokoji. Pořád si něco uklízím nebo přerovnávám, zapisuji nebo zjišťuji různé informace na internetu (nebo píšu blog!). Už se ale sžívám s okolím a stíhám toho víc než na začátku. S holkama to také začíná být lepší. Malá Bea už se přede mnou nestydí a nechá mě u sebe už i v koupelně, když je nahatá, takže velký pokrok :D. Dokonce jednou, když jsem šla rodině otevřít dveře, tak se ke mě Bea nahrnula a objala mě. Občas za mnou holky přijdou i do pokoje, sice bývám polomrtvá, ale mám z toho velkou radost, že mě evidentně neberou jenom jako uklízečku v domě, ale dávají mi svým chováním najevo a naději, že si spolu časem vybudujeme úžasný vztah.

Babička Verna odjela zpět do New Yorku a dům už nenavštěvuje tolik lidí. Rafaela už znám, a tak to tady není tak hektické jako před týdnem. Mám už sedm dní za sebou a Tina se mě ptá, jestli mi to rychle uteklo a jak se mi tady líbí. Snažím se vyjádřit, že mi to uteklo opravdu rychle a spokojená jsem tu strašně moc. Vztekám se ale, protože to ze mě leze jak z chlupaté deky, omlouvám se jí za to a říkám, jak mě moc štve, že jí ani dětem nemůžu říct všechno co chci a že je to jak noční můra. Tina to chápe, směje se a odpovídá ať se tím netrápím, že oni česky neumí vůbec :).

Co se týká mé kreativní stránky, tak jsem byla holkami vyzvána ať zkusím vyrobit něco z barevným lépících pásek, kterých mají plnou jednu polici ve skříni (vypadá to jako velká tlustá izolepa o různých barvách). Maddie mi z ní vyrobila krásnou 3D květinu, kterou mi dala hned  v den mého příjezdu. Udělalo mi to obrovskou radost a vůbec jsem nemohla pochopit (a stále ještě nechápu) jak to udělala. Každopádně jsem neodmítla a začala tvořit něco cosi, u čeho jsem si ještě v polovině výroby nebyla jistá, co to vlastně bude. Nakonec to dopadlo tak, že jsem udělala holčičku, nebyla 3D a byla silně retardovaná :D. Míša, ex-au-pair uměla krásně kreslit a po celém domě zde rodina má její obrázky a malby, převážně i proto jsem se za svou holčičku styděla natolik, že jsem ji pojmenovala Monster a moc si přála, aby to nikdo neviděl než ji odnesu do koše. Omyl, viděly ji holky a byly z ní naprosto unešeny. Musela jsem se opravdu smát, něco tak mega hnusnýho jsem dlouho neviděla, kdybych byla slepá nebo bezruká, tak to pochopím, ale jim se prostě líbila. Vůbec jsem to nepobírala, i Tina z toho byla moc nadšená a hned říkala, že si jí musí někam vystavit. Tak jsem z toho měla radost, ale říkala jsem si, že až někdo uvidí mojí Monster vedle Míšiných obrázků bude si říkat, že vyměnili au-pair umělkyni za 3 letý dítě a ještě k tomu trochu dementní :D. Každopádně holky chtěly další a další a tak jsem se do toho pustila. Začala jsem jim přidělovat čísla a během týdne už stihla i Monster number two pro Beatrice. Není to úplně sranda, takže jsem ji dodělávala do noci, když už celá rodina spala :D, dala jsem jí Beatrice k posteli s dopisem, že zde má slíbenou Monster číslo dvě. Ráno jsem se probudila a měla pod dvěrmi přistrčený dopis s poděkování a vzkazem, že miluje svou Monster number two. Vím, že je to vyprávění o ničem, ale pro mě to tolik znamenalo! Tydlety Monsters mi, doufám, otevřou dveře do jejich srdcí a toto byl první krok :). Takže si otvírám fabriku na Monsters (foto dodám později), kdybyste někdo na zakázku chtěl (už je v plánu Monsters number three pro Maddie, four pro její nejlepší kamarádku Lisu a five Lady gaga pro Betrice do školy) :D.

Ve středu k večeru přišel k nám domů opravář (člověk, kterého jsem doposud nepotkala) a Tina mě s ním seznamovala. Tak jsme si podali ruce, představili se a já šla zpět ke sporáku. Pak se ho Tina ptala, odkud vlastně je a on říkal, že z Polska, tak jsem nadšeně podotkla, že jsme vlastně sousedi. Tina se ptala jestli máme stejný nebo aspoň podobný jazyk a pak on říkal něco, čemu jsem nerozumněla. Z Tiny ale vypadlo, že je to teda vlastně Čech. Byla jsem zmatená, protože se mě anglicky zeptal z jaké jsem části, myslela jsem, že kdyby byl Čech, tak to řekne česky, ale to neudělal. Tak jsme ukončili debatu a já si hleděla svého. Rikky (tak se jmenoval, což zrovna také nezní moc česky) opravoval světla po celém dolním patře a pak přišel a říká: "Tak jak se daří?", tak já na to mírně v šoku: "Takže jste vážně Čech jo?" a on na to "Vždyť jsem jí říkal, že jsem si dělal srandu" (asi jsem se zapomněla zasmát). Tak jsem mu vyprávěla, že jsem tu týden a bohužel dost plavu v tý angličtině, jinak že jsem moc spokojená. Na to odvědil slovy jaktože neumím anglicky, když jsem měla určitě angličtinu ve škole. Tak jsem se snažila vymluvit, protože sama vím, že angličtinu studuji dost dlouho na to, že bych měla umět při nejmenším mluvit. Odpověděla jsem, že ve škole jsem měla dost let angličtinu, ale bohužel jsem se jí nikdy dobře nenaučila a on mi na to řek: "To si v té škole chyběla nebo co?". Tím mi trochu vzal vítr z plachet, nečekala jsem takovou reakci a možná jsem si to vzala moc osobně, ale dost mě to naštvalo. Když jsem se ho zeptala jak uměl on anglicky, když sem přijel, tak řekl, že uměl jen "hot dog", ale že prý je z tý starý školy, kde měli výuku pouze ruského jazyka. Pak se mě ptal, co se stalo s tou bývalou au-pair. Řekla jsem, že to nevím jistě, ale že podle mě před Vánoci skončila a odjela domů do Rumunska a on řekl, že se radši ještě zeptá. Pak přišla Tina a řekla, že Simona (bývalá au-pair) si zde našla přítele a přestěhovali se spolu do podnájmu v Londýně a ten debil (Rikky) si asi myslel, že nerozumím ani slovo, jí říka: "Ona (já) mi říkala, že odjela domů". Tak mě tak naštval, že doufám, že už ho nikdy neuvidím, resp. doufám, že ho uvidím a o něco mě požádá, abych měla příležitost mu odpovědět, že se moc omlouvám, ale že když tohle učili ve škole, tak jsem tam asi zrovna chyběla. Chápete, potkám tu za celou dobu dva Čechy a oba takhle divný? Trochu naivně jsem si myslela, že tu česká populace bude držet spolu. Dokážu pochopit, že PAN opravář si po deseti letech tady myslí, že je "velkej anglán" a nemá potřebu mluvit česky, když už umí plynně anglicky, ale absolutně jsem nepochopila co mu dává právo se ke mě chovat takto povýšeně. Když jsem se ptala Tiny jestli je to rodinný opravář a chodí sem často, tak říkala že ano a že je hrozně spolehlivý, dochvilný a stále dokola opakovala "lovely man, lovely man", tak jsem se rozhodla o svém názoru raději pomlčet. Takže to máme zatím českou stránku, kterou jsem tu zatím poznala :).

Jinak se do pátku nic extra nedělo, všechno bylo stále při starém, nic hrozného jsem myslím neprovedla a na Tině je vidět, že je spokojená s mou prací, jak si dávám na všem záležet a všechno je hezky uhlazené a podle barev ;-) (díky tati!). Angličtina, ne že by se lepšila, ale spíš se trochu otrkávám a začínám víc myslet (používat i minulý a budoucí čas :D), trochu si začínám vybavovat slovíčka, o kterých jsem si dříve myslela, že je normálně znám, takže už dávám dohromady i trochu věty. Dost se ale stydím, takže zatím jen po málu :). V pátek večer jsem byla domluvená opět na kávu s Martinou. Trochu jsem se ale zasekla doma, protože měli opět židovskou večeři, u které jsem byla poprvé a když jsem byla vyzvána se podívat, neváhala jsem. Nejdřív jsme s Tinou připravovaly stůl (mimochodem během celého týdne rodina nikdy nejí spolu, vždy je jedno jak je prostřeno, ale v pátek je to velká výjimka). Říkala mi, že pro Židy je pátek večer a celá sobota velice slavnostní, takže se jako rodina sejdou a společně jí. Stůl byl opravdu honosný, krásné nádobí, střbrné podnosy a velké svícny. Tatínek odešel a vystřídala ho babička Eunice (maminka Tiny). Nejprve se pomodlili a pak se mohlo začít jíst. Babička se mě ptala jakého jsem vyznání, tak jsem poprvé v životě zauvažovala, že bych o tom zalhala, ale nakonec jsem řekla, že ateistka. V její tváři se objevilo překvapení a já jen doteď tiše doufám, že ne v negativním slova smyslu (jinak je babička úžasný člověk, vždycky když se vidíme, tak na mě přátelsky mrkne). Jako předkrm měli sladkou veku s dvěma pomazánkami - masovou (tmavé kuřecí maso) a vajíčkovou. Dále kuřecí vývar s nudlemi a jako poslední chod - pečené kuře s bramborami a zeleninou. Původně jsem jíst neměla, chtěla jsem jen nakouknout, ale když mě pak pozvali i k jídlu, nedalo se to odmítnout. Výborně jsem se najedla a byl to krásný zážitek. Konečně jsem tu také ochutnala svůj první alkohol - víno, velice sladké, ale dobré. Pak jsme s Tinou a Eunice vedly "rozhovor", poslouchala jsem a občas i mluvila cca půl hodiny. Byl to tak velký výkon, že mě hned po tom začala bolet hlava jako střep :D. Každopádně jsem trochu se zpožděním, ale stihla i Martinu a kávu na Broadwayi. Odkud jsme již z druhé restaurace odcházely s tím, že příště si musíme dát i jídlo, že nepodávají pouze kávu. S tím jsem se nikdy nesetkala a pěkně mě to štve, už skoro nemáme kam jít, všechno ostatní je takto večer už zavřené :-/.

V sobotu jsem původně chtěla jí do Museum of London (i jsem kvůli tomu vstávala), ale nakonec jsem se rozhodla celý den zůstat doma a odpovědět na všechny Vaše e-maily a hnout s tímto blogem, takže jsem v podstatě nevylezla z postele. Rodina byla pryč, takže jsem si to hezky užila. Večer jsem měla babysitting a druhý týden už byl zase skoro v tahu. Neděle se ale blížila a s ní domluvený výlet s Martinou do centra Londýna - konečně za památkami jupí...