Týden číslo jedenáct

Nejvyšší povolená rychlost žití - 11 dobrodružných týdnů za 1 pobyt v Anglii...

...a máme tu další týden s rychlostním omezením číslo 11 :). 1. část mého výletu v Londýně se pomalu blíží ke konci a začínají prázdniny s názvem Praha ;-). Ty už potřebuju jako sůl, protože mám trochu pocit, že už jsem neodpočívala ani nepamatuju a návrat domů si tedy hodlám užít jak nejvíc budu umět :).

Takže k bilanci tohoto pěkného jedničkového týdne... Celý týden proběhl pracovně a školně tak, jako vždycky a bez větších výjimek či výluk. Co se týká pondělí, tak se mi povedl celkem slušný trapas. Pondělí je vždycky takové nejrychlejší, nejhektičtější a nejplnější. Nestíhám pořádně uklízet co mám, protože mám navíc plno jiné práce a tak každé pondělí stíhám něco jiného. Tím chci říct, že už tady skoro ani nepotřebuju hodinky, protože tu většinou mívám režim tak stejně nastavený, že stíhám vždycky za tu pracovní dobu to samé a vím tedy přibližně, kdy už je konec. A pondělí se od ostatních dnů v tomto tedy trochu liší. Nic neobhajuju, protože jsem se prostě "zlomila" v mozečku a měla za to, že končím v jasně danou půl desátou a rychle zase běžím ke Caroline na další úklid. Vždycky se stihnu akorát převléci, vzít věci a letím. Tak jsem doma všechno rychle došolíchala a i mi nějak hlavou prolítlo, že to dneska uběhlo hrozně rychle, ale neřešila jsem to, protože někdy jde čas pomaleji a někdy naopak a měla jsem prostě v hlavě jasně dáno, že mám padla a letím z domu. Už už skoro otevírám pusu a zdvihám ruku na rozloučenou a v tom mě Tina (která mimochodem telefonuje) zarazí a ptá se kam jdu. Tak si v hlavě říkám "nooo kam asi, ke Caroline jako každé pondělí přeci :D". Tak jsem jí odpověděla, že na svůj rutinní extra cleaning a ona mi taktně naznačila, že jsem se ztratila v čase :D. Dámy a pánové šla jsem tam o hodinu dřív. Normálně totiž nekončím v půl desáté, ale v půl jedenácté :D. Bylo mi jak když mě horkou vodou polije :). Za prvé trapas před Tinou, která to sice brala s humorem, ale byl to i přesto náznak mé roztěkanosti a zmatenosti. Za druhé představa, že bych si to doštrádovala ke Caroline a ta by na mě taky asi koukala jak z jara možná ještě v pyžamu :D. A za třetí zjištění, že čas až tak krásně rychle neutíká a já mám ještě další hodinu pracovat, nebylo úplně milý. Byla jsem samozřejmě hned středem pozornosti a výsměchu, takže jsem se cítila opravdu... jak to jen říct... "uncomfortable" :-). Byla jsem ale vážně ráda, že to dopoledne zůstala Tina doma a stačila mě ještě ve dveřích zastavit, protože jinak by se konal double trapas :D. Pak jsem tedy ochdázela na čas a Raphael se mě dole v hale s úsměvem na tváři ptal, jestli už jdu ve správnou hodinu, takže se to rozkřiklo poměrně rychle :D. Jinak zbytek dne proběhl snad bez dalších větších trapasů a v normálním duchu již zarytého stereotypu. Až na nabídku paní Caroline, která mi navrhla pro tento týden ještě jeden cleaning navíc v pátek odpoledne (v sobotu má nějakou mega party doma, takže chce mít před víkendem poklizeno), což jsem přivítala s velkým nadšením.

Úterý proběhlo podobně jako každé předchozí, jen ve škole to zase jednou bylo lepší a sranda s učitelem Ericem fakt neznala mezí :D. Dohodli jsme se na příští týden na čtvrtek na exkurzi do London museum, z čehož jsem byla úplně nejvíc nadšená. Nebyla jsem tam a měla jsem v plánu tam jít, trochu si odpočinu od školy a ještě je tu větší možnost sblížit se se spolužáky - prostě fakt bezva plán a načasování. A večer? Už určitě netrpělivě očekáváte, že zase výmluvně oznámím, jak se Zumba z nějakého strašně důležitého důvodu nemohla realizovat? A ejhle? Zumba proběhla :D. Sice to bylo celkem narychlo domluvené a já hned jak večer skončila práci skočila do oblečení a pelášila na sraz s Martinou. Měly jsme to vypočítané opravdu na minutu, protože končíme poměrně pozdě a Zumba jindy později není, takže to bylo buď a nebo :D. Na půli cesty jsem si uvědomila, že jsem nechala přesnou adresu toho sídla doma a tak jsem pevně doufala, že nám mapa a paměť postačí. Marťa ale spoléhala na to, že já vím kde to je, a tak jsem si musela vystačit sama :D. Pamatovala jsem si umístění z Google maps, jenže už na tom internetu se mi to zdálo trochu podivné - všude okolo prodejny aut, autoopravny nebo nějaké technické obchody. Na to místo jsme sice dorazily, ale Zumbu nikde nenašly, Bylo skoro osm (začátek lekce), takže jsme to pomalu začaly vzdávat s tím, že se trapně budeme muset vrátit domů se svěšenou hlavou, že jsme totálně dementní a neumíme najít jedno pitomé stanoviště :D. Nakonec jsme se ptaly pár lidí, kteří nás nasměřovaly v podstatě úplně jinam, takže bylo už jasné, že to nestihneme. Už jsme se pomalu začaly ploužit směr domov a najednou jsme viděly nějaké paní, které vypadaly, že mohou jít na Zumbu, tak jsme se optaly a to jsme udělaly správně :D, stály jsme totiž přímo před tím. Značení mají teda opravdu hodně špatné, teda spíš nijaké, takže nebylo úplně lehký odhadnout, že zrovna v této budově se předcvičuje tanec a hlavně když jsme šly předtím okolo Martina četla na cedulce - něco něco "church" (kostel) něco, takže jsme to hned přešly dál. A ono to bylo ono :). Naštěstí to nemělo s kostelem nic společného a my jsme si parádně zatančily. Je sice pravda, že to podle mě odpovídalo ceně, která je více než dvojnásobně nižší než Zumba, na kterou tu chodí Tina - nebyly tam zrcadla a parketová podlaha byla občas dosti nerovná, ale zapotily jsme se a nenudilo nás to, takže účel to naprosto splnilo. Je to levné a blízko, takže můžem chodit pěšky bez nutnosti využití autobusu, což je také úplně senzační. Já to mám sice zase o docela větší kus dál než Marťa, ale už začíná být teplo, a tak ty procházky navíc nebudou na škodu : ). Takže jsme se shodly, že pokud budeme moct a mít čas, tak určitě začneme chodit a obě jsme nadšené odcupitaly domů s tím, že jsme se KONEČNĚ dohrabaly k tomu, začít něco dělat!

Středa byla zase o něco odlehčenější a pohodovější. Počasí nádherně vyšlo, takže jsem neváhala vyjít ven na zahradu a slunit se na lehátku. Sice jsem se mordovala s blogem, ale pak jsem uznala, že ten musí chvíli počkat, protože to sluníčko má prostě větší sílu. No a zase to všechno uteklo jako bych tam byla jednu hodinku a šupky dupky zase do práce. Zjistila jsem ale, že můžu žehlit venku na zahradě, což mi udělalo velkou radost a aspoň budu moct být přes léto i v pracovní době venku, hned jsem toho využila :). Opravdu byl krásný jarní den!

Čtvrtek! Škola! Jasně že to příjemné úterý ve školní lavici muselo něco vykompenzovat a tentokrát oznámení našeho úžasného učitele Erica, že ho máme naposledy, protože se ve škole každé tři měsíce točí učitelé v třídách a zrovna teď ta změna probíhá a on v této třídě končí. Tím se samozřejmě zrušil i náš výlet do London museum a prostě všechno špatně. Jediná nebo největší moje motivace to v té třídě zvládnout byl on a najednou odchází, takže mě to dost nemile překvapilo. Také furt "buzerují" s koupí učebnice, do které se mi ani náhodou za ty peníze nechce a navíc byla zase hodina, kdy jsem se moc nechytala, takže úspěch se tomu vážně říkat nedal... Naopak to ale trochu vyrovnalo posezení v parku (končili jsme o půl hodiny dřív, protože měli učitelé nějakou schůzi), které navrhla jedna španělská holčina jako využití času, který bychom strávili ve škole. Nejdřív jsem si říkala, že když půjdem do Tesca nakoupit a pak do trochu vzdálenějšího parku (na opačnou stranu než já jezdím domů), že to akorát padne na tu půl hodinu a já už pak zas spěchám domů, ale nedalo se to odmítnout. Byla to první a zatím jediná příležitost jak se dostat ke spolužákům blíže a tak jsem šla i s tím, že třeba přijdu o trochu později domů. Bylo to bezvadný, byla jsem tam s nimi sice jen 15 minut, ale bylo moc hezky, seznámila jsem se s nimi, pokecela.....teda vlastně """"pokecala"""" :D a zjistila poměrně hodně informací (o nich - co tu dělají, jak dlouho tu jsou a tak) a domluvila se s nimi na nějaký sraz do budoucna. Vyměnili jsme si kontakty a já odcházela s tím, že tu možná konečně najdu někoho, na kom budu moc praktikovat svojí hrůza-angličtinu :D.

V pátek ráno jsem měla za úkol doprovodit obě holky naposledy do školy - mají totiž od příštího týdne prázdniny a také jim končí etapa nošení zelených zimních uniforem do školy (po prázdninách začínají se žlutými letními šatečky). Moc jsem si je v nich chtěla vyfotit, což se mi i nakonec podařilo (ukázka viz fotoalbum "Ostatní"). Holky byly moc fajn, a tak jsem vzala foťák i na cestu do školy, že budu mít možnost je ještě blýsknout. Bea se ale od chvíle, co jsme vyrazily z domů změnila v totálního ďábla. Hodila se svojí aktovkou na zem a umínila si, že ho rozhodně zpátky nevezme. Já jsem jí řekla, ať ho sebere a Maddie začala být celá ve stresu, ať tu tašku prosím vezmu, že jinak přijdem později. To se mi ale rozhodně udělat nechtělo a tak jsem Beatrice rázněji řekla, ať si svou tašku vezme. Ta začala natahovat a křikla na mě, že NE a mračila se jako největší mračík na světě. Kvůli Maddie jsem tašku vzala, ale už to mě naštvalo, protože si myslím, že když se děti nenaučí napravovat svoje chyby nebo špatný přístup, tak si pak nacpou do hlavy, že si k dospělým mohou dovolit úplně cokoliv a projde jim to. A to nemám ráda. Stejně jsem to ale přešla a Beatrice se napůli cesty do školy ptala jestli je v pořádku a co se stalo? Ta absolutně nezareagovala ani se na mě nepodívala, tak jsem jí v duchu poslala do háje a fotila si přírodu okolo. Pak jsem cvakla Maddie a její kamarádku a vedle mě jdoucí Beatrice - to jsme neměla dělat. Ta jakmile zaregistrovala, že jí fotim, tak se otočila vydala ze sebe opravdu naštvaný zvuk a ohnala se po mém foťáku tak, že mě tím ale neskutečně naštvala. Zvýšila jsem na ní hlas a začala ze sebe vydávat něco jako ať okamžitě přestane být hrubá a zlobit, přičemž ta si jenom gesty vyžádala svůj batoh. Ten jsem po ní měla chuť v té chvíli hodit, ale co mi zbylo než se udržet že :). Oznámila mi, že jí nemám fotit a tak jsem jí řekla, že mi to má normálně říct a ne mi ničit foťák a byla jsem v tu chvíli teda opravdu rozezlená :D. Štvalo mě, že je to cizí dítě, který nemůžu vychovávat tak, jak bych si představovala a přála a dát jí najevo, že takhle se teda opravdu chovat nesmí. Když jsme došly na místo, tak zmizela ve školních prostorách a ani se neohlídla, natož aby pozdravila. Přičemž Maddie mi poděkovala, že jsem je doprovodila do školy, omluvila se mi za svojí sestru, usmála se, dala mi pusu a odešla. Neskutečný rozdíl, člověk  by nikdy neřekl, že jsou od sebe jen dva roky, natož že jsou ze stejné rodiny :D. Odpoledne jsem zase strávila u Caroline na extra cleaningu a večer byla domluvená s Marťou na poslední posezení před prázdinami v Česku/Slovensku :). A asi tím nejednoho překvapím, když řeknu, že jsem byla já ta iniciativní a navrhla si jít vybojovat víno a dezerty do již dříve zmiňované britské krčmy Three Hammers :D. Marťa samozřejmě souhlasila, akorát jsme promýšlely plán jak na ně :-/. Já již dříve psala na ambasádu s dotazem, jak moc je na území Velké Británie omezený náš občanský průkaz a odpověď mi do teď nepřišla. Pak mě napadlo, že má Martina hostitelského tatínka právníka, takže by se mohla zkusit zepat jeho . Šlo mi o to, že jsem si prostě nechtěla brát svůj pas, chtěla uplatnit svou občanku, za kterou si stojím, že jí zde uplatnit prostě můžu a také jsem chtěla vybojovat dezerty bez hlavního jídla, protože tam takovou poznámku (že podávají sladké jen k hlavním chodům) nikde nemají, z čehož automaticky podle mě vyplývá, že si dezert můžeš koupit kdykoliv k čemukoliv (nebo bez ničeho). No Marťa neměla možnost optat se doma a tak jsem stejně nakonec pro jistotu s pasem vyrazila a obě jsme si to ZASE štrádovaly do toho kopce rozhodnuté uhádat si to, na co máme chuť a hajit své práva :D. Dopadlo to samozřejmě nevtipněji jak jsme mohly čekat (trochu jsem to  předpokládala, ale aspoň to, že se tam změní personál). By tam ten samý chlapec! Tentokrát tam šla první Martina, takže předpoklám, že to bylo opravdu tím, že vypadám mladší než ona :D (či co), ale dostala víno i dezerty bez jakéhokoliv dotazu na průkaz totožnosti nebo objednávky hlavního jídla, takže jsem se fakt musela smát :D. Marťa si dala teplé domácí Brownies s vanilkovou zmrzlinou, což bych normálně udělala taky, kdybych neměla to samé po pátečním obědu :D:D, já si ale objednala "jemný, křupavý zázvorový cheescake s nadýchanou šlehačkou". Byl to opravdu luxusní zážitek v opravdu luxusní hospůdce. Mají to tam tak honosné, že se tam člověk cítí skoro jako na zámku, víno bylo bezvadné a ten dezert - no prostě odměna zase za celý týden. Nebyl to nejlepší dezert, který jsem tu jedla, ale i přesto to byl velmi zajímavý dort, lehký a nečokoládový (což je příjemná změna :D) a ten zázvor tomu dodával na opravdu velkolepém zážitku :).

Sobota padla za nákupy a poprvé jsem se na rychlo jela podívat do nákupního centra Edgware, což jak jsem zjistila, je snad nejbližší možnost nákupů a poměrně zajímavé a hezké obchody. Pak jsem opět jela na svůj oblíbený Brent Cross a večer zase letěla zpátky na babysitting, který jsem tentokrát měla dříve než normálně. To bylo zas jednou vtipné. Stála jsem na zastávce směr domov už před pátou hodinou. Bylo mi kladeno na srdce, že opravdu MUSÍM být doma v šest hodin! Takže jsem si říkala, že zase v pohodičce s předstihem (cesta trvá 25 minut až k baráku... normálně). Jenže jsem netušila, že když není zasekaný Londýn v sobotu večer, tak zas nejezdí autobusy. Čekala jsem tam 20 minut a pak to vzdala a vymyslela jinou alternativu, jela jsem tedy na jednu zastávku, z které mi jezdí autobusy dva, což jsem si nepomohla, protože jsem si tam stejně vystála ďůlek a počkala si na ten aubotus, na který jsem předtím čekala na Brent Cross :D. Každopádně to bylo zase extrémní načasování :D. Já domů dorazila v 17:55 a čekala, že tam bude Maddie a Tina, která po šesté hodině odjede a Maddie mi nechá doma. To jsem nějak špatně pochopila, doma nikdo nebyl a přesně v 18:05 bouchala dole Maddie na dveře (přivezla jí nějaká cizí paní neznámo odkud). "Trochu" jsem si oddechla, protože pocit, že bych to nestihla, doma nebyla a Maddie by musela čekat před barákem byl zase hrůzostrašný. Nevím jak to mám řešit, asi budu muset jezdit s dvouhodinovým předstihem, abych byla v klidu. Každopádně den jsem měla úspěšný, nakoupila co jsem chtěla, i si udělala nějakou malou radost a babysitting byl moc fajn. Teda co se týká Bea, ta byla úžasná (velice překvapivě a neočekávaně) a hrozně iniciativní, že chce vyrábět nebo něco dělat společně (což nikdy nechce), většinou to probíhá tak, že koukáme na televizi a já melu z posledního a čekám až holky budu moct uložit :D. Maddie byla nejdřív úplně v pohodě a pak během pěti minut na ní přišla hrozná bolest břicha. Nejdřív jsem se psychicky připravila na to, že se někde pozvrací, ale to se naštěstí nekonalo. Byla z toho ale asi celá překvapená, tak dost plakala a já vůbec nevěděla co s ní dělat. Najednou jich na mě bylo nějak moc :D, chtěla jsem jít s Maddie do postele, ale ta furt byla hrdinka, že to snad zaspí a že chodit nemám (nakonec mi bylo líto, že jsem vážně nešla :-(), nicméně asi po hodině se jí podařilo usnout a s Baetrice vše bylo v největším pořádku, takže žádná kolize naštěstí nepřišla :).

V neděli jsem měla naplánováno jet s partou au-pair z Londýna, do jejichž skupiny jsem se na facebooku přidala, na výlet do Greenwich. Původně jsem byla nadšená, jak tam bude spousta anglicky mluvících lidí a budu mít tedy možnost se trochu zlepšovat, protože takovéto akce pořádají téměř obvíkend. Moc jsem se tam těšila a nakonec si to hrozně užila. Bohužel ale celý den v češtině :-/. Jela se mnou Tereza, kterou znám z cesty na Stonehenge a přes kterou jsem taky měla možnost do Greenwich jet a celkově tam byli všichni rozskupiknovaný do svých rodných jazyků a angličtina tam moc slyšet nebyla. Bylo nás nakonec 65, takže celkem slušná účast a bylo to i tak bezvadný. Nejvíc vyšlo počasí, přes opravdu špatné předpovědi (měla být zima a pršet) svítilo sluníčko a bylo přímo božsky. Viděli jsme velkou loď jménem Cutty Soak u přístavu v Greenwichi a pak jsme byli na vyhlášeném místním trhu. Dále jsme šli do obrovského greenwichského parku, kterému vévodí snad nejznámnější obsertvatoř v Anglii - Royal Greenwich Observatory a z kterého vychází nultý poledník a který udává přesný čas pro celý svět. Byl to zajímavý zážitek a já si moc přála vyfotit se na místě, kde se půlí východní a západní polokoule. To se mi ale nakonec nepodařilo, respektive jsem se toho vzdala, protože vstup na nultý poledník je zřejmě od letošního roku zpoplatněn a jen to, že můžete přijít ke spáře, kterou někdo nazval poledník se mi nechtělo dávat 7 liber. Škoda, mrzelo mě to, ale přišlo mi to trochu přehnané (takže jsem bohužel zůstala jen na západě :D). Pak jsme procházeli parkem až k rybníčku, kde se lidé projížděli na šlapadlech, chvíli jsme tam poseděli a sešli dolů směrem k Národnímu muzeu námořnictví (National Maritime Museum), které jsme si také celkem rychle prošli. Pak jsme šli nakoupit do Spencera a plácli sebou v parku na sluníčku a jen tak povídali. S Terkou jsme si koupily Mojito a Piňa coladu v plechovce, což prý prodávají i v Praze, ale já něco takového viděla poprvé a byla jsem z toho celkem odrovnaná, takže se mi to moc líbilo. Pak jsem už zas spěchala na nákupy na Camden town, protože mi díky prosluněnému dnu a světlu do dlouho nedošlo, že už je tolik hodin a tak jsem nakonec domů dorazila v neplánovaných osm večer (já vím, že je to asi brzo, ale pro mě je to tady hrozně pozdě :D), což ale nebylo nic špatného, protože v neděli babysitting nemám. Tento týden byl tedy myslím zase úspěšný a moc hezký a opět jsem poznala novou část Londýna a moc jsme si to užila.