Vše zapadá tam kam má...
...a já už se po týdnu číslo sedm cítím mnohem lépe. Je pravda že týden začal ranním hektickým pobíháním po domě a plněním různých úkolů a žádostí, ale teď už mohu s klidným svědomím posoudit, že má smůla skončila právě tímto ránem, za to ale velice vtipně. Po tom, co holky dosnídaly jsem dávala nádobí do myčky, do ruky jsem vzala misku od mléka a musli, které děti jedí každé ráno a byla jsem přesvědčená, že v té misce nemůže být více než dvě čajové lžičky nedopitého mléka a tak jsem misku vrhla do myčky, jako by tam nezbylo nic, chyba! Zlila jsem se celá od hlavy až k patě mlékem a nedojedeným musli. Musela jsem se opravdu začít smát, protože jsem v tu chvíli měla pocit, jako by během toho zlomku vteřiny dal do té misky někdo 5 litrů mléka a celou krabici ovesných vloček. Nebyla jsem schopná vysvětlit, kde se tam toho najednou tolik vzalo, ale každopádně to skončilo na mém novém, voňavém, čistém, pondělním oblečení :D! Byla jsem samozřejmě všem pro smích, takže už jsem se radovala, jak mi to ten týden zase pěkně začíná, ale myslím, že toto bylo zakončení zase jedné negativní etapy mého pobytu tady! (doufám)
V pondělí opět proběhl cleaning u Caroline a opět jsem přetáhla asi o 10 minut. Makám tam jak fretka a sotva to stíhám, vážně nechápu, co ty lidi čekaj od úklidu celého baráku za tři hodiny. Každopádně je to oproti paní Lise největší "leháro", takže jsem spokojená. Práci dle paní Caroline odvádím velmi dobře, takže co víc si přát :). Úterní přestávka byla školou povinná a bylo to moc fajn. Lidi tam už začínám znát (je nás tam čímdál tím míň :D) a nikdo nový zatím nepřibývá. Jsou to všichni fajn spolužáci - jedna Japonka a dva Japonci, jeden Brazilec a dvě Brazilky, dvě Iránky a jedna Češka (JÁ)! To je zatím stálá bilance naší třídy. Když to tak vidím černé na bílém, tak si uvědomuji, že jsem vlastně jediná, co se tam s nikým nedomluví svou mateřštinou. Ani mi to nepřišlo, ale je pravda, že jakmile začne přestávka, tak se téměř všichni začnou bavit svým jazykem................ a............... já................. začnu jíst :D:D:D, překvapivě. Jde o to, že jak už jsem dříve psala, jsem spokojená a vyhovuje mi, že tam není jiný Čech, takže za mě vše ok. Jen jedna drobnost, tedy bojím se, že to časem začnu vnímat jako velký problém, ale zatím je to drobnost - všichni buď končí v budoucích třech týdnech nebo zde mají vlastní rodiny a jsou příliš staří na to, aby byli ochotní (a schopní) se družit, takže to zatím a stále vypadá, že tam žádné přátelské vztahy nenavážu. Je hezké, že se k sobě chováme mile (to mě překvapuje narozdíl od tříd, kterými jsem prošla v ČR), ale není tam nikdo vhodný s kým bych se mohla sejít. Také jsem čekala, že třeba učitel zorganizuje nějaký sraz (Míša - bývalá au-pair - říkala, že to na této škole takhle chodí), toho jsem se ale také zatím nedočkala, takže na praktikování angličtiny s někým na podobné úrovni můžu zatím zapomenout. Napadlo mě ale, že alespoň s tou Japonkou bych se mohla jednou sejít, než odjede (říkala, že se vrací do Japonska v dubnu), vyměnily jsme si tedy e-maily a ona vypadala, že je štěstím bez sebe. Ve čtvrtek jsem se pak ale na hodině dozvěděla, že odjíždí už příští týden, takže jsem už ani schůzku nenavrhovala. Nažhaveně čekám na další příchozí a pevně věřím, že v té třídě nakonec nezůstanu sama, ale zatím to vypadá bídně a mít nějakého spolutrpitele v angličtině by mi už docela vyhovovalo. Jinak večerní zumba se opět nekonala, protože jsme měly opět s Martinou obě nečekaný babysitting, tak snad příští úterý :-/. "Vynahradila" jsem si to ale neskutečným dortíkem, který mi Tina přinesla, že jí zbyl, a protože je jen jeden, neví, které z holek by ho dala, a tak si ho prý můžu vzít. Byl to obyčejný muffin s neobyčejným ovocným našlehaným krémem na vrchu. Nic lepšího jste nejedli!! Já vim... zase zřádlo :D!
Co se týká středy, tak tu jsem si náramně užila, ve srovnání s tou předchozí a předpředchozí a předpředpředchozí.... :D. Zase po dlouhé době jsem měla volnou odpolední přestávku, a tak jsem ji využila jak nejlépe jsem mohla - zavřená v pokoji střídáním prostoru u okna za postel :D. V podstatě celou dobu jsem ale vyráběla až se ze mě kouřilo. Věděla jsem, že měla babička Eunice 70. narozeniny a že Bea má 8. narozeniny ve čtvrtek, takže jsem vytvářela přáníčko pro babičku a kraviny pro holky. Už na sebe začínám být i naštvaná, je pravda, že mě to moc baví, ale bere to šíleného času a navíc teď si na to všichni zvyknou a já to dělám ve svém volnu :-/. No na hlavu prostě :D, ale zase když vidím jakou radost to těm lidem dělá....stojí to za ta odpoledne :). Alespoň jsem si odpočinula ve svém kamrlíku a na výsledky mého počinu se můžete podívat zde: (předesílám, že symboly míru tu frčí jako nic jiného a holky toho mají plné pokoje, takže jsem jim koupila přívěsky a Tině kytičku jako díky za vše, co pro mě dělá a k tomu jsem samozřejmě "musela" dotvořit pozadí... Dále jsem holkám chtěla splnit jejich "největší přání" - Bea křečka a Maddie psa, ale protože to není možné, alespoň jsem se pokusila je vyrobit - tedy takhle jsem se jim to snažila přeložit do angličtiny :D. No a obrázek číslo tři nepotřebuje komentář :)
Ve čtvrtek jsem byla zase ve škole a nic zvláštního se myslím neudálo. Jen to, že jsem měla po delší době pocit, že na hodině netápu a většinou rozumím a měla jsem ze čtvrteční lekce celkově dobrý pocit. Posledních pár dnů jsem si i docela uvědomila, že mi to myšlení nad úplnými základy angličtiny jde už trochu lépe. Že trochu míň přemýšlím a trochu víc a rychleji mluvím. Ale je to tak malý pokrok, že to prosím nikdo neberte v potas :D. Tina mi i dokonce sama řekla, že se mi angličtina lepší, ale sotva to dořekla, tak jsem začala koktat tak lehkou větu, že nadšení muselo být rázem pryč, protože vůbec nevěděla co říkám a já vlastně ani nevěděla, co chci říct :D. Každopádně jsem nabyla dojmu, že tento pro mě tak zdánlivě těžký jazyk a zároveň nezdolatelný cíl, už malinko zdolávám a připadá mi, že se ho jednou vážně naučím. Což je v mé hlavě obrovský pokrok a velké nadšení, že to jednou do budoucna opravdu půjde a není to už nic tak nedosažitelného (i když věřím, že tento pocit zanedlouho zase opadne :D). Večer se konala komorní oslava Beatriciných 8. narozenin pouze v rámci domova a s pár kamarády a sestřenicí a třemi bratranci. Bylo to fajn, Bea byla nadšená a dostala spousta krásných dárků (např. krabici pro kreativce na vyrábění papírových práníček.... někdo si musel splést adresáta :D) a samozřejmě jak jinak než obří čokoládovou housenku (na to kolik tu bylo lidí jsem fakt nečekala, že dostanu příděl, ale Tina myslí opravdu na vše a kousek také uzmula a přinesla mi :).
V pátek jsem se o své polední přestávce vydala na Broadway shánět květinu pro babičku Eunice, které jsem měla v úmyslu večer u večeře konečně popřát. Chtěla jsem sehnat modrou, aby se hodila k přání, ale nakonec jsem byla šťastná, že jsem na Mill Hillu vůbec nějaké kytky našla. Samozřejmě kde jinde než v Marksovi a Spencerovi, takže za dvojnásobek ceny, ale do svého stanoveného limitu jsem se vešla a koupila jsem malý svazek růžovobílých růží a karafiátů. Do přáníčka jsem vepsala anglickou a českou verzi citátu od Brigitte Bardot (s pomocí mé milované Zuzanky, které zpětně velice děkuji, protože babička měla neuvěřitelnou radost, podotkla tedy, že tomu českému textu nerozumí, ale vykouzlila jsem jí úsměv na tváři, což bylo účelem celé této akce, takže díky Ti ;-)), který popisoval něco ve smyslu, že nic není krásnější než milá dáma, která s věkem moudří a že každý věk může být okouzlující, když ho umíme žít! Večer jsem si nic nenaplánovala, protože jsem byla unavená, Marťa sama nic nenavrhla a ještě jsem měla pocit, že na mě leze nějaká smrtelná nemoc jménem nachlazení. Takže mi ke štěstí stačilo opravdu "jen" prosedět a strávit večer s rodinou u další židovské večeře a bylo mi moc příjemně :).
Sobotu jsem zase jednou zvolila ve jménu kultury, kousla jsem to a z přesvědčení, že musím šetřit a nesmím utrácet, jsem se rozhodla pro další (druhou) návštěvu Natural History Museum. Já vím, už to začíná být nuda a co teprv ještě ty další dvě návštěvy :D. Opravdu jsem si srandu nedělala, teď už vím, že pokud toto muzeum chci projít celé (a to že chci), tak to vyžaduje dohromady opravdu minimálně 4 návštěvy/odpoledne. Tentokrát jsem zabrousila do části Ekologie a Zvířata, což zahrnovalo mimo jiné sekci hmyzu a pavouků, fosílií mořských živočichů, nerostů, primátů atd. Upřímně a bez ostychu přiznávám, že mě tato druhá část nezaujala tak, jako ta první (což je samo o sobě dost paradoxní, protože první část zahrnovala "nudný" Svět kolem nás....věda atd.). Na zvířata jsem se opravdu těšila, ale asi jsem čekala až moc, a proto jsem tentokrát byla trochu zklamaná. Příště si to ale namířím do části dinosaurů a podmořského světa a od toho očekávám nejvíc! No v muzeu jsem opět strávila krásné 4 hodiny a jako minule jsem si udělala příjemnou procházku Hyde parkem na Oxford street. Tentokrát bylo ale mnohem hezčí počasí, což mi připomíná, že jsem se dlouho o počasí nezmínila. Začínáme tu mít už opravdové jaro, když pominu tento týden, který byl od pondělí do pátku opravdu studený a mrazivý, tak stromy tu už rozkvétají a krásně voní, ptáčkové už prozpěvují a jaro je tu cítit všude ve vzduchu. Že je o hodně tepleji pociťuje i moje tělo v zimních kozačkách a péřovém kabátu. Vždyť říkám, že si musím koupit nové věci na jaro!
V sobotu večer jsem měla babysitting, takže jsem spěchala domů. Jediné čím jsem si udělala radost, byl nákup přívěsků na klíče s typickým klišé I ♥ London v místních suvenýrech. Je to sice drobnost z fyzického hlediska, ale pro mě to byl velký krok psychicky :D, protože v prvních dvou týdnech mého pobytu v Londýně jsem tu byla vším tak neskutečně nadšená, vše jsem hned milovala a myslela si, že to tu nikdy nemůžu opustit. Zařekla jsem se ale, že nemůžu bláznit a jestli opravdu miluji Londýn se teprve ukáže a můžu to posoudit až minimálně po měsíci co tu budu a dříve si žádný londýnský suvenýr koupit nesmím! Ano, je pravda, že už jsem střízlivější co se nadšení z tohoto města týká, ale myslím, že už je to definitivní... Koupila jsem si přívěsek a je to tak - Miluji Londýn (už to vědí i moje klíče) :D.
V neděli se rodina vydala na nákupy do nějakého dražšího nákupního centra, o kterém jsem zatím ještě neslyšela a bylo mi nabídnuto jet s nimi. Chtěla jsem jet i přesto, že jsem neměla v plánu nic nakupovat, ale bohužel jsem usoudila, že mám moc práce na to, abych celý den lítala s rodinou po obchodech. V klídečku a pohodičce jsem si připravila snídaničku a cca hodinu snídala :D, ukázka zde (Ježiš já mám na to ale chuť :D):
(Musím upozornit, že pro mé tělo v současné době tato snídaně znamená něco jako předkrm, jakmile to dojím, tak přemýšlím nad tím, kam se to ztratilo a proč mám pořád hlad?) :D
Tentokrát jsem celou neděli věnovala angličtině. Konečně jsem si přeložila a dodělala všechny materiály a úkoly ze školy a večer jsem ještě měla anglickou hodinu na Skypu ;-). Musím říct, že z toho mám radost, že to mám konečně dokončené, ale naopak jsem zase nestihla být v kontaktu s Vámi. Blog, odpovědi na maily, fotoalba, všechno se to snažím kloubit dohromady, ale marně. Neděle mi utíkají tak neskutečně rychle a já už začínám mít vyčitky, že je celé prosedím doma, když je venku tak krásně. Nevím jak to budu stíhat do budoucna, ale prosím o trpělivost. Na maily si doufám sednu ve středu a nebo nějak snad do konce týdne. Přeji všem zase krásný týden a doufám, že v Praze už je taky blaze stejně jako v Londýně, kde slunce svítí tu na mě. ;)