Týden číslo osmnáct a devatenáct

Týden číslo osmnáct a devatenáct v duchu oslav diamantového jubilea.

Po 18 týdnech v Anglii? Oficiálně plnoletá au-pair :)...

Co se týká mé náplně práce zde, už to ani nemá cenu zmiňovat. Někdy jde lépe někdy hůře. Někdy utíká rychleji a někdy pomaleji. Někdy jde jako po drátkách a někdy trpím nudou, ale rozhodně už jsem prvotřídní au-pair alias slečna domu - práce všeho druhu, která má vše na háku a dům zná už skrz na skrz (občas lépe než samotní majitelé :D). Na jednu stranu je to fajn, člověk ví, co kam patří a cítí se tu jako doma a ne už jako zmatený cizinec 24 hodin denně, na druhou stranu je to ale stále dokola čím dál stereotypnější život a nic nového už se moc neděje. Jsem ale spokojená, takže žádné výtky :). Občas se posměju nad vlastním řešením některých nahodilých událostí nebo nad tím, co jsem občas schopná ze sebe vyplodit, takže zábava mi nechybí :D.

Týden začal běžným hektickým ránem, vybalováním nákupu a úklidem. Co se týká mé hledání extra práce - zatím žádná sláva. Z Rumunky, která se chtěla zkamarádit také sešlo (přestala se mi ozývat, nevím proč) a s paní Indkou se nějak nemůžeme navzájem dovolat. Pak mi volala ještě jedna paní na úklid, které se ale nelíbila má hodinová sazba (i přesto, že jsem ještě slevila :D) a řekla, že se ještě ozve a zřejmě našla někoho levnějšího, protože už nezavolala. Takže hledám dál a nevzdávám se, snad se ještě něco objeví nebo půjdu obcházet ještě jednou. Večer jsem si opět zašla zaběhat, takže to vypadá, že to beru docela vážně. Sice u toho neumírám slastí jako kamarádka Kristýna, která chodí každý den, ale není to pro mě takové utrpění, jak jsem si původně myslela. S hudbou v uších to jde mnohem lépe a díky parku, který mám hned za barákem se běhá vážně krásně. Při západu slunce v aleji stromů a za čersvého vzduchu je zmáhání těla hned příjemnější a radostnější.

Úterý jsem byla ve škole, kde nám během celého týdne probíhá inspekce, takže na nás bylo několikrát apelováno, ať prijdeme včas, protože jinak budeme učitelem vyhozeni ze třídy a nevpuštěni na vyučování a ať dbáme na slušné chování a dodržujeme přestávku (protože to jinak nikdo nikdy nedělá :)). Proběhlo to ale bez větších problémů. Sice půlka třídy přišla opravdu cca o 5-10 minut později, ale inspektor tam ještě naštěstí neseděl, takže nad tím Bernie mávnul rukou :D. Jsem do té třídy úplně zamilovaná. Možná ta výuka není takový dril, jak by měl být, ale za to je tam spousta srandy, kamarádů a skvělý učitel. Kde tohle najdete? Jinak už od začátku týdne bylo všude vidět a znát velké přípravy na VELKÝ víkend. Jak jsem již zmiňovala v minulém článku, víkend 1.-5. června jsou v Londýně oslavy Diamond Jubilee (diamantového jubilea) 60ti let vlády Královny Alžběty II. Takže akce v pravém slova smyslu. Během týdne jste už nebyli schopní spočítat počet vlaječek na střechách aut a domy s britskými dekoracemi. A už i u nás doma se ta velká sláva začala projevovat. V pátek měly mít holky ve škole akci v parku a vše v duchu jubilea, takže jsme celý týden s Tinou vymýšlely a probíraly vzhled Bea a Maddie, aby byly co nejrkásnější (= nejbritštější). Byla mi přidělena dvě bílá trička s tím, že na nich mám vyčarovat britské vlajky, ale o tom ještě později... Večer zase suprová Zumba a opět sama (Marťa se vrátila ze Slovenska nemocná a tak se šetřila doma).

Ve středu jsem se během své volné přestávky rozhodla na dlouhou dobu naposledy pro opalování na zahrádce. V půlce odpoledne ale sluníčko uteklo a zlomilo se v prudký vítr, zimu a déšť. Takže od té doby zase londýnské počasí... Ve čtvrtek proběhla velice zajímavá cesta do školy. Stále jsme měli mít ve třídě inspekci a stále nám Bernie přípomínal, ať nechodíme pozdě. Což bylo v mém případě naprosto v pořádku a nemusela jsem nic řešit, protože mě se ještě nikdy nestalo, že bych přišla pozdě do hodiny. Občas mi autobus ujede, ale většinou jsem tam 15 minut před začátkem výuky, takže není problém. Je ale pravda, že posledních pár týdnů mám problémy s druhým autobusem, který mi jezdí z Mill Hill East Station na Finchley Central do školy. Vynechává, jezdí pozdě a nebo vůbec nepřijede. Několikrát se mi už stalo, že cestou ze školy jsem čekala na zastávce déle než 30 minut. Vynechaly dva něbo tři autobusy a jednou jsem se nedočkala vůbec a po 45 minutách jsem to vzdala a jela metrem (naštěstí mám i jiný, ale za to mnohem dražší způsob, jak se dostat blíže domovu) a tudíž i přijíždím pozdě domů na práci a "musím" si čas nahrazovat. Když prší a fouká a já mrznu, tak miluji čekání na zastávce, ostatně kdo by to nemiloval, je to totiž to nejhezší využití času, které si během dne můžete vůbec přát. Takže vždy, když dorazím na zastávku a čekám na svou oblíbenou 382ku nedoufám v nic jiného, než že na ní budu muset hodinu čekat ;). Toto přání bylo vyslyšeno - ve čtvrtek si to pěkně štráduji do školy, OK sice mi ujel jeden autobus, ale vím, že i přesto jsem s pětiminutovým předstihem ve škole, takže jsem se nenechala rozhodit. Dopravím se na Mill Hill East Station, abych tam mohla čekat krásných 40 minut na aubotus. Co bylo ale vtipnější, že aubotus tam končí a hned zase začíná. Chvíli si tam vždycky řidič "odfrkne" a zase vyráží. Takže na místo dorazil cca 15 před začátkem mé výuky (nebyl důvod si dělat starosti). Pan řidič si ale vytáhnul noviny a půl hodiny si v nich četl. Zastávka byla plná naštvaných a nervozních lidi, ale nikdo neměl na to, jít mu zaklepat na okénko a zeptat se ho, jestli to myslí vážně a není mu to trochu hloupé. Nicméně já už se v podstatě rozloučila s možností vstoupit do třídy, protože jsem tam přiběhla s čtvrt hodinovým zpožděním. Na největší štěstí tam pan inspektor opět nebyl, takže jsem byla vpuštěna a vše dobře dopadlo. Promzlá a naštvaná jsem byla ale dostatečně.

V odpolední pracovní směně jsem měla dovoleno vyrábět a dolazovat vzhled Bea a Maddie na zítřejší školní oslavy. Myslím, že jsem si dala docela dost záležet a i přesto, že mi Tina několikrát opakovala: "it doesn´t have to be perfect" (nemusí to být dokonalé) mě není pomoci a chci mít vše přinejmenším skvělé :D. Je to celkem vtipné, protože tuto větu začala Tina opakovat a říká mi jí poměrně často. Docela paradoxní - slyšet od svého nadřízeného - NEMUSÍ TO BÝT PERFEKTNÍ! Někde možná bude chyba, tati nevíš o tom něco? :D

Každopádně trička jsem úspěšně po několika dnech a hodinách práce dokončila (první je malované barvami na textil a druhé z lepenky/barevných izolep) a výsledek mého úsilí přikládám:

Holky i Tina tím byly upřímně nadšené, takže jsem byla zase jednou spokojená, protože mě opěvovaly ještě po zbytek týdne :). V pátek ráno jsme si všichni přivstali a líčili, fotili a blbli s holkama než se vydali do školy. Tina koupila různé vychytávky včetně paruk a brýlí a myslím, že se nám z holek podařilo vytvořit ty nejlepší a nejkrásnější "kreatury" školy. Ochutnávka zde:   

Holky byly vyslány do školy, aby si užily britské oslavy před týdenními prázdninami a já si mohla na jedno odpoledne zase chvilku odpočinout. Také byl v České republice Den dětí a já jsem dostala od svých milovaných rodičů úžasné překvapení (dobře maminka to trochu nevypočítala a přišlo mi to už v úterý, ale to tady nebudu zmiňovat a řekněme, že se jí to podařilo a balíček dorazil opravdu až v pátek ;-)). Spousta krásných blbinek, které mě ze srdce potěšily a ač jsem se dozvěděla, že už opravdu nejsem žádné dítě, tak správně maminka záhy poznamenala, že jejich dítě budu vždycky, z čehož automaticky vyplývá, že dárečky na 1. června budu dostávat už na věky věků, což je super zjištění. Díky mami a tati ;-D.

Balonky v barvách růžové, fialové a bílé mě potěšily natolik, že jsem se hned rozhodla si s nimi vyzdobit pokojíček. Poznamenávám, že jich bylo původně šest! První mi praskl při nafukování a tak jsem usoudila, že byl pouze kazový a protože se balonků nijak zvlášť nebojím rozhodla jsem se nafouknout i ty ostatní. Druhý a třetí byl v pořádku, ale čtvrtý se mi stal osudným. Prasknul mi přímo do pravého otevřeného oka a věrtě nevěřte dobrou minutu jsem si myslela, že jsem o oko přišla. Už asi chápu lidi, kteří mají fobii z nafukování balonků. Během pár minut jsem se rozkoukala, ale bolest a popraskané žilky jsem měla ještě několik dní. I tak jsem se ale nezvdala a zbytek balonků nafoukla se zavřenýma očima a jen do poloviční velikosti. Od teď ale už nechci žádné balonky nafukovat pusou. Nikdy víc!! Zřejmě jsem si je měla přivázat ve sfouknutém stavu a radovat se z kousků vlající gumy na okně - protože tak to jejich prodejce evidetntně myslel. Ale čtyři vydržely a zdobí mi pokojíček ještě po týdnu :):

 V pátek jsem se také vydala na velký nákup botiček na podpatku, protože jsem měla v sobotu velké divadelní představení. Tedy velké... normální odpolední divadelní představení, ale jednou jsem se ze sebe chtěla také udělat hezkou holčičku i bez ohledu na to, že tam zřejmě budu jediná upravená osoba. Pro podpatky jsem se rozhodla, protože Martina, s kterou jsem na představení šla mi sdělila, že má podpatky astronomicky vysoké a už tak je ta holka o hlavu vyšší, proto jsem běžela na Brent Cross do nákupního centra nakoupit aspoň o něco vyšší boty než jsou mé stávající balerýny, abych vedle ní nevypadalo jako miminko. Žádné jsem ale nekoupila, buď se mi nelíbily nebo byly drahé. To by ale nebyla Tina, aby nepřišla a v krizi mi nepomohla. Vytáhla asi 5 různých párů bot s tím, že je nenosí nebo jsou jí malé a ať si některé vyberu a půjčím. Líbily se mi dvoje, ale bohužel jsem zjistila, že jsou mi také malé. Chtěla jsem to už vzdát a vzít si pohodlné boty bez podpatků, pak ale Tina vytáhla tyrkysové krásné střevíčky (zvláštní, ale já bych si takových bot asi nikdy v obchodě ani nevšimla). Nejdřív jsem si říkala, že jdu celá v černém a bude to tedy divné, ale když mi vnutila i malé černo-tyrkysové psaníčko nebylo o čem. Bylo to k sobě tak úchvatné, že nešlo odmítnout. Boty měly na patách mašličky, na které já jsem nanejvýš ujetá a HLAVNĚ byly od (podržte se) Gucciho. Takže ano! Měla jsem na sobě poprvé (a možná naposledy) boty od samotného Boha módy. Myslím, že celkem připravena na sobotní divadlo a celý krásný prodloužený víkend ;-)...

V sobotu jsem se odebrala k Martince domů, protože její rodina odjela na týdenní dovolenou do Španělska, tak jsme se domluvily, že u ní budu dva dny spát. Nafintily jsme se a vydaly se do divadla. Sice jsme byly opravdu jediné dvě osoby, které vypadaly, že jdou někam do divadla a ostatní se dostavili v džínách nebo teplákových soupravách (nepřeháním), ale mě to vůbec nevadilo. Zase jsem si jednou připadala jako "dáma" a bylo mi hezky. Nejdřív jsem si chtěla k šatičkám vzít jedny bláznivé punčocháče, které jsem si tu koupila, ale když jsem to zkombinovala s modrými botkami a kabelkou připadala jsem si už moc výrazně. Jakmile mě ale viděli holky a Tina, tak nade mnou úplně žasly :D. Podporovaly mě v tom, že ta kombinace je skvělá a že takhle musím jít a že jsem moc krásná. Opět jsem dále nepřemýšlala a vyrazila tak, jak jsem byla. Podotýkám, že pravděpodobně v Praze bych takhle oblečená nikdy nešla, tady je ale všechno jiný a jinak a nikdo se za vámi neotočí, i kdyby jste vyšli v pytli od brambor nebo v jednom z oděvů Lady Gaga. Zpět ale k divadlu. Hledala jsem tu představení na nějaký klasický balet, narazila jsem ale ještě na něco lepšího. Skupina anglického národního baletu versus skupina černých hip hoperů - kombinace pro mě jako šitá na míru. Tato "grupa" lidí nesoucí jméno "English National Ballet and Flawless" s představením Against Time jezdí po Británii jeden měsíc a má pouze tři vystoupení v Londýně během dvou dnů a my se na něj dostaly! Koupily jsme si jedny z nejdražších lístků, ale také jsme měly velmi dobrá místa... a stálo to za to! Předčilo to všechna má očekávání (a to, že jsem od toho čekala opravdu hodně) a sedla jsem si z toho na zadek. Celé dvouhodinové představení jsem zírala s otevřenými ústy a neměla slov. Byly jsme s Marťou obě v takovém úžasu, že o přestávce jsme nebyly schopné vůbec mluvit. Říkala jsem si, že druhá polovina už ani nemůže být lepší, ale opět mi to vyrazilo dech a celý tento tanec s tématikou "Proti času" byl tím nejlepším co jsem kdy v divadle viděla. Je to přesně to, co se snažím už několik let najít, kombinace klasického baletu a tance z ulice. Tito lidé to vypilovali k dokonalosti a ukázali to nejlepší co tanec může nabízet. Vyzdvihly pro mě kombinaci baletu a street dancu na tu nejvyšší úroveň a pokud budu mít možnost je ještě někdy vidět, nevahám a rozhodně jdu! Mým největším snem je být jejich součástí a nechám si o tom až do konce svých dní zdát :). Takže ano, sobotní odpoledne bylo celkem příjemné. Dále jsme nic s Marťou neplánovaly a zakotvily u ní doma s nákupem samých nezdravých a nediteních věcí. Slibovaly jsme si to už dlouho, takže to také bylo znát. Udělaly jsme si kuřecí wrapy (maso a zelenina v tortille) a po té jsme se obdarovaly čokoládovým dortem, třešněmi, borůvkami a vínečkem.

V neděli bylo nad naše očekávání počasí horší než špatné. Rozhodly jsme se však, vydat se na oslavy Diamantového Jubila královny přímo do centra dění. Docela chyba, řekla bych teď :), ale je to neopakovatelná akce a tak jsme obě uznaly, že tam musíme být. V sobotu přes den byla pořádána plavba přes 1 000 lodí na Temži a jedna extra s celou královskou rodinou. Nejdřív jsme si naivně myslely, že bychom si za krásného dne udělaly procházku podél Temže od začátku až do konce k mostu Tower Bridge a jako bonus zahlédly a zamávaly královně Alžbětě, ale to byl opravdu vtipný plán. Dopoledne po probuzení jsme zjistily, že je naprosto příšerné počasí, a tak jsme se rozhodly jet na lodičky až na samotný konec a do té doby se jít kouknout po krámech na Brent Cross. To byl velice chytrý nápad, protože jsme si udělaly docela velkou radost a já si koupila zase po dlouhé době pár moc pěkných věcí : ). Do centra jsme dorazily na čtvrtou hodinu odpolední (konec plavby se plánoval na šestou večerní) a zjistily, že celý Londýn je totálně zasekaný. Nejen vítr a zima, ale voda, déšť a hlavně tisíce lidí úplně všude. Neodradilo nás to a s úsměvem na tváři jsme se prodíraly davy směrem k Tower Bridge. Postupně jsme ztratily i kamarádku Kristýnu se svou kámoškou, které jsme původně a zcela náhodou potkaly v metru a samotné jsme začaly být slušně promočené a nervozní. Všude byly totiž záterasy a každý říkal, že tam je k řece přístup jen pro ty nejvyšší papaláše. Něvěřila jsem tomu, ale bylo to tak. Celá trasa řeky byla totálně uzavřená a veřejnost, ač si celé oslavy královny platila ze svých daní, tam vpuštěna nebyla. Došly jsme k Tower Bridge, kde jsme zjistily tu hořkou pravdu a to, že nejen, že neuvidíme královnu, ale pravděpodobně ani jednu z tisíce lodí na Temži. Nevzdávaly jsme se a obešly Tower of London na samotný most, kde byly neskutečné masy lidí, kteří koukali na projekci a dění asi sto metrů za nimi. Není to ujetý? Koukat na televizi, když stojíte pár desítek metrů od samotné akce? To jsme mohli všichni rovnou zůstat doma (myslelo si asi nemálo z nás)... Byly jsme promočené, promrzlé, naštvané a neviděly vůbec nic. Pak přestali vysílat a pustili nás k jedné části řeky, kde jsme viděli pár posledních lodiček, které ale normálně vidíte proplouvat každý den. Největší zážitek z toho asi byl, že jsme konečně viděli otevřený Tower Bridge, což je pěkný, ale byly jsme už tak utahané a otrávené, že jsme to vzdaly a vydaly se směr domov. Na zastávce metra bylo takového lidu, že kvůli náporu na půl hodiny metro zavřeli. Nechali nás tam stát na dešti a my už tam jen odevzdaně čekali co bude dál. Pak jsme se s Marťou nějak dokodrcaly domů a šťastně se vysprchovaly v teplé sprše, převlékly se do suchého oblečení a usedly k teplému jídlu a vychlazenému vínu. Perfektní zakončení ne příliš pěkného dne.

Týden číslo devatenáct

začal krásným pondělním volnem, státním svátkem oslav královny, ale bohužel opět ne příliš hezkým počasím. Stále jsme se rozhodovaly, zda si to ještě jednou "lajsnout" a vydat se do centra na koncert pro královnu před Buckinghamský palác nebo se na vše vykašlat, zůstat doma a koukat na to v televizi v teple domova. Nicméně jsme měly na dopoledne program a to - zajít si do nedalekého RAF muzea (The Royal Air Force Museum), kde jsme si to myslím nadmíru užily. Krásné zážitky - plno letadel, stíhaček a helikoptér britského královského letectva. Dále jsme se zastavily u jednoho 3D promítání o letounech, zkusily jsme si slabý odvar simulátoru stíhačky (a i přesto se nám dělalo trochu zle), také jsme měly možnost sednout si do jednoho z menších letadel a byly naprosto ohromeni množství tlačítek, páček a displejů. Muzeum jsme opouštěly nadšené, ale bohužel za deštivého počasí. Rozhodly jsme se tedy, že nemá cenu jezdit do centra. Já musela být doma do půlnoci, protože jsme měla v úterý giga akci doma (= celodenní práce) a navíc jsme i slyšely, že na koncert jsou nutné lístky a že je již dávno vyprodáno a nebo v druhé variantě, že tam lidi spí ve stanech i několik dní předtím. Zašly jsme si tedy do místního obchůdku nakoupit superdietní pizzy, colu, sušenky, zmrzliny a víno a po tom, co paní za kasou zřejmě došlo jaké mámé plány na večer a ptala se nás, jestli jdeme koukat na koncert, jsme odpověď odkývaly a nadšeně běžely domů k televizi. Musím říct, že opravdu nelituji - v klidu a teple jsme se navečeřely doma, pod dekou na super kožené sedačce a super gigantické plazmě jsme koukaly zblízka na koncert a viděly všechno a krásně. Místo toho, abychom stály někde za dvaceti tisíci lidmi a neviděly ani tečky z těch vystupujících zpěváků. Navíc mám takový dojem, že bych se zřejmě potom ani nedostala domů, takhle jsem byla doma za 20 minut a viděla Paul McCartneyho, Eltona Johna, Kylie Minogue, Jessie J, Toma Jonese, Eda Sheerana a Stevieho Wondera zblízka a nemusla trpět v davu lidí. Je pravda, že potom co jsem viděla projekce promítané na Buckinghamský palác a monstrózní ohňostroj zakončující koncert, jsem trochu zalitovala, že toho nejsem součástí i přesto, že jsem měla tu možnost. V konečné úvaze jsem ale dospěla k závěru, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsme mohly udělat. Ano, neviděla jsem všechny ty hvězdy a královnu naživo, ale užila jsem si to mnohem víc, než kdybych tam byla mezi všemi těmi lidmi a za toho hnusného počasí.

V úterý jsem vstávala v půl sedmé a hned od sedmi nástup na velké přípravy na big garden party mé rodinky. Tina se rozhodla uspořádat akci o 30 lidech (všechno rodiny z ulic v okolí) u nás doma a já se nabídla s pomocí, takže jsem se od sedmi od rána do sedmi do večera prakticky nezastavila a fungovala jako myčka nádobí a pomocná ruka při všem, co bylo potřeba. Je pravda, že den to byl fajn, spousta jídla, pití, dezertů, celkem milých lidí a nafukovacích hradů na zahradě. Uteklo to tak, že jsme ani nemrkla a po skončení jsem odpadla a byla ráda, že sedím... nebo spíš ležím :D. Byl tu stále státní svátek, takže oficiálně mé volno, bylo tedy velice příjemné mít možnost si přivydělat a být u takovéto velkolepé rodinné sešlosti. A také bylo velmi skvělé zjištění, že má milá kamarádka a nejoblíbenější spolužačka ze střední školy Domča úspěšně složila státní zkoušky na vysoké škole a může se tedy také řadit mezi bakaláře. Ještě jednou gratuluji :).

Od středy až do pátku jsem se také prakticky nezastavila. K mým běžným denním povinnostem mi přibyly dva extra cleaningy (uklízení) a to u kamarádek Tiny. Hayley, což je hostitelská maminka mojí kamarádky Kristýny, která na týden odjela domů do Brna a tudíž potřebovala někoho na rychlý úklid tuto středu a příští pondělí. Má neskutečně velký a moc pěkný dům, naštěstí ho po mě ale nechtěla uklidit celý a za 4 hodiny jsem vše zvládla myslím na jedničku (na to, že má 4 děti a tudíž největší bordel všude po domě). A v pátek opět u Marianne, které zase odjela její uklízečka na dva týdny kamsi, takže v pátek a příští pátek úklid u ní. Jsou to bohužel jen jednorázové záležitosti, ale je moc fajn si takto přivydělat, když už nemám žádnou extra stálou práci navíc.

Ve čtvrtek jsem byla ve škole, kde jsme měli suplování, protože Bernie měl prodloužené volno a jel se synem k moři na ryby :). A večer jako obvykle babysitting. V pátek večer proběhla příjemná židovská večeře, po které jsem měla v plánu jet za kamarády do Finchley. Všichni udělali velké haló z večerního zápasu na fotbalovém Eurocupu, protože jsme měli hrát s Ruskem a od rána už nikdo nemluvil o ničem jiném než o nadcházejícím zápasu. V rádiu se nedalo přeladit nikam, kde by se nemluvilo o mistrovství a jakmile lidem ze třídy došlo, že jsme jediná ze školy z České republiky hned mi oznamovali jaká je to náhoda a jak můžu přijet fandit. Já zas tak nadšená nebyla, ale rozhodně jsem chtěla někam vypadnout :). Že ale v podstatě celý fotbal prosedím na zastávce čekáním na svou milovanou 382ku, mě ale ve snu nenapadlo. Nikam jsem nespěchala i přesto, že mě Jamie od večeře hnal, ať si utíkám zápas užít, dala jsem si v klidu vanu a nic nehrotila. Od úterý jsem se totiž nezastavila, pořádně se nenajedla, nevyspala ani neumyla, takže páteční fotbal mi byl opravdu srdečně ukradený :D. Říkala jsem si, že přijedu tak na půlku a budu chvíli dělat, že jsem vlastenec a hrozně fandím, ale bylo mi to určeno jinak. Lehce oděná a za větru a tmy jsem tentokrát trhla rekord a čekala na zastávce bez mála hodinu! Nebudu se rozčilovat, ale naštvaná jsem byla celkem dostatečně. Nicméně jsem přijela do baru, kde jsem se dozvěděla, že jsme "looseři" a prohráli jsme 4:1. Takže se nedalo jinak než ten velký žal zapít :D. Samou radostí jsem zjistila, že prodávají točený Staropramen a tak jsem se z toho radovala rovnou třikrát :D. Pak jsem ještě měla dvakrát radost ze "starého dobrého" Jagera s Redbullem a v půl jedné domů jsem si to štrádovala posledním autobusem domů. Byla jsem ale bohužel v té nejlepší náladě a jít spát se mi tedy rozhodně nechtělo. Budu to tu ještě asi nemálokrát opakovat, ale žiju v opravdové díře :D. V půl jedný domů? To je jako pro miminka... Ale nedalo se svítit, musela jsem a tak jsem to také brala jako holý fakt. Celý cca kilometr od zastávky domů jsme si pak s Ipodem v uších protančila a propěla domů. Takže páteční večer moc fajn a člověk pak i ocení, když druhý den vstane a je poměrně vyspalý. Což si ale uvědomí až ráno, protože před tím než jde spát je v té nejbujařejší náladě. Věřte nebo ne, ale všechny jsem Vás hledala na Icq, Skypu i Facebooku a když jsem vás tam ve vaše dvě hodiny ráno nemohla najít, vůbec jsem nemohla pochopit, jaktože tam na mě nečekáte :D. Pak mě napadlo zavolat...jen proto, abych se Vás v půlce noci zeptala, jak se máte, ale pak jsem v polovině úvah o tom, koho z Vás si vybrat usnula, takže jsem bohužel neměla možnost nikomu udělat tu radost :D - pardon! Třeba příště ;).

Nemohla jsem moc vyspávat, měla jsem totiž na sobotní den plány a to - s Marťou vyrazit do centra na zbylé velice důležité památky, které jsem ještě za tu chvilku co jsem tady jaksi nestihla vidět :D. Stále jsem čekala na dobré počasí a ono nikde, tak jsme se dohodly na sobotu. Počasí ale vyšlo celkem pěkně a i sluníčko vysvitlo. Nejdřív jsme si zajely na Oxford street na menší nákupy do Primarku. Nevím jestli se mi opravdu začíná líbit a nebo je jen nakupování s Martinou tak nebezpečné, ale asi zase začínám mít chuť do nákupů :D (navíc si to vždycky odůvodním tím, jak si to za tu velkou práci a dřinu přes týden zasloužím a šup, už vytahuju peněženku :)). No a pak už jsme si udělaly procházku na Piccadilly Circus, Buckingham Palace a Trafalgar Square. Konečně už tedy myslím mohu říct, že jsem viděla ty největší a nejdůležitější památky Londýna. Sice jsme byla poněkud zklamaná, protože Buckingamský palác byl pro rozestavování  konstrukcí po koncertě jubilea stále uzavřený, takže jsem ho zatím viděla asi ze stometrové dálky, ale narozdíl od ostatních lidí, kteří tam byli, já budu mít ještě zřejmě možnost podívat se tam i jindy :). Na Trafalgar square jsem si zase udělala radost a vyfotila jsem se před odpočítávadlem Olympijských her a to přesně 48 dní 6 hodin 6 minut a 28 sekund do jejich začátku. Ani tam jsem ale neměla úplně štěstí na den, protože náměstí bylo naprosto zaplněno stovkami křesťanů oslavujícíh Boha. Přesněji řečeno akce Jesus Army (Ježíšova armáda), takže si o tom udělejte obrázek jaký sami chcete. Mě to ale nebylo úplně příjemné a nijak zvlášť jsem se tam mezi nimi necítila. Martina jakožto zatvrzelá křesťanka byla ale ve svém živlu. Nedivila jsem se jí a respektovala to, takže jsem jí nechala plout na obláčku a opalovala se a užívala sluníčka. Dostala jsem vodu zadarmo (rozdávali i Snickers, ale to přece nemohu v rámci své diety), tak jsem byla spokojená a čekala jsem, že za chvíli vyrazíme. Marťa byla ale úplně v ráži a chtěla zůstat déle a déle a nakonec jsme tam ztvrdli přes dvě a půl hodiny. Člověk se asi hold musí občas přizpůsobit, takže jsem to brala s nadhledem, ale když mi tam jedna paní začala vyprávět, že zřejmě budu velice překvapená a ve velkém šoku až zjistím, že Bůh existuje, protože jednoho dne všichni, ne pouze věřící, ale každičký z nás se bude zpovídat před Bohem a že bych nad tím tudíž měla ještě trochu popřemýšlet, byla jsem poměrně vyvedená z míry a jen seděla a usmívala se (Co na to takovému člověku můžete říct?). Později bylo toto chválení Boha celkem vtipně narušeno akcí velmi zajímavě "oděných" cyklistů. Trafalgarským náměstím začalo projíždět tisíce nahých cyklistů a bruslařů na různých tipech bicyklů a vozíčků, s různými vzhledy a tranparenty. Mě osobně to velice pobavilo, nebyl to vždy úplně pěkný pohled, ale sranda musí být a to tady rozhodně byla. Martinu to ale nečekaně hodně pohoršilo a stejně s ní i plno dalších přítomných křesťanů. Najednou se všichni lidé rozdělili na dva tábory - někomu se to líbilo, tleskali, smáli se a fotili a jiný byli zcela znechuceni a naštvaně kroutili hlavami. Byla to celkem zajímavá kulturní vložka, jinak celkem divného odpoledne. Každý den ale není posvícení, jak se říká, takže jsem byla ráda za Martinu, že si akci užila a já aspoň můžu říct, že jsem viděla zbylé velice důležité památky tohoto města a navíc si udělala radost v mém oblíbeném Primarku :).

Také abych Vám nezapomněla říct jednu velkou, obrovkou a největší novinu :). Oficiálně mohu prohlásit, že jdu na Olympijské hry, protože v sobotu v dopoledních hodinách mi přišla velká obálka od Royal Mail, kde jsem obdržela plánek, jízdenku na celý den v Londýně zdarma a vstupenku s vlastním jménem na Olympiádu 2012 v Londýně. Volejbale těš se, Martina se řítí :D. Musím zmínit a velice ocenit neskutečnou organizaci ze strany pořadatelů. Nejprve jsem se na jejich stránkách skoro nemohla dočíst, kdy mohu vstupenku očekávat, jediná dostupná informace byla, že ji obdržím v létě 2012. Pak mi ale včera přišla SMS zpráva na mobil, že vše bylo předáno doručovací službě a bude dále předáno do vlastních rukou držitele. Po převzetí jsem opět dostala smsku, že obálka na mé jméno byla převzata a ať si hry řádně užiji. V přiložených pláncích je celý časový harmonogram, plno informací a mapka, jak se dostat k samotné budově + jak se orientovat v celém areálu uvnitř. Snaží se tak předejít velkým zmatkům a nevědomosti účastníků, takže letáčky a způsob zpracování všech informací se mi velice líbí. 29. července Earls Court - čekej na mě ;-). Nemohu se už teď dočkat!

Celičkou neděli trávím nad blogem, mimo toho, že jsem úspěšně prospala nádherných 13 hodin a skoro nevyšla z pokoje. Proč ne? Člověk také musí občas vypnout a nic nevnímat ne? Navíc když píšu o předchozích 14 dnech, které byly poměrně rušné a "nadupané" tak co mi také zbývá... přece se nebudu učit angličtinu, když žiju v Anglii ne? Co je to za hloupé nápady. Tak já zase zmizím a objevím se za 14 dní jo? Žijte do té doby krásně a posílám Vám energii a pozdravy do dalších dní...