Týden číslo šest

Jak ho shrnout...

Byl to týden, který utekl ani nevím jak. Popsala bych ho asi tak, že byl kompletně plný! Jediné volné odpoledne jsem měla v pondělí, jinak jsem vlastně celý týden pracovala stejně jako vždycky u Tiny doma, v úterý a čtvrtek měla školu a středu a pátek extra úklid. Tak tedy od začátku...

V pondělí jsem se snažila dělat úkoly na druhý den do školy, jsou ale k ničemu, protože na těch hodinách to funguje tak, že se dělají úkoly ze dne předtím a jsou zadávány na den potom. Já když chodím pouze úterky a čtvrtky, tak se nikdy nebudu chytat, co se úkolů týká. Snad ale až se trochu otrkám, tak budu panu učiteli Martynovi dávat pro kontrolu ty svoje. Většinou jsou ke studentům tolerantní a chápou, že nechodí všichni každý den, tak snad to bude ok. Miminálně si je chci dělat pro svůj pocit. Je pak ale hloupé, když nevím správné odpovědi. Každopádně toho bylo docela hodně a já samozřejmě vše nestihla. Dávala jsem také dohromady celou platbu za školu na 12 týdnů dopředu a moje milá hostitelská maminka mi opět vypomohla a nějaké peníze mi půjčila, abych mohla fungovat do další výplaty. Mimochodem byl u nás pan na opravu drtiče odpadu a světe div se, copak nezjistil? Drtič je na odpis a je potřeba ho úplně vyměnit!!! Myslela jsem, že mě to položí. Když mi Míša vyprávěla, že jí po příjezdu Tina stále připomínala, ať si dává pozor, co tam dává, že drtič odpadu je opravdu drahá záležitost, málem jsem umřela po druhé. Nic po mě nechtěli a když Tina viděla jak jsem z toho zničená a že se jí stále omlouvám sama pronesla, že to není moje vina, že jsem to nevěděla, a že se takové věci prostě stávají. Takže děkuji bohu za jejich skvělý přístup, protože jsem se vážně bála, jak to dopadne. Teď už máme drtič nový a já už se s ním nekamarádím, bojím se ho kdykoliv zapnout a už ho nikdy nechci používat.

Úterý jsem byla na své první oficiální hodině ve škole. Vyřídila jsem si veškerou administrativu a platbu a ve třídě pak zjistila, že se tam lidi opravdu velice mění. Ti, které jsem si pamatovala z minulého týdne ze zkušební hodiny (asi 3), mi připadali o dost starší než já a nakonec jsem zjistila, že dva znich jsou tu tento týden naposledy. Což mi bylo líto, protože právě jeden velice aktivní Japonec mi docela přirostl k srdci. Jinak Španělka z minulého týdne, která je v Londýně jako au-pair stejně jako já se neukázala a za to jsem byla ve skupině s jednou mladou Japonkou a starší Iránkou. Tato Japonka nikdy neslyšela slovo "au-pair" a chudák teda vůbec nepochopila (ani po mém dlouhém usilovném vysvětlování) co tady vlastně dělám :D. Po půl hodinovém dohadování/mém dotazu, jak často vlastně chodí do školy - nejdřív říkala, že je ve škole po druhé, pak že chodí každý den ráno, potom že jen jednou týdně, pak dvakrát stejně jako já  a nakonec říkala, že chodí každý den ráno i odpoledne, takže vůbec netuším, co z toho si mám vybrat :D. Iránka je zde s rodinou a zjistila jsem, že školu navštěvuje každý den už 10 měsíců a angličtinu má přibližně na stejné úrovni jako já (možná trochu lepší). Což není opěvování mě samotné, ale spíš konstatování tipu: "co tady sakra celou tu dobu dělala?". Ale bohužel jsem zjistila, že je tu také tento týden naposledy, takže vytvořit si tu nějaké stálejší kamarády asi nebude úplně lehké. Vyučování mě bavilo, někdy jsem se chytala víc někdy méně, ale nemůžu to srovnávat s výukou v ČR. A není to vyloženě o stylu výuky, ale právě o mém přístupu samotném. Líbí se mi, že tam není zatím žádný Čech, nejdřív jsem je tam očekávala a přímo vyhlížela, ale teď jsem ráda. Zjistila jsem totiž, že před nima bych se hrozně styděla mluvit, ale takle jsme tam každý z jiné země a louskáme angličtinu jak nejlépe umíme a to mě na tom baví. Každý jsme dobrý v něčem jiném, každý se snažíme a opravdu se to chceme naučit a přistupujeme k sobě vzájemně většinou opravdu mile a přátelsky. Prostě celkově všechno odlišné než hodiny angličtiny ve škole v Čechách! Minulý týden nás bylo sedum a v úterý asi devět. A pro ty, které zajímá úprava mého časového harmonogramu se školou - vyučování mi začíná v 9:30, cesta zabere od domu do školy 45 minut dvěma autobusy, a tak jsem se s Tinou domluvila, že úterky a čtvrtky budu ráno dělat jen hodinu a půl do 8:30 a až se vrátím ze školy 13:30, (vyučování 9:30 - 12:45, 11:00 - 15minutová přestávka), tak hned v 13:45 začnu pracovat, abych si doplnila chybějící dopoledne.

 Ve středu jsem se mimo jiné opět vydala k paní Lise na úklid a dostala 4 papírky s popisy, co na každém patře mám udělat. Nejdřív to vypadalo relativně zvládnutelně, ale po bližším prozkoumání jsem si začala ťukat na čelo - v horním patře pouze koupelna u babičky v pokoji, o patro níže 3 koupelny + lehké utírání prachu na nočních stolcích, luxování a umytí zrcadel v ložnici a dvou dětských pokojích, v přízemí pak celá kuchyň a jídelna + koupelna a v suterénu celá hala, koupelna, komora a zrcadla v tělocvičně. Jsem holka poměrně pečlivá a věci se snažím dělat důkladně, obzlvášť v takovémto domě, který si přímo říká o samotnou dokonalost. Každopádně to později odnese nejen moje fyzická stránka, ale i fakt, že absolutně nestíhám to, co po mě paní Lisa chce. Minulý týden, jsem tam byla 5 hodin a dnes pouze 4 a vyloženě je toho více než předtím. No, abych byla konkrétní v 14:30 (práci jsem měla skončit v 15:00) jsem doluxovala kuchyň a jídelnu - tolik bych Vám chtěla ukázat jak velký to jsou prostory :D a modlila se za to, aby paní domu nechtěla to samé u kuchyně a jídelny jako u koupelen - tzn. vytřít podlahu těmi ...lalala... ubrousky. Šla jsem se jí tedy zeptat, protože jsem začala mít akutní pocit, že to nikdy nestihnu, nevěděla jsem, co znamená výraz "tops" a taky jsem si říkala, že jestli to po mě bude chtít vytírat tímto způsobem, tak se asi rozloučíme. Lisa se mě poměrně s údivem ptala: "to ještě nemáš vůbec suterén?", byla v pohodě, ale očividně jí to překvapilo (mě taky - že jí to překvauje :D). Vysvětlila mi, že "tops" jsou veškeré povrchové plochy - to znamená kuchyňská linka velká jako debil, tři kuchyňské stoly, skříňky a v jídelně stůl velký jako letištní plocha. Že "doors" jsou dvířka od všech skříní a postranní desky stolů a židlí. Že nemusím vytírat ubrouskama celou kuchyň a jídelnu, ale když občas někde uvidím nějakou šmouhu, tak jí utřít (upozorňuji, že šmouhy tam jsou všude). Po tomto zjištění mi upadla dolní čelist až na zem, protože podle mě musí jenom úklid kuchyně zabrat cca 2-3 dny a ne půl hodiny. Každopádně jsem se jí tedy omluvila, že mě to mrzí, ale že toho je na mě asi nějak moc a nestihnu to všechno uklidit, a tak mi tedy zadala na poslední půl hodiny věci přednostní, které ještě mám stihnout a příště prý mám začít od spodních pater. Když jsem se byla kouknout dole co myslí tím "utřít zrcadla v tělocvičně" už mi nezbylo než se začít opravdu smát. Je to místnost, která má zrcadla po celé jedné ploše zdi, jako v gymnastických sálech a ty samozřejmě od zhora až dolů celé umaštěné. Byla jsem z toho všeho poměrně zničená a smutná. Když jsem odcházela, bála jsem se, že mě třeba vymění a vyhodí, pak jsem se nad tím ale zamyslela a zjistila, že se to prostě ani jinak stíhat nedá. Že není v lidských silách toto všechno uklidit za 4 hodiny. Když si vzpomenu, že já mám u Tiny každý den jeden pokoj a Raphael chodí dvakrát týdně a uklízí také všeho všudy 4 pokoje za 4-5 hodin nebo že jenom náš pražský byt uklízíme ve třech celý jeden den, tak nechápu, jak po mě někdo může chtít uklidit celý barák o 4 patrech za 4 hodiny. Co mi ale dál neleze na mozek je, že jak Míša tak Martina mi obě říkaly, že se to vše dá stihnout i důkladně. Sice předpokládám, že Míša měla a Martina má baráky o trochu jiných rozměrech, ale mě to stejně nějak hlava nebere. Chci to mít tip ťop a snažím se to dělat perfektně, nevím zda jsem nejpomalejší slimák na světě, ale opravdu si myslím, že to dělám poměrně rychle a přitom efektivně. Jenže to prostě nefunguje! Byla jsem z toho tedy trochu mimo a Tina to na mě viděla. Snažila jsem se to nedat najevo a říct, že všechno bylo v pořádku, ale viděla, že jsem nějaká strhanější než normálně, tak jsem jí řekla, že mě jen mrzí, že jsem vše nestihla podle Lisiných představ a že mi připadá, že mi toho dává nějak moc. Když jsem jí řekla o těch ubrouscích v koupelnách, tak na mě zírala jako na blázna, celá rodina to pak začala aktivně řešit, jako by se stalo bůh ví co :D. James prý Lisu nemá rád, takže mě hned řekl, ať se na to vykašlu, že je to blázen. Babička když viděla velikost toho domu, tak řekla, že to musím pustit, jinak se úplně strhám a Tina mě také přesvědčovala, že to za to nestojí. Že je to prostě nový moderní dům, kde chtějí mít všechno dokonalé, ale to nemůžou od někoho jako jsem já prý očekávat. Že  by si měli najmout nějakou úklidovou četu na několik dní v týdnu a ne jednu holku na 4 hodiny za týden. Došlo mi, že má pravdu a že na to, kolik maj prachů, tak je neskutečný jak bazírovala na sazbě, kterou by za profi úklid platila nejspíš 3násobnou. Usoudila jsem ale, že to chci ještě zkusit a vzdát to rozhodně ještě nehodlám. Celý týden mě do toho sice rodina tlačí, ale líbí se mi, že mám tuto možnost příjemného přivýdělku a bojím se, že když to teď pustím, tak nic nového nepřijde, že to byla jen počáteční náhoda dvou velice příznivých nabídek.

Ve čtvrtek jsem byla opět ve škole a tentokrát už jsem tam poznávala více lidí. Plno nových jich zase ale přišlo a bylo nás tam tentokrát tak 13. Asi 15 minut po začátku přišla do hodiny slečna, která se představila jako Nikola. Což není zrovna typicky české jméno, ale přízvuk, kterým to řekla, mě přesvědčil, že to bude buď Češka nebo Slovenka. Potom vytáhla česko-anglický a anglicko-český slovník a bylo jasno. U mě na stole ho musela vidět i ona (seděly jsme vedle sebe), tak jsem byla zvědavá, co z toho vznikne :). Byla jsem najednou hrozně nervózní a vůbec jsem nechtěla mluvit anglicky. Nedokážu přesně definovat proč, ale najednou jsem zjistila, že ve své třídě opravdu nechci mít žádného Čecha. Spousta lidí se tam o přestávce baví svým jazykem, převážně tam chodí dost Japonců, ale mě to neláká. Je to sice příjemné vypnutí po té námaze, ale zase je lepší používat angličtinu furt a zlepšovat se v ní a celkově jsem pociťovala, že bych před Čechem byla mnohem nervóznější a nesvá v hodinách. Jakmile odbila jedenáctá hodina a nám začala přestávka, Nikola se sebrala a utekla ze třídy a už se nevrátila. Takže můj první kontakt s českou osobou ve škole nevyšel, ale mě to vůbec nemrzelo a doufám, že to tak i nadále zůstane :).

V pátek mě čekal nový úklid v nové rodině a novém domě. Byla jsem celkem zvědavá, protože to je kamarádka Tiny a prý má tři děti a psa, takže jsem očekávala celkem slušný nepořádek. Mé představy se vyplnily :D. Paní Caroline je příjemná a moc hezká paní a bydlí ve velice zajímavě konstruovaném domě. Zjistila jsem, že je ve své podstatě opravdu malý a stístěný, co se prostoru týká, ale za to má tři patra do výšky. Velice strmé a vysoké schode a vlastně všude, kde se hnete a otočíte, tak se o něco praštíte. Furt tam musíte běhat pro něco po schodech a z tohoto pohledu  mi to přijde velice nepraktické. Je ale značně menší a evidentně méně náročný na úklid než dům paní Lisy. Měla jsem na něj ale jen 3 hodiny a musela jsem ho vykurýrovat opravdu celý. Asi hodinu před koncem jsem také zjistila, že je toho ještě dost přede mnou, takže jsem to začala dělat tak, že s tím sice já sama nebudu na 100% spokojená, ale stihnu to všechno. Na oko to bylo hezky uklizené a bylo vidět, že jsem za sebou nechala opravdu kus práce, je ale pravda, že hloubkový a opravdový úklid si představuju úplně jinak. To tady ale asi paničky z Londýna prostě nečekají, protože jestli si to někdy samy zkusily, tak musí vědět, že to zabere několik dní a ne pár hodin. Stihla jsem tedy celý dům podle plánu za 3 hodiny a snad byla paní Caroline spokojená, protože hned v pondělí mě tam zase bude mít jak na koni (budu k ní chodit pondělky). Já spokojená byla, protože to rozhodně nebyl takový zápřah jako u Lisy a nějakým způsobem si na to zvyknu a půjde to. Opět jsem se ale docela slušně sedřela a myslela si, že budu ráda, když v pátek večer padnu na hubu do postele. Když jsem se ale vracela z odpoledního úklidu domů, zjistila jsem, že je opravdu velice příjemné počasí a že na to kašlu a hodlám jít večer něco podniknout. Mimochodem celý týden je tu překrásně teplo a ve čtvrtek bylo dokonce 14 stupňů, což se i značně pozitivně odráží na mé náladě a energii. Od Martiny jsem měla nabídky vyjet někam do hospody, jít k ní domů (byla večer doma sama) nebo zajet do centra na noční Londýn. Rozhodla jsem tedy "čert vem málo energie, já chci vidět Londýn ve tmě!"

A o tom zase až v dalším článku :)...