Týden číslo šestnáct a sedmnáct

To už jsem tu fakt 16, tedy vlastně 17 týdnů?

Týden číslo šestnáct.

Ten čas je tu opravdu neuvěřitelně rychlý. Člověk se nestíhá ani koukat na hodinky a jen zamrká a zjistí, že je červen. Nebyl včera leden? Ach jo...

Tak Vás zase vítám u dalšího posezení s mým blogem - tentokrát, pro změnu, o uplynulých dvou týdnech :). Jak zhodnotit týden číslo 16? Myslím, že bych ho označila za poměrně úspěšný. Žádné velké trable ani úspěchy nenastaly, ale lepší počasí a s ním i moje nálada. Než začnu shrnutím týdne ráda bych opět přihodila nějaké své obecné názory a moudra, které jsem vypozorovala v souvistlosti s Anglií a jejími domorodci. Po tak dlouhé době mi vůbec samotné nedošlo, že například vůbec nikde tady nemají zásuvky v koupelnách. Bohužel jsem na to nepřišla sama, ale docvaklo mi to hned jak jsem tento fakt zaslechla konstatovat jednu českou holčinu. Neznám pravý důvod, ale je to tak, takže na fenování vlasů či holení vousů v koupelnách v Anglii zapomeňte. Dále prý, zřejmě díky výjimkám u EU, Anglie nemusí mít toalety v každém restauračním zařízení - hospody, krčmy, rychlá občerstvení, takže se Vám klidně může stát, že Vás ve svém podniku nechají trpět s plným močovým měchýřem. Také celkem zajímavý postřeh :). Což mi připomíná jednu zajímavost, kterou jsme tu s holkama objevily. Byly jsme sice v australské hospodě, ale vysvětlit si to i tak nedokážu. Následující foto mluví zřejmě za vše :D:

Ano ano, vidíte správně, v jedné dámské kabince suverénně dvě toalety. Nestíhám, ale dost mě to pobavilo. Zřejmě záchod určený Paris Hilton a její BFF (best friends forever, nejlepší kamarádce) :D. Jinak jsem také zjistila, že oddělené kohoutky na horkou a studenou vodu jsou tady zvykem a dlouhodobou tradicí. Nemá to absolutně žádný vnitřní význam (proč si musíte vždy vybrat buď mezi tou nebo tou), ale je to jen otázka historie, takže díky Ti má zlatá stará Anglie! No a jedna z posledních věcí je to, že jsem zjistila, jak jsou Angličané totálně nepraktičtí. Alespoň ti, z mého okolí nebo prostředí jiných au-pair, s kterými jsem měla tu možnost se o tom bavit. Sečteno a podtrženo - místní obyvatelé nejsou schopní ani vyměnit žárovku. Na všechno mají lidi. Pokud na to mají peníze, sami nic nedělají a hlavně jim vůbec nevadí, že to bude opravené nebo hotové až za několik týdnů. Tady se rozhodně nikam nespěchá. Zavře se část parku nebo jeden jízdní pruh na silnici kvůli technických opravám na vozovce, ale nikdo tam nepracuje a zavřené je to třeba na půl roku. Například Tina si domů minulý týden přinesla lampičku. Podotýkám, že lampička se skládala z dvou dílů a bylo to takovéto typické světlo se systémem, které má síťka u pingpongového stolu. Zavolala jsi mě na pomoc, roztáhla instrukce o rozměrech A3ky a začala zkoumat, jak se lampičká skládá. Mimo jiné tam byl přes půlku stránky namalovaný velký obrázek s postupem a šipkou jak tyto dva díly do sebe zapojit. Věřte mi nebo ne, Tina nebyla schopná tu lampičku dát dohromady. Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě dělá srandu a pak jsem trochu nevěřícně a ostýchavě navrhla jeden způsob a když to šlo, byla jsem za hvězdu :D. Pocit to byl krásný, ale pak když si uvědomíte, co jste vlastně "dokázali", začne Vám v hlavě šrotovat, jak moc je to tady s těmi lidmi špatné. Nemyslím si to totiž jenom já, říkají to všechny holčiny tady. Něco se pokazí a oni se na to ani nepodívají, ani to nezkusí, hned volají někoho na opravu a pomoc. Jen například my máme au-pair (že?), uklízeče, zahradníky, myče oken, opraváře a spoustu dalších jich tady bylo na různé seřizování a sestavování věcí. Na jednu stranu je to vtipné, ale na druhou celkem smutné. Chápu, že když na to mají peníze tak tím i leniví, ale vyměnit žárovku snad není takový problém :D.

No nic zpět k mému týdnu...

Pondělí bylo opět rušné jako vždycky, ale už jsem si zvykla, takže mě baví jak mi utíká skoro ze všech dní nejrychleji. Poprvé jsem tedy měla oficiálně volno přes svou polední přestávku a nešla na úklid ke Caroline. Chystala jsem si letáčky, které jsem chtěla roznést tady po okolí, ale Tina (ta úžasná žena) mi našla cleaning u její kamarádky. Paní u nás byla na návštěvě a hned jsme se dohodly na středu, tak jsem měla velkou radost, že mám zase práci bez práce : ). Odpoledne na mě náš uklízeč Raphael volal, že mi přišla pošta a předal mi pohlednici, kterou právě obdržel od pana pošťáka. Nic jsem pochopitelně nečekala a byla jsem tedy poměrně v šoku. Koukám na obrázek na pohledu a v prvním momentu jsem si myslela, že je to snímek nějakého ostrova u moře. Pak jsem ale postřehla nápis Máchovo jezero a slzy jsem mi bez varování vedraly do očí. Byla jsem dojatá ještě než jsem začala číst samotný obsah vzkazu. Děkuji mamince a tatínkovi za ten krásný nápad (opravdu jsem to nečekala) a také děkuji všem, kteří na tomto mém oblíbeném výletu k Mácháči přidali svůj podpis a mě tím nekonečně potěšili. Už mi pohled visí nad zrcadlem ;).

V úterý jsem byla ve škole a nemůžu si vynachválit svou novou změnu prostředí. Učitel Bernie je absolutně úžasný chlap a o lidech snad ani nemá cenu mluvit. Vážně jsem na něco takovýho čekala a už opravdu přestávala doufat, že se mi to splní. Dva měsíce jsem chodila do školy a konečně jsem se dočkala...připadám si tam dobře, jsem tam možná jedna z lepších a vím o co jde, s učitelem je sranda a lidi tam tvoří úžasnou partu. O tom se mi nesnilo ani ve školách v Praze a tady už jsem v toto naivní přání také přestala doufat. Jsem tedy opravdu nadšená a věřím, že se nic nezmění a nadále budu se vším spokojená. Je tedy pravdou, že nás tam je poměrně hodně, ale já zas nejsem natolik ctižádostivá, abych vyžadovala intenzivní výuku učitel versus žák, takže si tam takhle můžu najít alespň více přátel :). Večer jsem si sama (Marťa měla bohužel hlídání) zašla na Zumbu a tentokrát jsem si jí naprosto užila. Bylo teploučko a procházka tam při západu slunce a zpátky za teplého večera byla opravdovou bombou, ale pochvala od paní choreografky - cituji: "You are really good by the way :)" (že jsem mimochodem opravdu dobrá) byla naprostou třešničkou na dortu.

Na středu bych skoro nejraději zapomněla. Nejenže kamarádka Tiny uklízení zrušila, takže jsem nečekaně nikam nešla a znovu začala promýšlet roznášení letáčků, ale hlavně se mi zase jednou pomstil alarm. Opět jsem byla asi hodinu sama doma a začal houkat. Tentokrát ne hlavní alarm domu, ale alarm v zadní části baráku a zahrady. Nemůžu říct, že bych byla v pohodě, jen už mě to asi neodrovná tak moc, jako předtím. Co bylo ale vrcholně nepříjemný, že když jsem vběhla do místnosti, abych ho deaktivovala (což se mi naštěstí hned napoprvé povedlo) byl to nevuřitelný řev. Tak silný, že mi vybrovaly i bubínky v uších. Tento alarm je totiž v malé místnosti vedle kuchyně a nemá se tam tedy kam rozlíhat zvuk, a tak mi málem explodovala hlava. Hned v zápětí jsem se opět začala třást strachem, že vykouknu na zahradu a bude tam u okna stát někdo s pistolí nebo nožem. Došlo mi, že tentokrát to nemohou být špatné baterky a opravdu jsem se bála, že někoho mám na zahradě a snaží se mi dostat do domu. Lítala jsem zase nahoru a dolů, abych viděla do všech zakoutí zahrady a našla na trávě jen dva ptáky a nic víc. Tina mi pak s úsměvem na tváři sdělila, že se to občas stane, že to hold aktivují ptáci na zahradě, a že se přihodí, že alarm začne někdy houkat třeba i ve čtyři v pět ráno a ze zahrady nám vyletí hejna ptactva. Já tam ale viděla jen dva debilní ptáky a málem jsem se tady zase složila! :D

Čtvrtek - škola byla zase moc fajn a pro změnu jsem se dohodla s lidma ze třídy, že s nimi zajdu na čtvrteční karaoke do australského pubu Walkabout. Bylo to bezvadný. Sice jsme se nějak na začátku nebyli schopný domluvit, takže jsem na ně skoro hodinu čekala a musela i zároveň brzo domů, takže trochu otrava. Ale měla jsem radost, že se s nimi můžu sblížit, konečně jsem také vypadla z domu a šla jsem za zábavou s lidmi, kteří nemluví česky. Nakonec jsme nezpívali, ale sranda byla. Dala jsem si tři Carlingy (anglické pivo) a jeden panák čehosi, co nejsem úplně schopná rozpoznat. Byl to malý panák nějaké tmavě červené tekutiny (která mi svým aroma připomínala Cherry) ve velké skleničce zlatavého moku (který jsem identifikovala jako Redbull). Bylo to zajímavé a dobré, hlavně se mi líbil ten efekt, že oba nápoje musíte vypít najednou, jeden se Vám vlije do druhého a pak do chřtánu. Celý následující den vzal ale za své...

Nevypila jsem toho moc, ale i tak se mi to velmi vymstilo. V pátek jsem byla na druhém a posledním úklidu u paní Marianne a málem jsem jí tam několikrát pozvracela celý dům. Půlku dne mi bylo fakt bídně. Málo jsme spala a ještě mě bolela hlava a břicho. Byla jsem furt jak přiopitá a občas jsem si musela dávat odpočinek, abych to rozdýchala :D. Fakt to nechápu, někdy prostě nemám své dny i přesto, že toho tolik nevypiju. Je ale pravda, jak jsem se záhy dozvěděla, tak anglické pivo je poměrně o dost silnější než to české, tak to možná v tom vězí to jádro pudla :D. Marianne jsem řekla, že kdyby mě někdy potřebovala, ať se určitě ozve a ona byla moc nadšená a řekla mi, že by mě někdy potřebovala na babysitting, tak jsem zvědavá :). Jinak ve čtvrtek se hrál hokejový zápas ČR x Švédsko (jak jistě všichni velmi dobře víte), který jsem upřímně řečeno nečekala, že vyhrajeme. Hned jak jsem se ale doslechla o naší výhře, začala jsem urputně hledat československou hospodu nebo nějaký Sport bar v Londýně, do kterého bych mohla jít na semifinálový zápas proti našim slovenským bratom. Původně jsme totiž měli hrát v půl jedné odpoledne, ale pak se to přesunulo na půl pátou večer. Což byl nakonec fakt vtip, protože Tina s Jammiem odjeli na víkend pryč a měla jsem tu bojovat s holkama a s babičkou sama - s tím, že po hodně dlouhé době nemám v sobotu babysitting. Příčemž jsem se nakonec dozvěděla, že babička si udělala své vlastní plány na sobotní večer a i přesto, že jsem 3 dny počítala s tím, že mám víkend naprosto volný, tak mi bylo sděleno, že mám večerní hlídání. Vzápětí jsem zjistila, že hrajeme až večer a to mě hluboce ranilo. Vůbec jsem nevěděla jak to vyřešit, zda bych byla schopná zápas v domě na televizi naladit a celkově jsem byla strašně smutná. Za prvé jsem nám hrozně věřila a předpokládala, že jsme automaticky ve finále, za druhé byl to zápas se Slovenskem a chtěla jsem ho sdílet s mou slovenskou kamarádkou Martinou (což by byl celkem zábavný kontrast nás dvou) a hlavně jsem se nejvíc těšila do centra do nějaké hospody, kde je ta správná atmosféra a teď se všechna moje nadšení a naděje rozpylynuly :-(. Nicméně mi alespoň trochu napravila náladu páteční večeře, protože jsem byla společně s holkama pozvaná babičkou do místní italské restaurace a dala si kuřecí ravioli se sýrovou omáčkou. Poprvé jsem tu byla v restauraci na jídle a byla popravdě velice šťastná, že jsem to nemusela platit. Sice jsem s tím počítala (že si večeři zaplatím), ale nebudu skrývat, že jsem nakonec byla opravdu velice mile překvapená, že jsem byla pozvána. Jídlo je tu oproti cenám u nás i několikanásobně dražší.

V sobotu jsem si ani nenastavovala budíka a rovnou se rozhodla, že "prozevluji" celý den doma. Byla jsem naštvaná a smutná zároveň. Babička sice byla moc hodná a ptala se mě, jestli jsem neměla něco důležitého, tak jsem trochu zjihla a naznačila, že tu byla jistá akce, ale že co se dá dělat, hlídání je má povinnost. Řekla, že se zeptá od kdy mají rezervaci v té restauraci, do které jde a že by se s tím možná dalo ještě něco dělat. O to jsem samozřejmě ani neuvažovala, protože jsem pochybovala, že by si dávali rezervaci na osmou nebo devátou večerní. Nicméně v sobotu mi kolem poledne zvonil telefon a na drátě jsem měla Eunice (babičku), která mi oznámila, že se rozhodla večerní plány zrušit a ať jdu a užiju si to! Netušíte, co se ve mě odehrávalo, když jsem ty její slova slyšela. Nejdřív jsem se zdráhala a říkala, že nemůžu a ať to určitě neruší, ale ona nedala jinak než že mám jít a že už se rozhodla. Že ráda zůstane s holkama a stráví s nimi nějaký čas a že to není nic důležitého. Vesměs jsem pochopila, že to vážně zrušila kvůli mě, takže mi je trapně ještě teď, ale nedalo se to nevyužít, takže akce hokej začala :D.

Domluvila jsem se kamarádkou Terezou, že se přidám k její partě, která má v centru ve Sport baru rezervaci. Nebudu to prodlužovat a rovnou napíšu, že jsem na smluvené místo a včas přijela sama a už tehdy praskala hospoda ve švech. Bylo moc příjemný slyšet v Londýně všude okolo sebe češtinu a slovenštinu. Samou nervozitou, že se dovnitř nedostanu jsem začala stát tvořící se frontu. Holky a zbytek skupiny se totiž zasekli v centru a díky výluce metra se nebyli schopní dostavit včas, mě nezbylo nic jiného, než se na ně vykašlat a doufat, že dorazí zavčasu. Přeci jenom jsem měla ve hře všechno. Měla jsem pracovat a místo toho jsem měla volný večer, byla jsem tak natěšená a vzrušená, že se to ani nedalo popsat. Záleželo mi už tedy jenom na tom se tam dostat, s nimi nebo bez :D. Jeden kluk mi totiž řekl, že něco jako stoly se tam opravdu nekoná, takže nevím jakou rezervaci jsme tam tedy původně měli mít, ale to ve mě naprosto nastartovalo impuls k tomu, že se tam musím nějak prodrat. Taky že ano, byla jsem jedna z posledních, kterou tam ještě pustili a všichni ostatní, s kterými jsem měla jít se dovnitř na zápas už nedostali. Největší náhodou jsem se protáhla davem až před největší plátno, takže jsem stála dva metry od něho a měla naprosto VIP místo. Sice jsem se celý zápas nemohla hnout z místa, protože už bych se zpátky nikdy nedostala, tzn. že ani pívo, na které jsem měla hroznou chuť jsem si nakonec nedala a také fakt, že jsme to projeli na celé čáře mi moc nepřidal, ale celkově jsem si to stejně hrozně užila. Nechala jsem tam hlasivky i záda a byla to totálně strhující atmosféra. Všichni řvali a fandili a bylo to moc příjemný. Sice jsem vyšla smutná, že v neděli na žádné plánované finále nakonec nepůjdu, ale prostě to byl zážitek, s kterým jsem už nepočítala, takže to beru pozitivně.

V neděli jsem naladila zápas online a fandila doma. Zjevně tak nahlas, že jsem přilákala holky s dotazem nad čím se tak raduju :D. Začaly fandit se mnou (teda Bea samozřejmě nejdřív Finům, aby byla zajímavá:)) a zapříčinilo to naší krásnou bronzovou medaili. Takže kluci alespoň za to díky. Také jsem se po 4 měsících zde opravdu rozhodla začít běhat. Kamarádka Kristýna mě k tomu dokopala a já jsem jí za to vděčná, protože jsme spolu šly a běhaly a cvičily a celkově se docela slušně zničily. Sice jsme to pak všechno zabily pívečkem, ale měla jsem ze sebe moc dobrý pocit. Nejenže jsem se konečně přemluvila, ale také to, že to nebylo tak šíleně strašné, jak jsem si o běhání vždycky myslela. Snad mi tento přístup vydrží a já se sebou opravdu začnu něco dělat :)

Týden číslo sedmnáct.

Hned na začátku týdne jsem pocítila sílu svalového přetížení. Věděla jsem, že dávat si hned na začátek po tom, co 4 měsíce prakticky nesportuji, 50 dřepů + celkem vyčerpávající posilování není úplně dobrý nápad. Ale že mi odumře celý tělo jsem fakt nečekala. Sotva jsem se vyplazila z postele věděla jsem, že to bude celý den peklo. Pro někoho kdo tráví dny úklidem, ohýbáním se a neustýlmi podřepy je tato situaci více než útrpná. S Tinou jsme daly dohromady mojí nabídku práce a hledání náhradního úklidu či babysittingu, já si vytiskla a nastříhala asi 110 kopií a vydala se na roznášení letáčků do schránek okolních domů. Měla jsem během této obchůzky jeden velice zajímavý postřeh. A to, že jsem zjistila, že Mill Hill je rájem krásných luxusních vil, jejichž majitelé pravděpodobně vůbec nepracují. U každého domu, u kterého jsem byla (podotýkám, že to bylo mezi 10:00 a 12:00 hodinou dopolední) bylo vždy zaparkované minimálně jedno auto, většinou ale dvě a občas i tři :D (a to, že tu mají hodně luxusní káry). Každopádně usilovně přemýšlím nad tím, zda to jsou opravdu lidi natolik šikovní, že pracovat nemusí nebo fakt celý Londýn jezdí do práce MHD. Odpoledne se u mě stavila Kristýna na kafe a já přiležitostně uvařila menší oběd, čímž jsem jí totálně vyrazila dech. Měly jsme radost obě - ona, že jí roky nikdo neuvařil a já, že jsem někomu udělala takovou nečekanou radost. Přitom to nezabralo ani 15 minut přípravy. Také se mi hned odpoledne ozvala paní, že by potřebovala ve středu na dvě hodiny úklid. Takže sice asi jednorázová záležitost, ale i tak jsem měla radost. Večer jsem pak měla na mailu zprávu od jedné místní au-pair z Rumunska, že četla mojí nabídku a zjevně se chce zkamarádit :). Sice to zatím neplní svůj hlavní účel, ale jsem za to i tak ráda.

V úterý zase škola a všechno při starém. Večer Zumba, na kterou jsem se tentokrát vydala opět sama (Marťa měla zase babysitting). Tento týden mám 4 babysittingy, takže jsem ráda, že jsem alespoň měla možnost jít na Zumbu, jinak s běháním to budu muset odložit (stejně zatím moje nohy nejsou schopné sejít pomalu ani schod).

 Ve středu jsem byla u paní na cleaning a vůbec jsem nevěděla co si z toho mám odnést za pocit... Je to starší pár zřejmě z Indie a jsou to muslimové. Mají malý řadový baráček a o pořádku a čistotě se opravdu moc mluvit nedá. Hlavním mým úkolem bylo vyndat z místnosti podobné špajzu všechny kastroly, hrnce, pánve, pokličky a sklenice s různými luštěninami a čímsi, co starší lidé prostě jen tak rádi skladují, aniž by to někdy spotřebovali. Nejdřív se to jevila, jako celkem pohodová práce, později (asi tak za pět minut) mi malém vypověděly záda, protože tolik ohnutí za minutu jsem ještě nebyla snad nucená dělat. Nicméně tak jak to vypadalo pohodově, tak to bylo šílený, protože paní měla sklenic a kastrolů takové množství, že jsem tím zahltila celou předsíň a kuchyň a to mě ještě musela zastavit, abych nevyndavala všechno. Sama se divila, kolik tam toho vlastně má. Netuším na co to ti lidé potřebují, ale mít 10 000 různých hrnců mi fakt neleze do hlavy. "Sranda" ale nastala hned po tom, co jsem to asi po 40 minutách vytahala ven. Vyházela jsem noviny, na poličkách a čekala, že to budu muset vypulírovat a pokrýt police novými papíry. Jakmile jsem začala čistit první poličku paní za mnou přišla s tím, že mám na to málo času a ať rovnou začnu strkat do polic zpátky to, co mi podává. Asi po 10 minutách to vzdala a řekla mi ať to tam dám znova všechno a že to nechá na mě. Nejdřív konstatovala kolik toho má a že toho musí plno vyházet a že to všechno nepotřebuje a pak po mě chtěla, ať to všechno vrátím na své místo. Myslela jsem, že ze mě dělá blázna a je to srandu, ale ona to myslela vážně. Prostě jsem měla vytahat všechno ven, abych to mohla zase natahat zpátky :D. Nejdřív jsem si asi pět minut klepala na čelo a pak se pustila do práce. Udělala jsem maximum pro to, aby paní poznala nějakou změnu. Bylo to teda opravdu dost pracný a nijak snadný, ale snažila jsem se tam věci urovnat tak, aby nevypadaly neuspořádaně a ledabyle naházeně jako předtím. Moc jsem jí potěšila a dostala jsem velkou pochvalu. Že jsme moc šikovná a v práci dobrá. Pak jsem ještě sesbírala v jednom pokoji oblečení, přičemž u toho mi také malém vypadly oči z důlků. Protože se nejednalo o dvě trička, ale o tři velké odpadkové pytle plné hadrů roztahaných po pokoji. Sundala jsem povlečení a vyluxovala a paní se se mnou loučila slovy, že se nejspíš ještě uvidíme. Nemám tam z toho sice nejlepší pocit, ale peníze jsou dobrý, takže budu ráda, když se znovu ozve. Bylo ale příjemné, že to byly jen dvě hodiny, protože jsem pak měla ještě poměrně dost volného času, který jsem strávila na zahradě na sluníčku a udělala si tak velkou radost. Uvařila jsem si gnochci, o které jsem Tinu poprosila a prostě to bylo příjemné odpoledne s trochou odpočinku : ).

Čtvrtek byl naprosto geniální, protože nádherné počasí vůbec neustupovalo, naopak ještě sílilo a předpovědi na víkend byly více než ukázkové. Ve škole jsme dostávali výsledky eseje, kterou jsme psali minulý týden v hodině a za mnou Bernie přišel a řekl mi, že mám opravdu výbornou práci, že byl v šoku, že to je opravdu velmi dobré. Znáte to, tito učitelé vždycky rádi přehání a tím povzbuzují své žáky, mě to ale dělalo velmi dobře, a tak to tady ráda přetlumočím. Před celou třídou pak znova opakoval, že nechce být trapný, ale že opravdu musí zdůraznit, že ta moje práce byla opravdu naprosto úžasná. Asi si dovedete představit, co se ve mě odehrávalo. Měla jsem pocit, že odevzdávám opravdovou snůšku hovadin a místo toho dostanu pochvalu před celou třídou. Naprosto mi to rozzářilo den a co víc? Na druhou část hodiny jsme šli ven do parku. Koupili si nějaké Cidery a zmrzliny a vydali se vstříc slunci s naším dokonalým učitelem. Měla jsem z toho vážně nepopsatelnou radost. Lidi jsou tam tak fajn a konečně se s někým můžu bavit svou lámanou angličtinou a nemám pocit, že ho otravuju, zdržuju a ztrapňuju se před ním. Hráli jsme tichou poštu a dost se u toho nasmáli, takže domů jsem se vracela naprosto usměvavá. Jinak večer jsem pro změnu neměla mít babysitting doma, ale u paní Marianne, u které jsem dva předchozí týdny uklízela. Ženy činu z Mill Hill se totiž rozhodly zorganizovat mega giga párty na Jubileum královny za dva týdny. O tom se teď nebudu rozepisovat, jen je to akce, která, jak předpokládám, bude skoro na jeden samostatný článek :). A k mé radosti se tato garden party bude konat u nás doma, takže byla schůze ohledně toho, kdo co bude organizovat a zařizovat. Marianne tedy potřebovala někoho na hlídání a jsem moc šťastná, že jsem se tou adeptkou stala právě já. Původně jsem se připravila na to, že půjdu ke 4 letému chlapečkovi a 7leté holčičce hlídat, skotačit, hrát si, připravit je na spánek, ukládat je do postele a případně ukldiňovat, když budou fňukat, že chtějí maminku. K mému naprosto nečekanému údivu a překvapení jsem dorazila k Marianne a děti už spaly. Chápete to? Vůbec jsem si to neuvědomila a nepřipustila, že by už mohly spát a moje jediná povinnost byla BÝT TAM. Marianne mi ukázala jak se zapíná a ovládá televize, hrozně moc mi poděkovala a zabouchla za sebou dveře. Já si tam seděla na té superpohodlné sedačce a dalších asi 10 minut vstřebávala TO, že nemusím vůbec nic dělat. Byla jsem naprosto odrovnaná. Jdu pracovat někam, kde nemusím nic dělat? Jen tu budu sedět a dělat si dvě hodiny co chci? To není možný, do prázdna ze mě vypadlo pár vět tipu: To jako vážně? Jen tak tu můžu sedět a nic nedělat? A pak jsem to pochopila a na dvě hodiny se naprosto zažrala do své knížky. Domů jsem se vracela za úžasně teplého a letního večera s úsměvem na tváři, že jsem právě absolvovala tu nejlepší práci na světě :D.

V pátek jsem se rozvalila na zahradě jako pečené prasátko a opalovala se a odpočívala. Koneckonců jsem také jako pečínka dopadla, protože i přesto, že jsem se namazala opalovacím krémem číslo 15 a na slunci jsem byla necelé tři hodiny, zbyl ze mě po dobu následujících tří dnů jen horký bolavý červený flek :D. No jo, to se tak má, když člověk nepřemýšlí a sluníčko podceňuje :). Dále se v pátek stala jedna neuvěřitelná věc, s kterou jsem již skoro přestala počítat. Po apelování řady z Vás při mém pobytu v Praze o tom, že prostě MUSÍM jít na letošní Olympijské hry, jste mi, přiznám se, udělali trochu díru do hlavy. Nejdřív jsem si nepřipouštěla, že by to vůbec pro mě mohlo být dostupné, ale nakonec jsem se rozhodla, že je to opravdu životní příležitost, jít CHCI a udělám pro to maximum. Začala jsem tedy lístky shánět a dost jsem se u toho natrápila - na některých stránkách jste našli lístky za podezřelých 20 liber a na ostatních na tu samou věc byly od 150ti výš. Martiny kamarádi, kteří zde žijí prý říkali, že se na lístky na Olympiádu pod 350 liber nedostanu. Prostě zmatek a nikdo mi nebyl schopný říct, jak to tedy doopravdy je. Nakonec ale po dlouhém a trpělivém hledání a s pomocí Tiny a Jamese jsem své konání dovedla do zdárného konce :). Famfáry prosím pro Martinu Běleckouuuuuuuu - dne 29.07.12 od 9:30 do 13:00 se účastním dvou volejbalových zápasů mužů na Earls Court v Londýně na Olympijských hrách 2012!!!! Jsem štěstím bez sebe, takže to byl pro mě opravdový hřeb týdne (možná i celého mého pobytu)!

Po naší dokonalé barbecue židovské večeři jsem spěchala směrem Finchley (místo mé školy), kde už zbytek mé třídy oslavovalo konec pracovního týdne v místní hospodě. Samozřejmě jsem si svědomitě našla spoje zpátky na Mill Hill a věděla, že musím jet nejpozději v půl jedné ráno, abych se dostala bezpečně domů. Vůbec jsem ani nepočítala s nějakou party, byla jsem unavená a ztahaná a chtěla jsem jen posedět s přáteli. Z toho důvodu jsem se také domů vrátila v pět ráno v podnapilém stavu, za zpěvu ptáčků a úplného rozednění :D. Nechala jsem se přemluvit a v hospodě zůstala. Původně jsem přijela a ostatní zrovna byli téměř na odchodu na kalbu do centra, čímž mi dost znepříjemnili život, protože jak jsem si myslela a zároveň mi bylo také potvrzeno - opravdu žiji asi v jediném místě v Londýně, kam nejezdí noční autobusy a doprava v noci z centra je téměř nemožná. Taxi je předražené, takže je zřejmě mým údělem prostě se v centru v noci asi nenacházet :-/ (pro klid duše mých rodičů ;)). Nakonec jsem byla moc ráda, protože se rozhodli zůstat (jinak bych s nimi byla asi deset minut a jela zase domů :D) a potom co nám zavřeli klub jsme se přemístili do místního "night clubu" - což prosím Vás neplní ten samý význam jako u nás. Zde je to pouhá diskotéka (bez nejmenovaných výhod!!) :). No a tak se stalo jedno s druhým a já si užila úžasný večer a noc se svými přáteli ze třídy a konečně jsem se po 4 měsících v Anglii také vydala pařit a tancovat. Vypila jsem toho poměrně dost, což mi připomíná, že jsme konečně přišla na to, co je ta neidentifikovatelná tekutina v Redbullu :D. Obdržela jsem ji totiž znova a nedalo mi jinak, než se toho dopátrat. Od Cherry jsem byla ale hodně daleko, protože to byl dámy a pánové čistý Jagermeister! Když jsem to zjistila, málem jsem se pozvracela, ale co, lepší než drátem do oka ne? :D Díky bohu za ty dary, že jsem nemusela druhý den nic dělat a válela jsem se v posteli do poledne, nebolela mě hlava, nebylo mi blbě a cítila jsem se skvěle. Sobotní den jsem strávila pod přístřeškem na zahradě (stále rudá jako to prase :)) a i přesto, že byly neskutečné tropy jsem si opět zašla zaběhat (sama), sice jen na chvilku, ale pocit jsem z toho měla vynikající. No a večer babysitting.

V neděli jsem se nikam nehrnula, protože jsem se rozhodla ještě s nákupy počkat. Martina jela na víkend na Slovensko (na svatbu) a Kristýna s kamarádem do Brightonu. Třída ale organizovala piknik v parku v centru a to se nedalo odmítnout. Takže téměř celý nedělní den jsem strávila s nimi a musím přiznat, že jsem se do těch lidí opravdu zamilovala. Hrozně mě štve, že plno z nich už zanedlouho končí a jedou dom (to je tady na tom ta smutná stránka), ale je to vážně parta, která drží při sobě a jsou to hrozně milí hodní lidé a někteří z nich natolik střelení, že perlí a baví kolektiv celý den. Byla to úžasná neděle a moc fajn týden.

Takže toť asi stručně k mým dvěma uplynulým týdnům :D:D. See you in two weeks... a těště se - příští týden mě (doufám) čeká nadupaný prodloužený víkend plný oslav jubilea 60ti let vlády královny Alžběty. Takže se nejvíc těším :). Mějte se famfárově a zase brzy na viděnou ;-*.