Týden číslo tři

Jednou dole, jednou nahoře...

Tak je tu třetí týden a s ním i nové zážitky :). Celý systém mých úkolů a povinností už se mi pomalu a jistě ukládá do paměti, i přesto, že stále nové věci přibývají nebo se mění. Už nejsem z uklízení zas tak nadšená, protože to jsou stále ty samé pokoje, které už znám a není všechno tak nové a nádherné jako předtím. Pořád mě to ale baví, když mě zrovna nebolí záda nebo hlava. Začínám si zvykat a s tím i bilancovat a srovnávat věci dobré a špatné s těmi našimi v České republice, respektive s těmi u nás doma. Za velkou výhodu považuji zařízení jako již zmiňovaná sušička a drtič odpadu, který schroustá všechno od květin, slupek, zbytků potravin až po plesnivou zeleninu - moc si spolu rozumíme ;-). Dále zde musím velice ocenit, že u zásuvek tu mají ještě navíc jističe, kterými zásuvky uvedete v život a aktivujete tak daný spotřebič, což považuji za dost vychytanou, rozumnou a z hlediska bezpečnosti (i spotřeby energie)  velice chytrou záležitost. Na opačné straně u těch méně vymyšlených věcí, bych jmenovala například řešení vody. Absolutně nechápu proč mají například ve vaně (kterou používám) dva vodovody od sebe vzdálené asi 15 cm. Když si chce člověk napustit vanu, tak je to ok, ale já jsem zvyklá si ve vaně i čistit zuby a pak když si chci vypláchnout ústa nebo celý obličej musím si vybrat buď mezi úplně vařící nebo naprosto ledovou vodou, což je celkem vtipný, protože si prostě nikdy nenapustíte do svých dlaní ten vytoužený střed :) (pokud nemáte dlaň minimálně 20 cm širokou). Vlastně ikdyž si napoušíte vodu a ležíte už ve vaně, tak Vám na levou nohu je strašné vedro a pravá Vám umrzá :D, to mě opravdu moc nebaví. A co se týká normální tekoucí teplé vody, také se jí moc nechce téct, resp. dost dlouho musíte čekat, než se teplé dočkáte, tzn. že pokud si chcete jen tak na rychlo umýt ruce a nemáte zrovna minutu k dobru, vždycky si je umyjete v ledové. Jinak voda je tu mnohem tvrdší než u nás a co jsem tak slyšela, tak všem nově příchozím po ní naskakují vyrážky na pleti (já nejsem výjimkou, nejdřív se mi to zdálo divné, ale stačily 4 dny :-/). Co se týká okolí a mého pohledu na věc, tak za promyšlený považuji systém zastávek autobusů. Řidiči vždy staví pouze na znamení, ať už stojíte na zastávce nebo sedíte přímo ve voze, což zabrání zbytečnému stavení na zastávkách, kde nikdo nechce nastupovat ani vystupovat. Naopak jsem trochu zmatená z místních jízdních řádů, protože na nich jsou jen ty největší autobusové zastávky a zbytek tam jednoduše není. Musíte si je buď zjistit na internetu, nebo se zeptat řídiče, což mi nepřijde příliš chytré (i přesto, že chápu, že zastávek je značně víc, než u nás). Naopak o turniketech a řešení placení za jízdné ani nemluvím. Nejvíc tento způsob podporuji, protože se tím procento černých pasažerů sníží téměř na nulu a státu tak přijde o pár příjemných penízů navíc (za které by se například u nás mohly právě tyto turnikety zřídit). Jízdné je ale na můj vkus dosti předražené :-(, což ale kompenzuje fakt, že tu mají například spoustu památek zadarmo (na což v ČR nenarazíte). Stačilo jet metrem jednou s podporou a po druhé už jsem jela sama jako drak. Nejvíc jsem si to užívala, protože ve vestibulech, stanicích a přestupech je vše opravdu velice propracovaně značené a v samotném metru hlasí všechny informace podrobně několikrát za sebou, takže vše lze velice rychle pochopit, i přesto, že londýnské metro je tak monstrozní.

Zpátky k mému týdnu. V úterý jsem se dozvěděla, že za dva týdny jede rodina slavit babičky 70. narozeniny do Paříže a 4 dny tu nebudou. Což je sice smutné z hlediska peněz, ale příjemné z hlediska odpočinku :), takže mám radost. Po tom, co přijedou se koná o víkendu velká párty holčiných narozenin. Jedna slaví 8mé a druhá 10té narozeniny a podle všeho to bude akce o 70 lidech a už teď máme pokoj pro hosty plný úpomínkových dárků a her pro děti. Mimo jiné jsem s Tinou také řešila moje volno na Velikonoce. Od bývalé au-pair jsem se dozvěděla, že rodina na Velikonoce vždycky odjíždí do New Yorku za zbytkem rodiny, takže je to příležitost odjet domů do Prahy. Začala jsem ale uvažovat, že je to možná zbytečné, jet na jeden týden domů (kvůli penězům) a ještě celkem po tak krátké době po mém odjezdu. Tina mi ale sdělila, že jedou pryč na dva týdny a proto není o čem a na Velikonoce přijedu na dva týdny domůůů!!! Máte radost? :D Já jo, protože Vás chci všechny vidět. Ještě nemám letenku, ale nejspíš budu kupovat let od 7. do 21. dubna. To ještě upřesním. Takže v úterý samé dobré zprávy :)

Středa byla asi nejzajímavějším dnem z celého týdne, protože se ze začátku jevil jako absolutně úžasný, ale skončil ne tak příjemně... O víkendu jsem se Tiny ptala, zda nemá nějakou náhradní deku na mou rozkládací sedačku/postel. Je sice úžasně prostorná, ale stále je to rozkládací sofa, myšlené jako provizorní spaní, tudíž velká kovová péra v matraci nedělají úplně dobře mým zádům a proto jsem se optala na nějakou starou deku. Překvapila mě, ale žádnou neměla. Ptala se své maminky, která bydlí poblíž a ani ta žádnou nevlastnila. Tak jsem nad tím mávla rukou a řekla, že si třeba nějakou časem koupím sama, Tina ale trvala na tom, že to nějak vyřeší. 3 dny se o tom ale nerpomluvilo, a tak jsem to považovala za promlčené, ale ona se vrátila z velkých nákupů i s mojí novou dekou. Vím, že je to zase asi historka, jak pro idiota :D, ale ani netušíte, jakou mi tím udělala radost. Byla to normální tlustá deka a když jsem si večer ustlala cítila jsem se naprosto jak v sedmém nebi. Teď je můj pokoj už opravdu dokonalý :). Navíc jsem dostala ještě nálepky Spongebob :D což je opravdu úsměvný, v Praze jsem od Vás dostávala opravdu velký přísun Spongebob věcí a teď už i maminka z hostitelské rodiny mi nakupuje věci panáčka z pohádky pro 5leté děti :D. Ne není mi 23 a nemám vysokou školu! Taky jsem dostala plastovou kostku na fotky, takže mi udělala strašnou radost a rozvítila můj den na 150 000 %. Je hrozně příjemné vědět, že když nakupuje, tak na mě myslí a koupí mi i takové drobnosti, ale pro mě to opravdu znamená MOC. No nicméně k té horší stránce dne - večer šli rodiče ven a já měla babysitting. Okolo asi 7 hodiny večerní zvonila pevná linka, kterou já zatím neberu, ale malá Bea se rozhodla telefon vzít. Jen z playroomu slyším, jak říká: "Ne rodiče tu nejsou, ale je tu naše au-pair" - a už se mi podlamovaly kolena :D. No telefon jsem celkem zdárně vyřídila a pochopila, že za půl hodiny dorazí pán s nějakou zásilkou. Tina mi pak volala a vysvětlitla, že pánovi mohu otevřít a že je to narozeninový dárek pro holky a kdyby to bylo možné, ať zařídím, že to bude překvapení i nadále a holky to neuvidí. Upozornila mě ale na to, že je to velká a těžká krabice a ať ji dám do cituji: "living room" (obývák). Nevím proč si to můj mozek přebral jako "bedroom" (ložnice), každopádně to udělal a já nechala později krabici odnést do jiného poschodí, než bylo původně myšleno. Šlo ale o to, že pan kurýr přijel a ptal se mě kam má krabici odnést, tak jsem řekla, že nahoru do ložnice a on se mě ptal jestli se může jít podívat. V tu chvíli jsem nějak přepla a začala být v mírném stresu. Byla jsem sama v baráku s oběma holkama, Bea byla velice zvědavá, co to sem čerti nesou a Maddie celý večer pofňukávala z mě neznámých důvodů. Celý týden byla taková mimo, je dost citlivá a evidentně jí něco trápí. Moje slovní zásoba ale stačí tak možná na to, abych se jí zeptala jestli je všechno v pořádku a na to vždy s úsměvem odpověděla, že ano. Už to mě celkem ničilo, věděla jsem, že je v kuchyni a dělá úkoly a u toho pláče a najednou mám vzít úplně cizího chlápka nahoru do ložnice? Představovala jsem si, že mi mezi dveřma podá velkou a celkem těžkou krabici, kterou ale do pokoje už dopravím sama. Když jsem ale viděla co to za monstrum vytahují ze stěhovacího vozu a jak s tím mají oba dospělí muži problém, neřekla jsem ani slovo. Bea došlo, co to asi může být a začala řvát: "Hockey table, hockey table" a běžela do kuchyně oznámit právě zjištěnou novinku své sestře. Ja jsem jí zatarasila cestu a ukazovala prstem před pusou ať je ticho, ať tam nechodí a neříká to. To jí ale vůbec nezajímalo a rozrazila dveře a Maddie všechno řekla. V tu chvíli, pánové právě vcházeli s "balíčkem" do dveří a nemohli to vytočit přes vchodové dveře, ve mě se narhnulo najednou takového stresu, ti chlypi mě znervozňovali, z překvapení sešlo a ještě mě malá Bea vůbec neposlouchala (když jsem jí poprosila ať jde zpátky do playroomu). Zavřela zpátky a já jsem jí chtěla naznačit, resp. trochu plácnout přes zadek, za to že mě neposlechla a neudělala, co jsem jí řekla. Jenže jak probíhala okolo mě, tak jsem jí plácla trochu víc, než jsem chtěla. Rozhodně to nemohlo bolet, nebyl to žádný výprask, bylo to opravdu velmi malé poplácnutí přes zadek. Jenže! Todle opravdu nečekala......a já taky ne :D! Koukla se na mě a já si v tu chvíli uvědomila: "NIKDY NEMLÁTIT ANGLICKÉ DĚTI, NIKDY NA NĚ NEVZTÁHNOUT RUKU, NIKDY JIM ANI TROCHU FYZICKY NEUBLIŽOVAT" a svou velkou chybu. Věděla jsem, že to v tu chvíli bylo neuměrné situaci a že si to nezasloužila, ale opravdu jsem byla v tu chvíli tak nervozní, že jsem zazmatkovala. No každopádně Bea začala řvát takovým stylem, že jsem myslela, že je na místě po mě. Pánové si to štrádovali nahoru do ložnice a Bea utekla dolů do playroomu. Maddie v kuchyni brečela a já se modilla ať proboha nevyjde a nezačne to řešit (to by byl asi úplnej konec). Dveře se naštěstí neotevřely a mě zbylo se jen rozhodnout, jestli utíkat za Bea a omlouvat se, nebo kontrolovat pány od zásilkové služby, zda něco neničí nebo nekradou. Výborný výber! Lítala jsem tedy tam a zpátky, přičemž Bea byla k nezadržení, furt řvala ať jí nechám a jak jí to hrozně bolí a ať odejdu. S pány jsem vše vyřešila a bežela zase za Bea, tu jsem naštěstí během několika minut uklidnila vysvětlením, že to mělo být překvapení a že se moc omlouvám, že jsem nechtěla, ale že jsem jí říkala, že to nesmí říct. Pak jsem to zahrála celkem do outu tím, že maminka teď na mě bude naštvaná a že nevím co mám dělat. Tento způsob se mi musím říct dost povedl, protože jsem to vlastně otočila na úplně opačnou stranu a Bea se začala cítit, jakože pokazila překvapení. Do konce večera už bylo vše v podstatě v pořádku, ale já se cítila bídně. Modlila jsem se, ať to nikomu neřekne, protože by se mnou mohl být celkem rychle amen a taky ať si to u ní nepokazím, protože se zdálo, že máme hezký vztah a nechtěla jsem to v žádném případě ničit. Při ukládání do postele už byla úplně v pohodě a i mě objala, ale já z toho měla až do druhého dne do večera opravdu velmi špatný pocit. Na štěstí se ale nic neprovalilo a vše už je v naprostém pořádku :).

Ve čtvrtek ráno jsem se dozvěděla, že v krabici je opravdu "Hockey table" tedy náš šprtec nebo-li stůl na air hokej a že bedroom opravdu není living room. Chytala jsem se za mozek a bylo mi tak trapně, to si nedovedete představit. Kurýři se s tím naprosto zbytečně tahali do prvního patra a teď se s tím chudák James s bolavými zády a Rafael s bolavou nohou budou tahat zpátky dolů, jenom kvůli tomu, že neumím anglicky :-(. Zařekla jsem se, že to vyřeším sama. Když jsem ale asi tunovou krabici dotáhla ke schodům a přemýšlela jak stůl vyslat na má záda a sebe ze schodů dolů, viděla jsem se jak mě krabice povalí a já proletím skleněnou tabulí ven z domu, uznala jsem za vhodné, že to vážně přenechám oboum chlapům. Odpoledne přišel Mr. King Rikky opravář. To bylo zase jednou vtipný. Byl u nás asi dvě hodiny a za celou tu dobu, jsme neprohodili jediné slovo. On nepozdravil mě a já jeho. Jednou jsme se setkali ve dveřích a on posunkem ruky udělal gesto, že mě pouští první, ale bylo to spíš takové popohnání než důkaz laskavosti. Neřek ani slovo a já taky ne! Vždycky když jsem se na něj chtěla podívat uhybal očima, tak jsem to začala dělat taky, takže věc Rikky (Bob) the builder vyřešena :D.

V pátek jsem se probudila s mírnou bolestí v krku, hlavy a rýmou, takže výborný uklízecí den. Přála jsem si ať na mě nikdo moc nemluví a nebyla jsem úplně ve své kuži. Dodělala jsem ale Monster number four a to bylo radosti. Hned mi to zlepšilo náladu, když jsem opět viděla, jak se všichni radují z mého "obrovského talentu" na zrůdy :D (ikdyž musím podotknout, že teď už vypadají spíš skoro jako princezny :D). Odpoledne zde byla babička Eunice i Rafael a holky všem ukazovali mé dosavadní Monsters a první Rafaelova reakce byla, že je to super, že si můžu udělat business na Ebay (tak tím mě úplně odrovnal :D), všichni mě ale chválili a to mi dělalo hezky na duši :). Jinak jsem absolutně nestihla za celý týden (v mém volnu) všechno co jsem chtěla včetně řešení nastoupení do školy, takže jsem byla sama na sebe dost naštvaná. Vynahradil mi to ale všechno večer a další přizvání k židovské večeři. Musím říct, že toho si opravdu velice vážím, protože je to v podstatě jediný moment, kdy je rodina po hromadě za celý týden a přeci jenom se jedná o náboženský rituál a všichni vědí, že jsem ateistka, a i přesto mě k sobě pozvou, jako součást rodiny. Místo polévky byl tentokrát dezert. Ale jaký! Když jsem vybalovala tašky od Markse & Spencera viděla jsem dezerty, které Tina nakoupila, ale myslela jsem si, že to je na sobotní večer, na který čekala velkou návštěvu. To jsem se zmýlila, když tyto dezerty naservírovala v pátek večer na stůl a mě nabídla, myslela jsem, že umřu radostí. Dostala jsem půlku košíčku s vanilkovým krémem a jahodou a půlku kelímku čokoládového čehosi, co chutnalo a vypadalo přesně jako něco mezi nutellou, čokoladovým pudinkem a pařížskou šlehačkou. Musel na mě být asi dost zvláštní pohled, ale když jsem to jedla, vážně jsem si připadala jako když pluji na obláčku k nebeským branám. No neskutečný prostě. Musím s tím přestat, jinak se za pár měsíců nepoznám ani já :D. Zaregistrovala jsem z Vaší strany poměrně velké ohlasy na anglické sladkosti, tak Vám říkám, že máte všichni pravdu, nejde se jim ubránit, je to všude a je to tak krásný a tak dobrý, že vůle najednou kričí se všemi buňkami v těle: "Joooooooooooooo, chci ještě přídavééééééééék!". Pro ukázku pátečních zákusků: