Týden číslo třicet a třicet jedna

14 dní v duchu práce a loučení...

Týden číslo třicet

Ani jsem si neuvědomila jak dlouho tady vlastně jsem. Přijde mi to jako chvilka, ale při vzpomínce na své začátky mám pocit, jakoby to bylo už před několika lety. Ani nemrknu a "slavím" kulatý třicátý týden tady. Hned samotné pondělí bylo velice hektické. Pracovala jsem necelou hodinu, ale za to jsem "musela" stihnout věcí jako za tři. Těsně před osmou hodinou jsme totiž vyráželi (celá rodina + babička s dědou) na již zmiňované Paralympijské hry. Byla jsem rodinkou pozvána na Olympijský stadion na atletiku, takže jsem ani na minutu neváhala a radostí se málem počůrala. Další akce s rodinou a ještě možnost být jednou u toho a podívat se na paralympioniky, o tom jsem si mohla nechat jenom zdát. Ráno jsme tedy vyrazili a jeli jsme asi v 10ti členné skupince dvěma vlaky přímo až k Olympic Stadium. Konečně jsem se dostala do Olympijského parku a konečně jsem stála u toho pověstného hlavního sportoviště. Nebudu ani snad popisovat pocit vzrušení, když jsem vyšla do celého toho dění stadionu a viděla, jak obří a megamonstrózní to naživo vlastně je. Hned naproti mě na druhém konci hořel olympijský oheň a všude to vřelo skvělou atmosférou. Viděli jsme skok do dálky, 400 a 1500 metrů a hod koulí. Byly to tři hodiny plné neustálého dění a musím říct, že to byl opravdu obohacující zážitek. Člověk si hned uvědomí jak vysokou hodnotu má jeho zdraví a jak důležité je, že má všechny končetiny a vidí. Každý jeden z nás musí být za takovéto věci šťastný, ale bohužel a asi jistě logicky to bereme jako samozřejmost a každý den se neprobouzíme s pocity díků, že jsme takoví jací jsme. Právě při takových příležitostech si ale uvědomíme, že je to to nejvíc co máme a všechno ostatní je podřadné. Všichni Ti lidé mají u mě ten největší respekt, ať už se s takovými vadami narodili nebo jim jen bohužel nebylo přáno a přihodilo se jim nevratné zranění v průběhu jejich životů - měli tu odvahu a sílu se sebrat a jít dál. Bojovat za život a sami za sebe. Ukázat, že je nic nezastaví a ničeho se nebojí. Lidi je respektují a vzhlíží k nim a já se před nimi zkláním na samotnou zem. Nikdy mě nenapadlo, že by nevidomí mohli běžet běžecký okruh na Paralympijských hrách. Opravdu ale mohou - jsou připoutáni k druhému vidomému běžci, který udává směr a tak mu ukazuje kam má běžet. Byla to neuvěřitelná podívaná v průběhu které jsem dokonce i měla možnost podpořit naší českou nevidomou běžkyni na 1500 metrů, která i přes to, že skončila 4tá ze čtyř sklidila neuvěřitelný potlesk a její úspěch je inspirací pro všechny další určitým způsobem handycapované, kteří o sobě někdy pochybovali!

Pak už byl zbytek pracovního týdne vesměs stejný jako všechny předchozí. S Tinou jsme byly opět po dlouhé době na Zumbě a k běhání jsem se bohužel ještě nedostala. Nějak si zvykám na ten režim zase, ale jsem líná jak veš a nechce se mi nic moc dělat. I babysittingy přibyly, takže není tolik času a síly. Spojuji ale Marti odjezd s příležitostí opravdu konečně zhubnout, protože co si budeme povídat veškeré sladké záležitosti jsme papkaly společně a vzájemně se tak akorát podporovaly ve žraní těch nejhorších věcí. Tak uvidíme, zda se mi to konečně podaří a dostanu zpět svojí průměrnou postavu a třeba i budu spokojenější než kdy dřív (to jsem pozitivní co? :D I v Anglii plné těch nejsladších dobrot). Také jsem se ozvala Caroline, která údajně znovu hledá nějakou cleanerku - pro zapomětlivce, resp. asi pro všechny, protože v těch jménech už musíte mít nehorázný bordel :D - Caroline je paní u které jsem hned po první hororové Lise uklízela na pravidelném cleaningu. Byla jsem u ní takřka 3 měsíce, když mě pustila s omluvou, že její manžel bohužel ztratil práci a nemůže si mě dále dovolit. Tak to vypadá, že už jsou opět v lepší finanční situaci a domluvila jsem se s ní tedy hned od příštího týdne na každých středách. Ve škole stále Bernie, ale za to se nám bohužel ve třídě poměrně hojně mění lidé. Spousta z nich odjelo a ti co zůstali, šli do lepších tříd, takže teď mám ve třídě jaksi trochu přeJaponcováno :-/, snad zas bude líp...

Holčinám (Maddie a Bea) zase ve středu začala škola, takže prázdniny v tahu a (pro mě) konečně opět nastává nějaký režim. Ve čtvrtek jsme si s Marťou udělaly poslední společné posezení v naší nedaleké "oblíbené" hospodo-restauraci Three Hammers. Vzpomínáte? Nádherná budova s ještě krásnějším interiérem odkud nás milý zlatý personál v podstatě vyhodil, že u sebe nemám žádné platné doklady. To už je ale dávno, takže jsem se rozhodla zajít na poslední vínečko a dortíček právě tam. Paradoxně tam za barem byli dva velice milí a usměvaví mladíci, kteří po mě nechtěli vůbec žádný průkaz totožnosti a ještě mi pomohli s výběrem zákusků. Bohužel jsem ale tentokrát nebyla nadšená. Z jejich názvů bez obrázků se toho moc nedá vyčíst, respektive já si asi nejsem schopná představit jak bude takový Bakewall Rolly Polly vypadat :D. Nicméně jsem si ho dala a poté co mi donesli talíř, který svým obsahem k nepoznání a na 100% připomínal plátek karbanátku zalitý svíčkovou omáčkou jsem na Rolly Polly nějak ztratila chuť. Bylo to samozřejmě lepší než drátem do oka, ale trochu to jako mleté maso se svíčkovou chutnalo :D. Byl to ale všeho všudy super večer a už i Marťa se mi zdála trochu klidnější a smířenější. Její odjezd se ale nezadržitelně blížil a já z toho byla čímdál tím smutnější. Ona vypadala rezignovaně a že už se svým způsobem domů těší, tak snad je jí to dáno :) (stejně poslední dva týdny byla duchem už dávno na Slovensku).

V pátek jsem byla opět na úklidu u Marianne a večer už jsme šli společně s Martinou a jejími dvěma slovenskými kamarády posedět na poslední pívečko. Čekala jsem, že to bude "jedno rychlé pivko" nebo jsem od toho večera možná ani moc nečekala, jak jsem tak věděla, jak na tom Marťa je. Nakonec to dopadlo nad moje očekávání (to tak hold asi někdy bývá že?). Kamarádi Janka s Tonym mi padli oba do oka a musím říct, že jsem se celý večer výborně bavila. Sice na mě zprvu působili oba trošku jako usedlejší už malinko starší pár z nějaké slovenské dědiny, ale opak byl pravdou. Oběma jim je sice přes třicet, ale jsou to oba velice energičtí a přátelští lidi. Nakonec jsme všichni skončili v jednom místním klubu s živou hudbou a tancovali, skákali a točili se jako ti blázni. Vůbec bych od takového dospělého páru nečekala takové "dětinské" chování, ale hrozně mile mě to překvapilo a rozesmálo. Skákali tam na Nirvanu jako malé děti a dokola dokolečka se s námi točili až se mě jako jediné motala má malá hlavička. Zjevně jsou zvyklí na tzv. slovenské olívačky a venkovské párty v trošku větším stylu (jak jsem se tak stihla za jeden večer přesvědčit). Každopádně jsme s Marťou dorazily zpět na Mill Hill něco po druhé hodině, což byl excelentní výkon, na to, že druhý den odjížděla a už v jedenáct říkala, že jde domů spát. Já jsem jí ještě utáhla na jeden Milkshake, o kterém jsem se Vám ještě zapomněla zminit. Naše Millhillská Broadway je o víkendech a kor ještě večer (natož v noci) jedno velké spící nic. Nemáte tam otevřeno naprosto nic, nikdy... pokud nenakoupíte a nenajíte se do šesti do večera, máte smůlu. Jeden obchůdek tam dole na rohu ale přece jenom je :D. Říkala mi o něm Tina před pár týdny. Je to maličkatá prodejna pouze Milkshaků, ale mluvila o tom, že tam mají při nejmenším milion příchutí. Tomu se mi samozřejmě nechtělo věřit, ještě když vím, jak všechno Tina zveličuje :). Říkala jsem si tak 10  bude akorát - nějaký čokoládový, vanilkový a jahodový a bude po srandě. Ha, chyba lávky! Ten obchůdeček, ten úžasný nejlepší a pověstný obchůdeček u nás na mrtvé Broadwayi má asi 3 na 3 metry čtvereční, obsahuje jeden pult se strojem na zmrzlinu, dva velmi silné mixéry, skříň plnou sladkostí, jednoho chlapečka a jeden obří plakát. Vejdete se tam ještě akorát vy, abyste si přečetli na tomto dokonalém papíře, že si můžete vybrat asi z 200eti druhů MILKSHAKŮ o třech velikostech a s různými přídavnými polevami. Byla jsem z toho tak zmatená, že než bych si vybrala vystála bych tam dobrých pár dní. Očekáváte, že vám z nějakého přístroje natočí shake s chemickou příchutí Bounty, to se ale opravdu šeredně mílíte :D. Stála jsem tam jako opařená, když jsem viděla, jak ten panáček natočil do mixéru vanilkovou zmrzlinu, nalil mléko a naprosto jednoduše a bez starostí rozbalil suverénně jednu sušenku Bounty a přihodil ji do mixéru. Vše pak asi půl minuty mixoval, za našeho totálně odrovnaného smíchu a podal ke konzumaci. Říkám vám, že to bylo něco TAK extrémně dobrého, že se tímto stávám jejich stálým zákazníkem. Proč to ale hlavně vyprávím - pobavila mě naprosto jejich otevírací doba, protože mají snad od dvánácti v poledne do půl třetí do rána - každý den!!! Absolutně to nechápu a nepobírám význam, proč zrovna tento stánek má otevřeno jako jediný na celém Mill Hillu takhle dlouho, ale jsem za to opravdu šťastná. (Když jsem o tom Tině nadšeně vyprávěla, že jí moc děkuju za skvělý tip a že nestíhám jejich provozní dobu, nebrala si servítky a řekla mi, že to bude určitě hlavně pro takové ty lidi, co chodí z tahu totálně na mol nebo jsou zhulení a po těch jointech mají neskutečný hlad a chutě na cokoliv, takže mi to vlastně osvětlila :D). No my jsme si tam nicméně naposledy v půl třetí ráno zašly s Marťou a ještě jsme to stihly pět minut před zavíračkou (fakt jsme se smály jak šílené). Daly jsme si Snickers a Kinder Bueno a vesele si to štrádovaly poslední společnou londýnskou nocí k jejímu domu. Tam jsme si vyměnily dárečky, popřály si hodně štěstí do života, poděkovaly si za přenádherné zážitky a nezapomenutelné chvíle strávené na londýnské půdě a vydaly se zas každá svou cestou :-(. Smutné věci se asi dějí, ale todle mě vážně dostalo/dojalo. Tolik společného času, tolik skvělého, co jsme tady spolu prožily, jako dvě kolegyně ve ztraceném světě, které se obě snaží najít sami sebe. Já vím, možná to beru moc poeticky, ale tady hold prostě smýšlíte jinak. Všechno je to tady jiné a přemýšlíte a berete to tak nějak intenzivněji. Je to malinko jiný život a do toho mého 8 měsíců patřila i Martina, o které vím, že kdybych jí potkala ve "svém" prostředí, tak si nikdy tak nesedneme. Je to ale ona, která mi ukázala Londýn a způsob jakým se tu žije, já naskočila do jejího vlaku a nemalou chvíli jsme jím jely spolu. A že to byla jízda! Přeju jí ať se má úžasně ať už je kdekoliv a dělá cokoliv, je to skvělá holka s velkým srdcem a vždy milým úsměvem.

Načeš jak se říká - vždy něco starého odchází, aby něco nového přišlo. Tak tu máme "v ulici" novou au-pair z České republiky jménem Veronika, s kterou už jsem asi před 4 dni byla na kávě. Hned v sobotu jsme pak jeli ještě s jednou její kamarádkou Terezou do centra na památky s odpoledním zakončením piknikem v Hyde parku. Nevím jak se den líbil holkám, ale já přišla na jednu velmi zásadní věc. A to, že o těchto "největších a nejznámnějších" památkách Londýna, o kterých jsem si myslela, že mě nikdy nepřestanou bavit a fascinovat, a že pokaždé když je uvidím budu kvílet a skákat štěstím jako to bylo poprvé, jsem trošku změnila pohled na věc. Nějak mi to přijde, že to jsou už okoukané památky "mého" města a že na nich není už vůbec nic nového a zajímavého k vidění. To je vtipný viďte? Jak já nemohla pochopit tu Martinu, která se mnou byla poprvé v centru Londýna a po 4 měsících se z toho stále neradovala tak, jako já. Která netleská nadšením když vidí Double Decker a jít okolo Houses of Parliament směrem k London Eye jí už nepřijde nad míru "cool". Ach ta sladká naivita. Zvyk je železná košile, ale také velice ošemetná věc. Prostě to jen zešedlo a zevšednělo a mě už asi procházka po typických památkách Londýna nevzrušuje a nenaplňuje jako dřív. Což je smutné, ale zároveň asi logické zjištění. Nicméně holky ještě moc neznám, tak nechci dělat ukvapené závěry, celkově jsem se ale docela nudila a už teď vím, že ani jedna z holčin není úplně moje krevní skupina. Nic ale nezvdávám a vím, že tady je důležité držet partu a každý čecháček je tu dobrý :). Večer jsem měla bbs (babysitting) a v neděli opět proválela doma. Tentokrát jsem strávila poslední letní, slunečný a opravdu teplý den na zahradě a opalováním - krása, krása, krása. Večer jsem ještě naklusala na bbs k jedné paní jménem Sharon, kterou mi tu po sobě zanechala Martina (dvě děti okolo 13 let - holčička Lauren a chlapeček Dani).

Týden číslo třicet jedna

Ten prolítneme trochu letem světem, protože se opravdu neudálo nic extra zajímavého. Už na samém jeho začátku jsem věděla, že mě čeká více než pracovně nadprůměrný týden a tudíž žádné moc veselé a radostné zážitky. Zjistila jsem, že náš uklízeč Raphael jde na operaci s nohou (pravděpodobně má už z toho tolikaletého uklízení nějaký zánět šlach nebo problémy s žílami) a více než 4 týdny nebude schopný pracovat. S Tinou jsem se tedy domluvila, že za něj vezmu nějaké hodiny a budu uklízet přesčasy doma. Což jsem shledala za naprosto geniální v tom smyslu, že u nás doma v podstatě uklízím ráda, respektive o mnoho radši než v cizích domech. Takže práci navíc jsem rozhodně přivítala. Tím se mi nyní zaplnily moje polední přestávky pondělky a pátky, středy chodím ke Caroline a úterky a čtvrtky do školy. Hmmm pěkně mi začíná ten plánovaný odpočinek po výletě v Praze :-/. V úterý jsem byla na své Zumbě, která opět po létě začala, ve středu jsem jela k Sharon na bbs a ve čtvrtek hlídala holky doma. S hrůzou jsem také zjistila, že moje oblíbené večerní běhání asi padlo za vlast. Nejen že se večery velice ochladilo, ale tma se nám posunula asi o dvě hodiny dříve, tudíž já, i když po skončení práce hned vyběhnu mám v parku za 10 minut tmu, což se mi tedy vůůůbec nelíbí. Vymýšlím tedy jinou alternativu, jak se trochu pohybovat a za volných večerů mít co dělat, protože tímto běhání nejspíš opravdu ruším. Máme na zahradě trampolínu, tak to vidím na ní :).

Co se týká školy, tak se stala jedna "vtipná" pro mě taková menší nepříjemnost. S novým obdobím ve škole se nám opět mění učitelé, takže nic moc z toho, že se nám zlatý Bernie vrátil, protože nám ho milá kancelář vyměnila zpět za "úžasného" Tonyho. Nevím co si myslet, zda ho budeme mít celé příští tři měsíce, ale rozhodně jsem z toho nesvá, protože mi styl jeho výuky opravdu moc nevyhovuje a nevyhovuje mi ani on jako osbonost, takže nic moc :-/. Lidi se nám ve třídě opět promíchali a tentokrát nemáme většinu Japonců nýbrž španělsky mluvícího národa. Někteří tam ale vypadají celkem sympaticky, a i přesto, že je tam teď vlastně přebabíno (cca 10 holek na jednoho kluka), tak už se těším až s nimi někam vyrazím, myslím, že by to mohlo být zase jednou fajn (tak snad příští týden :)). Dále jsem si po svém poměrně intenzivním a propracovaném týdnu řekla, že na víkend vypnu a nehnu se ze svého pokoje. Také proto, že jsem jaksi potřebovala doplnit své resty na blogu (to čučíte jak jsem akční co?) a také proto, že bych se opravdu ráda začala učit angličtinu a začala do toho tak nějak lidově řečeno "šlapat". Celou sobotu jsem prakticky ze svého pokojíčku opravdu nevyšla. V pátek večer jsem si odpočinula u filmu a v sobotu prospala celé dopoledne, pak jsem trochu nešťastně zjistila, že vlastně náhodou nebudu mít večer bbs, nicméně ani to mě nedonutilo vymyslet náhradní program a odpočívala jsem dále. Nakonec jsem se ale přemluvila k první příležitosti jít běhat a to mě zničilo. Jaksi má fyzička utekla někam daleko a já přiběhla zpátky po nepříliš dobrém výkonu s jazykem na vestě. Dobrý pocit se ale záhy po příjemné sprše dostavil, já nyní dopisuji úspěšně další článek blogu a zjišťuji, že jsem tak úžasná, že jsem nejen doplnila všechny uplynulé týdny, ale dokonce jsem se i o jeden den předběhla :D. Co bude zítra jsem Vám ale schopná nastínit. Budu spinkat jako neviňátko, nikam nebudu pospíchat, protože mě odpoledne čeká práce doma a velkolepá příprava na pondělí, na které se plánuje obří oslava Židovského Nového roku (což čítá asi 25 lidí v našem baráku a pro mě naprosto odrovnávající celodenní práci). O tom ale už zase někdy příště :).

Všem zdar a krásné čtení a do příštích dnů snad i nové fotky, takže pěkné pokoukání. Díky za přízeň a pusu z Londýna, no jo, zase ta Vaše Martina ;-*