Hříšní lidé města londýnského...
Týden číslo třicet čtyři
Tak zase ta samá rutina - Raphael (náš uklízeč) se vrátil do práce, takže to pro mě znamená více volna během pondělí a pátku, ale paní Sharon se mě snaží nahnat na nějaký úklid, tak uvidíme jak to dopadne, ráda bych si to volno totiž udržela :-/. Tento a příští týden máme další suplování ve škole. Tony si vzal 2 týdny volno, takže máme pana učitele jménem Cliff. Je to neuvěřitelný starší pán s takovým charizmatem, jako se vidí jen málo. Je to v pravém slova smyslu Š.T.R.A.M.Á.K! Ale jinak si nic extrémně nemění a vše je ve škole při starém. V úterý jsem Sharon odmítla bbs, protože jsem byla celá natěšená na Zumbu a chtěla jsem si po tom odpočinout. Je to vždycky velké dilema práce a peníze versus zábava a odpočinek, ale dala mi to vědět pár hodin před tím a já neumím být v těchto věcech příliš flexibilní. Měla jsem v hlavě, že jdu večer na Zumbu a na tu jsem prostě chtěla jít, takže jsem se rozhodla jí to odříct. Celý den poměrně hustě lilo a tentokrát se počasí ani se sluníčkem neměnilo. Večer se brzo setmělo, byla zima a slejvák neustával. Nicméně mě to neodradilo, vytáhla jsem deštník a vydala se na půl hodinovou cestu pěšky na svou Zumbu. Musím říct, že jsem se cestou poměrně nahlas bavila. Můj deštník za jednu libru jsem opravdu hluboce podcenila a než jsem došla na místo zbyla z něho pouze kostřička nějakého hliníku a chomáček hadru na vrchu, takže já celá mokrá, ALE I TAK natěšená na nadcházející sportíček. Přijdu dovnitř a tam nějaká skupinka asi pěti dam s miminky, které mi oznámily, že dneska Zumba není a že jsou tam ony. Její škodolibý úsměv po tom co jsem se tam hroutila se slovy: "to nééé, já jdu 30 minut pěšky v dešti" a pošťuchování ve smyslu, že to bude aspoň cvičení navíc pro mě, jsem fakt zuřila. Zumba prostě byla zrušená, mě nikdo nedal vědět a tak jsem odřekla práci proto, abych si udělala hodinovou procházku v nechutném větru a dešti :D, príma večer opravdu. Domů jsem samozřejmě přišla úplně promrzlá a mokrá. Ve středu úklid u Caroline - co dodat :-/ a večer alespoň super Zumba s Tinou, kterou jsem si užila o to víc :). Ve čtvrtek opět škola a večer tentokrát jednou zpestření - kino! Se spolužákem ze školy jsme se dohodli, že si zajdem na nový film Taken 2 (96 hodin: Odplata), což je pokračování filmu, který já absolutně zbožňuji. Tím, že jsem od druhého dílu nic nečekala se mi film opravdu moc líbil, byla jsem nadšená a byl to velmi fajn jinak strávený večer.
V pátek jsem byla původně domluvená na velkou party v centru na diskotéce, nakonec jsem to ale úplně zazdila :). Měla jsem sice odpoledne volné, ale nestihla jsem skoro nic a na večer jsem byla čím dál tím víc unavená a otrávená. Nikam se mi moc nechtělo a navíc jsem byla domluvená jen se třemi holčinami a do docela "posh" podniku, takže jsem už viděla ty peníze, které na tom nechám a nakonec jsem se prostě opět rozhodla pro večer strávený v postýlce :D. Byla jsem utahaná po celém týdnu (což jsem pořád - pravda) a věděla jsem, že když přijdu ve 4 ráno, tak to bude probdělý opět celý víkend a někdy se hold vyspat musím, takže je potřeba dělat i ústupky. Těch dní volna nemám moc :-/, ostatně vy to asi znáte taky :D. Tina mě sice opět tahala ať jdu, že většinou člověku když se nechce, tak ty akce nejlépe dopadaj, ale já jsem teď zpětně šťastná, že jsem nešla a vážně jsem si moc odpočinula. Udělala jsem kus práce a válela se v postýlce miliony hodin :) Protože jsem zůstala doma i v sobotu a jen odpočívala a pracovala : ). A večer jako vždy - bbs.
V neděli jsme se domluvily s mou novou mexickou kamarádkou Majo na tom, že se připojíme k jednomu au-pair srazu, které tady pravidelně pořádá jeden hrozně milý klučina. Měli v plánu jít do Nationall Gallery a pak si jít sednout do nově otevřené italské restaurace na večeři. Máme to s Majo sice trochu složité, protože se nemůžeme domluvit přes telefony a upřímně se prostě nikdy nemůžeme najít. Čekala jsem na ní 43 minut, těch 43 zmiňuju, protože jsem se rozhodla zůstat jen o dvě minuty déle a sebrat se a odejít a ona dorazila v těchto posledních dvou minutách, takže jsme se opět celkem vtipně a šťastně sešly. Šly jsme si půjčit kola, že si uděláme nedělní "ranní" projížďku Hyde Parkem, ale měly jsme s tím takové problémy, že jsme to nakonec vzdaly a vydaly se na au-pair sraz. Na Picadilly Circus nás překvapila skupina stovky lidí, kteří se do jednoho, stejně jako my, chtěli zúčastnit příjemně vyhlížejícího nedělního odpoledne. Musím se přiznat, že muzeum nebylo zrovna mou krevní skupinou. Samozřejmě v Národní galerii se očekávají a jsou veleznámé obrazy od veleznámých malířů, ale jak už jsem kdysi zmiňovala, nejsem velkým fandou umění - speciálně obrazů, takže za mě to bylou pouhé odškrtnutí v seznamu navštívených památek :).
Ani následující oběd v lokalitě Covent Garden mě nijak neoslovil. Měla to být nově otevřená italská restaurace, takže jsme s Majo očekávaly, že si trochu připlatíme, ale jednou za čas, že nám to nevadí. Jenže restaurace mi nepřipadala ani nová ani nijak na lepší úrovni. Pizza chutnala stejně jako z jakéhokoliv pouličního stánku, takže peníze za ní chtěli opravdu neadekvátní. Všude desítky lidí mluvili přes sebe a byl tam celkem blázinec. Člověk si tam přijde jak na nějaké seznamovacím výletě...jasně že se očekává, že se budete seznamovat, ale je to stále podle stejného scénáře. Vedle někoho sedíte napravo i nalevo a všech se ptáte nebo jste tázáni na jediné otázky: Odkud jste? Jak dlouho tu jste? Zda jste spokojení s rodinou a o kolik dětí se staráte?... Nějak mi to ten den prostě asi nesedlo, o to víc, že Majo není au-pair a tak ani ona se tam podle mě zcela necítila. Chvilku po jídle jsme se tedy sebraly a opustily tuto skupinku s tím, že půjdeme už domů. Byla celkem zima a několikahodinové chození po muzeu nás také celkem odrovnalo. I přesto jsme ale navrhly si ještě trochu zlepšit náladu v Café Nero. A tam jsme na to káply! Nejen, že jsme byly sami spolu a bylo to o to zábavnější a lepší, ale i káva s dortíčkem, který jsme si daly byly neskutečný. Musím podotknout, že kromě Lanýžového dortu v Myšakovi v centru Prahy je tento "Double Chocolate Fudge Cheese Cake" snad to nejlepší, co jsem kdy jedla :D:D. Ani nemá cenu popisovat, ale tento moment byl z celého víkendu jednoznačně ten nejepší. Nejen, že jsem nabyla dojmu, že zase o něco lépe se domluvim anglicky, protože přeci jenom někde sedět pouze ve dvou, je trochu namáhavější a intenzivnější než ve skupině, kde můžete jen poslouchat a mlčet :), ale i proto, že mi Majo opravdu padla do oka a užijem si spolu spoustu srandy. Takže to byl bezvadný závěr jinak poklidného víkendu.
Týden číslo třicet pět
Abych se vrátila na úplný začátek a úvaze o tom, proč jsem tento článek vlastně nazvala, tak jak jsem ho nazvala... Možná, že jsem tu také již malinko vystřízlivěla. Stále si stojím za tím, že lidé jsou tu nesrovnatelně milejší a ochotnější než v mé rodné zemičce, ale také už to všechno není tak růžové, jak bývalo : ). Řidiči už nadšeně nezdraví či neodpovídají na můj pozdrav pokaždé, když vstoupím do autobusu. Už nevidím tolik ochotné lidi, kteří vstávají a hned pouštějí starší či nějakým způsobem indisponované lidi v dopravních prostředcích. (Dělají to sice stále častěji než Pražané, ale méně než jsem vnímala na začátku). V obchodech už se na mě také tolik neusmívají prodavačky a neptají se mě jaký jsem měla den nebo ať si užiju jeho zbytek. Nevím zda se změnili oni, zda jen nastal podzim a ještě horší počasí, že prakticky žádné léto nebylo a lidi jsou tu jen ve větší depresi nebo snad jen já už sundala ty růžové brýle a začala tu opravdu žít jako plnohodnotný občan. Už nevidím tu barevnou pohádku a dokonalý svět, ve kterém můžu navěky žít, ale uvažuji více racionálně a vím, že taková pohádka neexistuje a že je to jen město a stát stejný, jako každý jiný. Pořád to ale beru jako pozitivní krok kupředu, protože vidím věci více reálně a vím, že i přesto, že se mi tím vlastně dostala Anglie a Londýn jako takový definitivně pod kůži, asi to není moje místo pro život a jednou ho asi opravdu budu muset opustit.
Stále ale srovnávám :). Například kromě paní Lisy (už ani nemá cenu komentovat :D) jsem tu snad za celou dobu nepotkala jediného člověka, který by mě nějakým způsobem naštval nebo dohnal ke vzteku svou hloupostí, přistupem či chováním. Což v Praze dokáže někdo během prvních pár minut co jen dosednu na letiště (jak jsem se při svých pravidelných návštěvách domova stačila přesvědčit :D). I když poměrně hodně lidí, v podstatě většina co jsem potkala, tvrdí, že od Angličanů je to jen přetvářka a ty neustálé úsměvy a otázky jak se máme je jen jedno velké divadlo - mě je to sympatické. Nemyslím to divadlo, já si totiž nemyslím, že by to bylo až do takové míry hrané, ale samozřejmě, člověk nemá každý den dobrou náladu a chuť se usmívat, tak k tomu holt musí někdy přidat trochu snahy. Pořád ale osvětlí ostatním lidem jejich den. Myslím si také totiž, že to jen Češi a Slováci nemůžou pochopit a tiše závidí, že my to neumíme a v Anglii jsou na sebe prostě hodní a vstřícní. Tak tvrdí, že je to hloupá přetvářka a že jim na to neskáčou. Mě je to ale milé a jako přetvařovaní se mi to až do takové míry nejeví.
Zpět ale k mému týdnu, který vlastně nebyl vůbec ničím zajímavý, takže jen stručně. Měla jsem dva úklidy - jako vždy u Caroline a pro změnu u Sharon (u ní poprvé a doufám naposledy, takový bordel si nedovedete představit ani v nejhorších představách). Úterý a čtvrtek škola a nic extra zajímavého. Dále v úterý i ve středu Zumba, kterou jsem si skvěle užila a víkend v totálním poklidu v duchu nicnedělání a nákupů :).