Londýnská pohoda - vše při starém s pár menšími novinkami...
Týden číslo třicet dva
A jsem tu zpět po uplynulých dvou týdnech a s dalšími informacemi o dění v životě jedné Martinky :). Předtím, než ale začnu vyprávět své zážitky musím napravit jeden svůj rest z minulého týdne. Občas, když se mezi Vámi, mými blízkými, děje nějaká zvláštní událost, zmiňuji se o ní, protože se mě samozřejmě také týká. Sice už malinko ztrácím pojem o tom, kdo z Vás ještě můj blog čte a koho již přestal bavit :), ale Kájo má drahá - má omluva patří tobě. Opožděně tedy gratuluji ještě jednou a takto veřejně ke svatbě, která se konala 8.9.2012 a přeji všechno krásné a nejlepší do budoucna. Velice mě mrzí, že jsem toho nemohla být součástí, ale na dálku jsem na Tebe opravdu intenzivně myslela. Doufám tedy, že sis svůj den náležitě užila a budeš na něj ještě dlouho v dobrém vzpomínat :).
Tak a teď zase pár nudný řádků o mě ;-). Hned v pondělí se konal velký den aneb Jewish New Year "Rosh hashanah" a psal se rok 5773 :D. Pro mě to byl opět jeden velký zápřah - mám z toho takové dojmy, že jsem od sedmi hodin ráno makala a zastavila se v sedum hodin večer. V podstatě jsem neměla čas se ani najíst, natož si chvilku sednout a vydechnout. Tak tak, až tady zjišťuju, co obnáší práce rukama a na nohou, protože stačí jeden takový den a já jsem úplně na dně. Mizérie nejvyššího kalibru, jak po psychické tak fyzické stránce. Byl to ale hezký den, rodinná sešlost čítající okolo 25 lidí, bylo příjemné, že většinu z nich jsem znala, tudíž to nebylo tak neosobní jako jiné akce. Byla zde rodina Jamieho sestry, jeho rodiče, Tiny maminka a pár dalších lidí. Jinak na pomoc byla jako "hosteska" přizvána nová au-pairka z okolí Verča, takže bylo také fajn tu mít někoho k ruce a občas i na pokec. Spousta jídla, i když z 95% pro mě ne úplně lahodná ryba na tisíc způsobů, ale dezerty to ovšem napravily. Ale v podstatě nic nového - brownies, po tom jeden nechutně sladký dort, jehož jméno jsem zapomněla alá specialita babičky Eunice a pravý americký Cheescake od babičky Verny (musím říct, že asi poprvé jsem ochutnala pravý cheescake bez jakékoliv přichuti a vůbec mi nechutnal :D) (asi jsem nebyla jediná, což dokazuje fakt, že byl téměř celej šoupnut do mrazáku a čeká na spásu...mmm možná za pár let :)). Z toho jídla jsem ale opravdu moc neměla - bohužel nebo bohudík, bylo tady takové práce, že nebyl čas ani prostor jíst. Než přišli lidi, tak jsem v podstatě znovu dokola šůrovala barák a pak jen myla nádobí a sklízela ze stolů. Tedy my jsme....s Verčou : ). Do postele jsem pak večer padla asi v devět a mám pocit, že jsem usnula v polovině natahování se pro zhasnutí lampičky, ale zřejmě jsem to dokonala, protože ráno zapnutá nebyla :).
V úterý se opět vše vrátilo do normálu, holky šly zase do školy, já jsem šla zase do školy a večer jsem bohužel tentokrát měla místo Zumby bbs, takže se sportíčkem to mám teď opravdu trochu na štíru :-(. Hned ve středu jsem si ale zlepšila náladu a skákly jsme si s Tinou hodit bokem na její Zumbu fitness. Přes den jsem měla uklízení u Caroline, během kterého mi došlo, že mi vlastně už dochází všechny síly na extra úklidy. Zjistila jsem, že u toho vyloženě trpím a že mě to tak brutálně nebaví, že mi to skoro ani za ty peníze nestojí. Jasně, že jsem zatla zuby a chodit budu dál, možná to je jen nějaké přechodné špatné období, ale měla jsem najednou pocit, že toho uklízení mám už nad hlavu a že to stačilo a do konce života už to dělat nechci :D. No nic, pár měsíců to ještě budu muset vydržet.
Co se týká čtvrtku, tak ten byl významný pro mé větší zlato Maddie. Ve škole se vyhlašovala tzv. "head girl" a "head boy", což jsou prostě z řad žáků vybráni dva - holka a kluk, kteří jsou jakoby ve všem NEJ. Nemá to žádný větší a hlubší podtext, je to jen titul a prestiž v rámci celé školy. Vybírá je ředitel a každé dítě, tedy pardon - každý rodič si velice vehementně a aktivně přeje, aby právě ten jeho výrostek byl tím úspěšným "HEAD". No a v podstatě nečekaně, i když celá rodina si to tajně přála :D se touto "head girl" stala právě naše Maddie. Sama z toho byla poměrně hodně rozčarovaná a ovace, přání a gratulace, kterých se jí dostávalo asi opravdu nečekala a trochu jí znervozňovaly. Myslím, že není typ, který by byl rád středem pozornosti a sama to brala tak, že je to fajn, ale nic extra se neděje a jedeme dál. I přesto volala celá rodina, ulice a kamarádi a celý den se u nás telefon netrhnul a všichni jen mluvili o tom, jak je Maddie úžasná, chytrá a skvělá : ). Takže velká radost. Dále jsem pak večer měla bbs a abych se také zmínila o Beatrice tak se mi úžasně "rozštípala" na schodech. Dělá po celém baráku neustále kraviny. Furt stojky na nějaké zdi nebo nábytek a neustále praktikuje, co nového se naučila na gymnastice. No a takhle jednou večer se prostě vysekala na schodech a udělala si na holeni docela velký šlic. Už jak jsem slyšela tu ránu a následující sirénu a pláč, tak se mi tam moc jít nechtělo :D, ach ta zodpovědnost svědomité au-pair. No nicméně jsem tam šla, ale ona mě stejně nepříjmala, řvala, že chce maminku a furt mě od sebe odstrkovala - to já jsem zase taková nátura, že bych po prvním odstrčení nejradši řekla ok a šla do háje, ale to mi asi moc nepřísluší, takže jsem tam u ní seděla a poslouchala jak řve a čekala až přestane. Musím říct, že v tu chvíli se mi opravdu honilo hlavou "aaaaaach zlatý alarm", protože mi přišlo, že spíš než že by jí to tak moc bolelo, se snažila ze sebe vydat co nejhlasitější a nejintenzivnější řev, aby to vypadalo, že jí tu někdo vraždí. Sedět od ní 30 cm a mít to z první - opravdu lahůdka : ). Chvilku jsem přemýšlela jestli mi hlava dřív praskne nebo ztratím kontrolu nad svými činy, ale nakonec jsem došla k závěru, že děti vás naučí trpělivosti :D.... ať chcete nebo ne! Nakonec z toho byl jen malý škrábanec a za pět minut už zase vesele tančila po schodech nahoru, to jen mě po zbytek večera zvonilo v uších :-/.
Pátek jsem opět nadělávala hodiny doma za našeho chorého uklízeče a opět mě pátek zmohl tak, že jsem odložila veškeré plány a rozhodla se zůstat doma. Občas si po celém tom pracovním týdnu připadám jako nemohoucí stará babička, co si jen chce lehnout do postele a mít chvíli klid. Toto je ale dosti těžké vysvětlit Tině, protože ta má utkvělou představu o tom, že jsem šíleně mladá a musím si užívat a když mám volno, tak nemůžu přeci zůstat doma, ale povinně musím letět do víru ulic :). Nicméně i přes její naléhání, jsem se rozhodla pro odpočinek ve formě svého malého útulného pokojíčku. Židovská večeře se ale nekonala. Jako gratulace a oslava Maddie úspěch ve škole se vyrazilo do Sushi restaurace v nedalékém Brent Cross Shopping Centru. A co se nestalo - dokonce i já jsem byla přizvána a rozhodně jsem nemohla odmítnout. Večeře byla úžasná, nejen, že mi jídlo velice chutnalo (kdo znáte u nás styl Running Sushi, tak přesně takto to probíhalo - okolo vás jezdí pásy s různými druhy jídla a vy si vezmete, co se vám líbí :)), ale byla i skvělá atmosféra. Zase jednou zážitek s rodinou (za každý jeden jsem nesmírně vděčná a šťastná), ale docela jsem měla konečně pocit, že i trochu konverzuji. Nebyla jsem nijak extra nervózní a měla jsem celý večer ze své angličtiny poměrně dobrý pocit :).
V sobotu jsem měla sraz s Verčou a rozhodly jsme se jet do centra do Tower Bridge. Počasí bylo na Londýn přímo ukázkové a celý den se myslím opravdu vydařil. Teda jak to pojmout... došla jsem k závěřu, že Verča je úplně jiný člověk než jsem já a v "reálném" životě bychom prohodily tak tři věty a už se nikdy víc neviděly, ale tady to hold pobíráte trochu jinak. Navíc jsem si vzala příklad mě a Martiny. Co když já jsem jí štvala úplně stejně na samém začátku jako mě teď Veronika? A to, že je to vysoce pravděpodobné, protože Verča prostě dělá, chová se a má úplně stejné pohledy na věc jako já, když jsem přijela. Přijedete s nějakým očekáváním, nějakými sny a cíly a hrozně namotivovaní. Všechno nové se vám šíleně líbí, ale ze spousty věcí jste negativně překvapení a znechucení. Martina tu byla o 4 měsíce déle než já, zaběhnutá a žíjící jako každý typický Londýňan. Její zvyky a režim jsem nemohla pochopit - jak může tolik utrácet a vůbec nepřepočítavat? všechno je tu tak drahé a ona vůbec nepřemýšlí jak to udělat levnější formou... no prostě blázínek :D. Ale po pár měsících si zvyknete. Památky i město zevšední a ty vysoké výdaje a několikanásobně vyšší ceny za zboží a služby než u nás? Prostě to k tomu patří a i s tím se smíříte a naučíte žít. Pokud nechcete do centra cestovat 4 hodiny tam a 4 zpátky jen proto, abyste ušetřili nějaké libry - hold jeďte metrem nebo vlakem. Takže jsem Martinu musela zákonitě štvát taky a to mě dohnalo k přesvědčení, že budu hodná a milá na každého nově příchozího. Protože Marťa opravdu byla a já jí za to teď nesmírně vděčím. Byla ochotná jít kamkoliv, fotit cokoliv a splnit všechna moje nováčkovská přání :). Já bohužel zas tak milá nejsem, asi jsem se nenarodila tak ochotná :D, ale hold mám svých plánů na Londýn ještě spousta, takže se to snažím kloubit všechno dohromady. Veronika je sice trochu prudší než byla Marťa, ale zatím nijak zvlášť neprotestuje a na místech, kam jít a co vidět, se zatím docela shodujeme :). Je tu samozřejmě pár věcí, malých neshod či výměn názorů, nad kterými jsem se opravdu musela smát, ale předpokládám, že i já jsem pro ní v něčem k smíchu. Je to hold tak, že jsme každá úplně jiná "krevní skupina" :). Nicméně jsme zdárně dorazily k Tower Bridge, kde jsme si za výhodnou cenu přikoupily ještě i návštěvu Monumentu. Prohlídka uvnitř jednoho z nejznámějšího mostu na světě byla velmi hezká. Prošly jsme si ho skrz naskrz - nahoře s výhledem a malou projekcí a dole pod zemí v technické části jsme měly možnost vidět celou mechaniku a jádro mostu Tower Bridge.
Pak jsme chvíli brouzdaly na druhé konci řeky a přichomýtly jsme se k nějakém festivalu v ulicích, viděly výrobu skleněných talířů, váz a sklenic (když jsem v té prodejně se svou velkou kabelkou procházela okolo jedné skleněné dekorace a jen tak periferně zahlídla cenu necelých 4 000 liber - zastavila jsem se, vytřeštila oči, na chvíli si představila co by se asi stalo a jak by se můj život změnil, kdybych o to zavadila a rozbila to a v tu chvíli jsem se již prodírala davem ven s husinou a mrazením v zádech :D). Pak jsme si zašly do Muzea textilu a módy, které zajímalo hlavně Verču, protože má vystudovanou školu módy a designu, ale i já byla zvědavá, co takové muzeum nabízí. Na rozdíl od ostatních, v kterých jsem kdy byla se zde platilo vstupné a s klidným svědomím mohu říct, že to bylo to nejhorší muzeum, které jsem kdy navštívila. Na konci prohlídky jsme se dozvěděly, že je to pouze období 1936-1970 a byly to jen dvě malá patra, které jsme měly prošlé za 5 minut. Fiasko :D, byly to nechutné hadry a připadalo mi to, že to spíš někdo po 40 letech vytahal z půdy a vyvěsil na figuríny, ale pryč od toho. Pod mostem jsme se ještě stihly najíst - krásná zelená pláň vybízející přímo k pikniku, ale my jsme seděly na schodě, protože Verča není velkým zastáncem "sezení na trávě" (njn ty breberky) :D. Pak jsme si zašly na Monument, oficiálně Památník Velkého požáru Londýna (Monument to the Great Fire of London), což je 61 metrů vysoká věž čítající 311 schodů, z které je krásný výhled na Londýn zase trochu z jiné části města. No a večer již zpátek na bbs.
Neděli jsem si vyhranila sama pro sebe a ve znamení nákupů. Bohužel jsem nebyla tak úspěšná, jako obvykle bývám :), ale na Wembley a Brent Cross jsem si nějakou tu radost udělala. Bylo ale šíííííílené počasí. Nakonec jsem byla ráda, že jsme s Verčou dny přehodily (měly jsme jít původně v neděli), byla zima, foukalo a celý den pršelo. Já měla promoklé boty a mokré džíny, byla jsem čím dál tím víc otrávená a domů jsem se vrátila s rozpuštěnou papírovou taškou z Primarku a rozmazaným make-upem po celém obličeji. Jáááá vííííím, ale mě prostě nebaví tahat opalovací krém, sluneční brýle, čepici, šálu, rukavice, jarní šaty, deštník a holinky v jeden den všude a furt sebou. Člověk tady nikdy neví jaké počasí si na něj počíhá :-/. Ale po teplé vaně a po tom, co jsem si zalezla do teploučkého pelíšku se mi nálada rapidně zvýšila :)
Týden číslo třicet tři
K pracovnímu týdnu asi toto - v pondělí jsem opět pracovala doma za Raphaela. Na Tiny Zumbu jsem šla sama v pondělí, protože jsem si domluvila práci ve středu večer u paní Sharon. V úterý jsem měla školu jako obvykle a večer jsem šla na svojí Zumbu. Středa byla celkem vyjímečná, protože Židé měli opět jeden ze svých "ujetých" svátků. Mají dané, že týden po Novém roku nesmí 25 hodin jíst ani pít. Někteří (ty ortodoxní případy) jsou tak extrémní, že prý nesmí přijít do styku vůbec s žádnou tekutinou - to znamená, že se nesmí ani mýt ani čistit zuby, nechutný co? :D Naštěstí v mé rodině se to pojalo pouze tak, že rodina šla v úterý večer na večeři k babičce a dědovi a po té se daných 25 hodin postili a opravdu nic nejedli ani nepili. Celý den byla celá rodina doma a jen přežívala, aby si mohla večer opět dopřát výbornou velkou večeři :). Z toho důvodu jsem také nešla uklízet ke Caroline a z toho důvodu jsem také měla večer práci u Sharon. Hostila doma skupinu asi 15 lidí a mě potřebovala pro úklid a mytí nádobí. Musím říct, že to byl pro mě zase jeden z těch náročnějších dnů. Makala jsem odpoledne navíc doma a měla jsem pocit, že tento půst snad držím s nimi. Večer u toho mytí nádobí už mi málem praskla páteř a nervy zároveň :D. Byla jsem podrážděná a ještě tak slabá, že jsem totálně nemohla udržet skoro žádný z těch velkých a těžkých honosných židovských talířů a táců. No nicméně jsem domů dorazila před půlnocí a opět spala hned jak miminko. Čtvrtek škola - měli jsme suplování slečnu Emmu z recepce, nevěděla jsem, že i učí, ale byla to velmi přijemná změna a vyučování s ní mě vážně bavilo, škoda, že to bylo poprvé a naposled. No a pátek jsem uklízela u Caroline.
Pátek večer byl pro mě také velice výjimečný, protože mi přijely holčičky z UPC a já už se nemohla dočkat až je konečně uvidím. Sice čím víc se blížil večer tím mi bylo hůř a hůř, protože jsem se už druhý den probouzela s plným nosem a pocitem, že se o mě snaží nějaká chřipka, ale to mě nemohlo zastavit a s holkama jsem se chtěla za každou cenu moc vidět. Nakonec jsem zjistila, že jsou na tom dost podobně a že jsme všechny opravdu unavené a nemocné :). Bylo to ale moc fajn. Je zvláštní potkávat lidi z Prahy na místech v Londýně, na kterých bych si nikdy předtím nemyslela, že s nimi budu : ). Holčičky byly moc hodné a přijely za mnou až na Hendon, abych nemusela nikam daleko a tak jsme ušetřily čas. Zašly jsme do místní hospůdky na kávu a Cider, domluvily sobotu a spěchaly všechny do postýlek, ať se aspoň maloučko vyspíme.
Aaaa sobota byla ve znamení procházky v centru s Jančou, Ájou a kamarádkou Jarčou. Byl to celkem vtipný den, když se nad tím teď zamyslím, protože holky odjížděly z Londýna mnohem dříve, než si původně myslely, takže náš celodenní plán jsme musely zredukovat na půldenní program. Shodly jsme se, že chceme vidět St. Paul´s Cathedral, z čehož jsme nakonec ustoupily po zjištění dvojnásobné ceny vstupu než jsbyla původní představa. Takže jsme ušetřily čas, který jsme nakonec strávily v Primarku na menším nákupu v nově otevřené prodejně na druhém konci Oxford street. Pak už jsme ale běžely do British Museum, ať z toho dne aspoň máme nějaké kulturní zážitky. Jenže tam toho je tolik a je to tak velké (a mimochodem krásné) muzeum, že mám pocit, že jsme z toho také vesměs moc neměly :D. Prolítly jsme alespoň Egypt a antické Řecko a za 40 minut už jsme si to zase štrádovaly směr Hyde Park. Nejvíc natěšené, že musíme stihnout alespoň ten vysněný piknik v jednom z největších a nejkrásnějších parků Londýna. A taky že se zadařilo, sice byl poměrně rychlý, ale v rámci možností byl celý den, myslím, opravdu skvělý. Napapaly jsme si pupky jako ty prasátka - musím ale podotknout, že já jsem perlila, měla jsem jeden ze svých "jungle day" (= sněz co chceš :D) a dopadlo to tak, že mi ze všeho toho jídla a sladkého bylo tak blbě, že jsem chtěla umřít :D. S holčinama jsem se rozloučila poměrně brzy, a tak jsem si řekla, že zbývající čas si zajdu ještě na obhlídku do Primarku. Tam jsem se konečně poprvé a asi naposledy rozhodla vystát frontu na kabinky - čekala jsem 25 minut ve frontě podotýkám! Pak jsem zjistila, že nejsou 4 ale 5 hodin a letěla jsem domů na bbs, jak nejrychleji jsem mohla. Byla jsem domluvená s Tinou, že dorazím brzo a dorazila jsem na minutu přesně v tom nejzaším termínu - s kabátem a dvěma pyžámky. Nad míru spokojená :).
No a v neděli jsem byla domluvená na návštěvu královské botanické zahrady v Kew Gardens. Původně jsme měli jít větší skupina lidí (ze třídy + Veronika), ale nakonec to dopadlo samozřejmě úplně jinak. Já jsem měla jedno z největších zpoždění v životě a po zjištění výluk metra na místech pro mě nejdůležitěšjích (ano byla to moje chyba - měla jsem si to zjistit) jsem vůbec netušila, jak se dostat na místo mého srazu se spolužačkou Majo z Mexika. Zjistila jsem, že na ní nemám číslo a po jeho získání jsem se jí ale stejně nemohla dovolat a ona nereagovala na moje SMSky. Po domluvě se spolužákem jsme se shodli, že se sejdeme přímo tam na místě a alespň takto ve třech. Když jsem po poledni dorazila do zahrad nikdo z nich se stále neozýval. Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že budu celý den sama, což mi bylo líto, protože jsem se konečně těšila, že budu trochu mluvit a půjdu s někým zase jednou ven. Tento neskutečný areál plný nejrůznějších zahrad, rybníčků, budov a skleníků jsem si tedy začala rozplánovávat tak, jak si ho chci sama projít. V jednom z prvních domů plných uliček a bludišť z palem a jiných stromů jsem ji ale spatřila! Chystala jsem se už ven přidušená tím neskutečným vedrem a vlhkem a najednou jsem viděla svou spolužačku jak stojí u jedné z květin a čte si její popisek. Opravdu jsme měly obě obrovskou radost, že jsme se našly. Štěstím nám přálo nebo náhody se dějí, ale v této rozlehlé lokalitě větší než 3x naše zoologická zahrada jsme se opravdu našly! Spolužák nakonec nedorazil a tak jsme zůstaly jen sami dvě spolu. Říkala mi, že jí nefunguje telefona nemohla tedy vůbec reagovat a zpoždění měla dost podobné jako já :D, takže za to prostě může METRO! Počasí bylo podprůměrné, spíše chladné, ale den stál opravdu za to. Kew gardens jsou překrásné, a i přesto, že jsme za uplynulých 6 hodin stihly asi tak jen polovinu všeho, myslím, že jsme viděly ten základ, to nejhezší a ty nejdůležitější expozice, atrakce a okolí. Musím také podotknout, že jsme opravdu celkem intenzivně komunikovaly. Majo není zrovna tichý partner, takže mě donutila většinu času konverzovat. Vůbec tedy neproběhlo žádné trapné ticho, ale opravdová snaha o plnohodnotnou konverzaci. Samozřejmě, že jsem se zadrhávala a občas netušila jak se vyjádřit, samozřejmě, že jsme dělala spoustu chyb, ale mluvila jsem a konečně jsem tu angličitnu zase trochu uváděla do praxe a to mi zvýšilo sebevědomí. Byl to skvělý den s príma holčinou a já měla pocit, že jsem zase plná hezkých zážitků a s malinko lepší aj : ).