Týden číslo třináct

Trochu šedavá a trochu pochmurná NE úplně šťastná třináctka.

Tak jsem zase zpátky a se mnou i můj článek číslo 13. Původně jsem chtěla psát články po 14 dnech, ale když vidím rozsah jen týdne číslo třináct, tak to ještě na chvíli odložím :). Ale jinak jsem se tak rozhodla, protože bych ráda měla více času na učení angličtiny a celkově život v Londýně. Věřím, že mi odpustíte, stejně už se dějou téměř stejné rutinní záležitosti a nerada bych se tedy opakovala. Tak pokud se nebudou dít žádné extra zvláštní věci čekejte na dvoutýdenní rozestupy :).

Když se vrátím trochu zpět k mému příletu a návratu zpět do Londýna budou to trochu méně příjemné zážitky. Už v letadle jsem si říkala, jak to tady bude asi s vytápěním domu a že bude v baráku asi pěkná zima. Rodina mi žádné instrukce nenapsala, i přesto, že jsem je dva dny předtím naháněla a věděla, že mám obdržet nějaký e-mail s informacema o světelném systému v domě (když je rodina pryč aktivuje světla v domě tak, aby se během noci průběžně rozvicovala v různých částech domu a tak si případní lupiči mysleli, že je stále někdo doma). Nakonec jsem zjistila, že mi Tina psala asi 3 maily a žádný z nich mi nepřišel (nějak nám komunikace po mailech blbne). Každopadáně už jsem se těšila domů, kde budu ještě přes den a půl sama, dám si horkou vanu a spánek. Let byl poměrně rychlý (teda mě se jevil jako pětiminutový vzhledem k faktu, že jsem ho celý prospala) a návrat zpět na Mill Hill také bez jediné vady na kráse. Vstoupila jsem ale do nezamčeného domu a slyším hudbu z kuchyně za zavřenými dveřmi, takže první dojmy byli poněkud smíšené, ale pak jsem jen zjistila, že Raphael přišel uklízet místo v pátek v sobotu. Dům byl ještě studenější než jsem čekala a na půlce vypínačů od světel v domě byl nápis "Nesahat". Pak mi ale Raphael s úsměvem na tváři sdělil, že neteče ani teplá voda a to jsem šla do kolen. Byla jsem unavená, smutná, tesklivá a všechno co jsem chtěla bylo odpočinout si, ještě chvíli nemluvit anglicky, dát si koupel a jít si lehnout do TEPLÉHO pokoje do TEPLÉ postele! Nakonec mi Raphael pomohl a se slovy, že doufá, že to nebude rodině vadit, zapnul topení i vodu. Byla jsem štěstím bez sebe, když začalo být teplo a nakonec když i Raphael odešel a mě nechal v klidu působit v domě samotnou. Večer jsem usoudila, že voda bude už teplá ke koupání, a tak jsem se vydala do koupelny, že se umyji. Tam jsem ale zjistila, že teplá voda teče opravdu jen v kuchyni ve dřezu a v koupelně rodičů. Nebyla jsem schopná to nijak přenastavit a bylo mi vrcholně trapné mýt se ve vaně nebo sprše Tiny a Jamese (když mi to nikdy předtím nebylo dovoleno), tak jsem prostě vzala dva kyblíčky a nosila si horkou vodu do své vany :D. Prostě návrat jak cumel, ale dalo se to přežít.

Večer jsem byla ještě na chvilku posedět s Marťou, která se také vrátila ze Slovenska. Měly jsme původně v plánu jít tancovat a pořádně si užít volnou sobotu bez babysittingu, ale já byla utahaná a Marťa měla angínu a dobírala antibiotika, takže to byl jen takový unavený sraz a já byla nakonec ráda, že jsem brzy doma. Ovšem ráno ránečko vynahradilo všechno špatné z předchozího dnu :D. Nebo lépe řečeno nasadilo laťku ještě mnohem mnohem výš :D. Bylo to snad první a jediné ráno, kdy mě nezjímalo v kolik vstanu, a protože jsem den předtím spala dvě hodiny, chtěla jsem spinkat klidně do odpoledne a tedy jsem si nenastavovala ŽÁÁÁÁDNÉHO BUDÍKA. Sice možná až v dest hodin dopoledne, ale pro mě to byla stále půlnoc, začal houkat alarm po celém baráku. Večer jsem ho ani nezapínala, měla jsem zamčené dveře a nechtělo se mi ho aktivovat, takže jsem vůbec netušila co se děje. Poprvé jsem měla tu čest slyšet jak houká v plné kráse, a tak jsem totálně rozespalá, zmatená a vyděšená hledala brýle, abych mohla začít fungovat. Samou nervozitou jsem ani netušila jak se vypíná a hledala jsem to ve svých instrukcích a najednou slyším telefon! Telefony tu normálně nezvedám, ale věděla jsem, že tenhle zvednout musím!!! Už předtím mi Tina říkala, že pokud spustí alarm, nebo s ním nebude něco v pořádku bude volat policie a bude chtít vědět zda se neděje něco, o čem by měla vědět a bude chtít slyšet heslo. Tak já úplně ve stresu, že doufám, že se mi to nikdy nestane a najednou se to stalo a to přesně po dvou týdnech, kdy jsem nekvákla jedinou větu v angličtině. Letěla jsem tedy telefon zvednout a upozorňuji, že alarm stále hulákal na celý dům. Mě se třásl hlas a zpocená jsem byla, jak když jsem vylezla z bazénu :D. Snažila jsem se ze sebe vykoktat, že vůbec nevím co se děje, že jsem spala a najednou začal alarm houkat, ale že je všechno OK (myslím), řekla jsem mu své jméno a pánovi to evidentně stačilo, ale byl to jeden z nejhorších telefonátů vůbec. Pak jsem tedy přišla na to, jak alarm vypnout a odfrkla jsem si, že ten horor je za mnou. OMYL! Za necelých deset vteřin se alarm aktivoval znova a nešlo ho umlčet. Nebudu to protahovat, prostě po tom, co jsem si chvíli myslela, že fakt mám někoho v domě, že je někdo na zahradě, po tom co jsem odemkla dveře s tím, že jsem připravená, že mi tam naběhne celá četa policistů a hasičů, po tom co jsem naprosto  v šoku zjistila, že na displeji alarmu je napsáno "požár v zóně 14" a já prostě netušila, kde ta blbá zóna je a běhala jsem po baráku jak maniak s tím, že mi tam někde hoří, to se mnou opravdu málem šlehlo. Prolezla jsem každou skulinku domu, každou místnost nebo skříň s vědomím, že když otevřu dveře, tak tam buď bude někdo, kdo mě klepne a zabije nebo že se na mě vyvalí oblak dýmu a já tam uhořím :D. Měla jsem takovou tendenci otevřít vstupní dveře a utéct pryč, že ani netušíte :D. Nicméně jsem asi po 15 minutách tohodle "pekla" zjistila, že zdrojem neustálého spínání alarmu v domě je jedna bílá krabička na stropě ve třetím patře domu, tak jsem vzala židli, sundala jí a vyndala baterku :D ten horor dámy a pánové opravdu ustal a skončil.  Podotýkám, že těchto 20 minut "smrti" bylo jedno z nejhorších rán mého života. Príííma přivítání doma ne? :D.

Rodina pak dorazila ve večerních hodinách domů a bylo to opravdu moc příjemné. Holky měly radost, že mě vidí a já byla totálně nadšená z nich. Bylo to divné a hezké zároveň je zase vidět a dům hned opět dostal svou původní teplou podobu. Z New Yorku mi přivezli naprosto nečekaně spoustu krásných dárků a já byla opravdu štěstím a samým překvapením bez sebe, ukázka zde:

Nádherná červená plyšová opička se mnou spinká v posteli každý den a jmenuje se Beaddie (spojení jmen mých zlatých holčiček Bea a Maddie). A ptáte se proč tolik dárků se Spongebobem (pro ty, kteří ještě nevědí... miluji tohoto žlutého panáčka, který se jmenuje Spongebob... já vím, jsem ujetá :)), tedy respektive jak rodina přišla na to, že se mi líbí? Ráda bych na tomto místě poděkovala svému milému bráškovi, který mi věnoval plyšáčka Spongeboba jakožto anděla s křídly, který mě má opatrovat na mých cestách v životě a nyní tedy při mém pobytu v Anglii. Takto lyricky to samozřejmě můj zlatý bratr nemínil, ale já si to ráda myslím :D...

Bůh Ti žehnej Spongebobe :D a tobě bratříčku děkuji........................za krásný dárek......................a taky za to, že teď díky tobě nedostávám dárky hodné 23leté slečně, ale pokaždé když Tina nebo holky vidí něco se Spongebobem tak mi to prostě musí koupit. Za to, že budu nucena vzít si do školy krabičku se svačinou se Spongebobem na víčku a když se říznu tak na prstu nosit náplast s hádejte kým? S vytlemeným Spongebobem :D. Je mi teď dáno už na věky věků dostávat jen věci právě s tímto prokletým žlutým sýrem!!! Díky brácho :D.

Hned v pondělí ráno mi začala práce jako vždycky - nákup, uklid, atd... Holky měly až do středy volno, takže ještě vše nezaběhlo do starých kolejí, ale pro mě práce už téměř naplno začala. U Caroline vše v normě, akorát jsem během celého týdne zjistila, jak jsem najednou pomalá, jak mi nic nejde, jak se mi nic nechce, jak mě všechno zase bolí a vrací se mi do toho režimu jako kdybych to dělala zase poprvé. Měla jsem ale myšlenku na to, že mi v úterý přijede má oblíbená kamarádka Zuzanka :D a to mě nakopávalo. A bylo to úžasné, Tina pro ní zajela na nádraží a mi jsme prokecaly celýýý večer s vínečkem a dortíčky. Prostě slíbená typická anglicko-francouzská čoko-párty, zde prosím ukázka:

Neskutečné dortíčky, ještě teď se mi o nich zdá :D. Ve středu mi Tina vyšla vstříc a v podstatě jsem si mohla pracovní dobu přizpůbosit jak jsem chtěla. Tudíž jsem skoro celý den měla volno :D. Se Zuzankou jsme si naplánovali Natural History Museum a výstavu Animals Inside Out. To je to samé jako v Praze The Human Body - lidská těla svlečená z kůže akorát jde o zvířata. Bylo to naprosto fenomenální. Moc se mi to líbilo, bylo mi sice líto, že nerozumím textům, ale ty exponáty to vynahradily a já byla opravdu nadšená. Žirafa, slon, gorila, žralok, kůň, býk, to vše a spoustu dalšího zevnitř a bez kůže - ohromující :)! Pak jsme si za překráně deštivého a naprosto nechutného dne zašly konečně na mé první anglické "národní" jídlo Fish and Chips. Čekala jsem, že s tím, jakožto s rybou, budu mít větší problém, ale nakonec se to celkem dalo. Sice už si to asi nedám, ale aspoň mohu říct, že jsem to vážně ochutnala a jako au-pair v Londýně, že jsem si dala slavnou rybu s hranlokama : ).

Po středě mi bylo nějak ještě víc smutno. Loučení se Zuzičkou bylo překvapivě nějak těžké a hrozně rychlé. Ten jeden večer a den utekl jako voda a já hold neměla tu moc ho prodloužit. Dolehlo na mě, že teď už se vážně nemám na dlouho moc na co těšit a myšlenkama stále v Praze a na všechny tam :-(. Ale pryč od toho, snad to bude co nejdříve zase dobré :). Když už jsme u těch méně pozitivních věcí, tak rovnou zmíním i školu. Zjistila jsem, že je to pro mě opravdu nezvládnutelné. Toho času mimo školu na učení si prostě nejsem schopná udělat tolik, kolik bych si představovala a není možné v nějakém reálném časovém úseku všem stačit, dohnat je na jejich úroveň a naučit se to, co ostatní už umí. Vím, že jste mě všichni podporovali a ujišťovali, že vyšší úroveň je správně a je to vhodnou motivací. S tím souhlasím, ale když to přeženu a dáte člověka, který neumí anglicky ani pozdravit do třídy rodilých mluvčích, prostě není v lidských silách to zvládnout. Vážně se snažím, ale akorát jsem z toho znavená, naštvaná a smutná. Sráží mě to, protože vidím, že jsem tam opravdu nejhorší, všichni v podstatě plynule komunikují a my se učíme věci, které už nepatří mezi základy, ale opravdu mají smysl pro rozšiřování slovní zásoby v užších oblastech - např. skřípat zuby, kývat hlavou, křupat prsty, ohýbat koleno...to proběhlo na čtvrteční hodině, kdy jsem si opravdu řekla: "Tak sakra, co já tady dělám?". Nejdřív se vážně potřebuji naučit ty základy a začít mluvit a pak se můžu učit takovýdle méně podstatný věci, myslím. Takže jsem napsala e-mail do školy a uvidíme jak se to vyřeší. Možná půjdu do té o dva stupně nižší třídy a pak změním školu, nevím, ale poznávám, že ani spolužáci nemají moc tendenci se se mnou bavit (i když je to samozřejmě hlavně ve mě, protože sebevědomí mi nedovolí se mezi ně moc vměšovat) a zjistila jsem, že mi i způsob výuky nového učitele nevyhovuje, takže se posnažím o nějakou změnu, když už do toho vkládám veškeré své peníze :-/. A co se týká počasí, tak tentokrát se může Praha vysmívat Londýnu, protože je tu celý týden naprosto šíleně. Od středy nepřestalo pršet, fouká nechutný vítr a je tam vážně zima. Nechci ani koukat na teploty v ČR, protože z doshlechu vím, že tam máte tropy jak uprostřed léta, takže si to užívejte a já budu pevně doufat, že se jich tady taky dočkám a Anglie se neukáže ve svém pravém světle.

Jinak se přes týden nic zajímavého nedělo. Holky šly zas ve středu poprvé po dlouhé době do školy a uvidíme co to s nima udělá. Malá Bea je jak vyměněná, je neskutečně hodná, furt se usmívá a mám z ní pocit, že mě má opravdu moc ráda, takže já si holky teď opravdu užívám, jsou skvělé :). V pátek proběhla opět po dlouuuuhé době úžasná židovská večeře s babičkou a strýčkem Harroldem. Moc jsem si jí užila a večer nikam nespěchala. Dokonce jsem plánovala celý víkend v posteli, ale nakonec jsem byla ráda, že mě holky (Kristýna a Tereza) vytáhly na au-pairs meeting, na který jsem se původně chystala, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Když tam byly holky, tak jsem bohužel zase anglicky moc nemluvila, ale i tak to bylo fajn a trochu víc jsme poznaly kluka, který tyto akce pořádá. Nevím proč to dělá, ale je úžasnej, je charizmatickej a furt se směje. Jsem za něj moc ráda a těším se na další setkání. I přesto, že mi začala dieta dala jsem si burger jako prase a k tomu poprvé ochutnala anglický Cider a anglické pivo Carling, takže o dietě na chvilku pomlčíme a řekněme, že to bylo naprosto úchvatný :D, ukázka prosím zde:

Večer babysitting a všechno proběhlo v pořádku. Bea stále drží dobrá nálada a mě tím hrozně ovlivňuje, když vidím jak je hodná, jsem z toho nadšená a hned mám lepší den :D. Naopak Maddie je teď nějaká zvláštní, docela se o ní bojím, působí na mě, jako by měla nějaká psychické problémy. Je naprosto pořád ve stresu. Stresuje se, že přijdou pozdě do školy, že bude pozdě večeře, že přijde pozdě na plavání, že půjde pozdě do postele. Furt je ve stresu a je to pro desetiletou holčičku naprosto nepochopitelný, tak doufám, že bude brzy ok a je to jen přechodný stav, když teď po dlouhé době zase začala škola a povinný režim. Jinak skoro celou neděli jsem zavřená  v pokoji a z výklenku svého okna s kávou v ruce hledím do dáli na zatažený a opět deštivý nedělní londýnský den...

Všem krásný zbytek týdne :-*