Zase jako doma.
Tak je tu únor a s ním i opět vše při starém. Zase jsem se zabydlela zpět v Londýně. Počasí je šílené a rutina se nemění :). Stále pracuji doma, stále chodím na úklid k paní Caroline a stále se snažím o nějaký ten pohyb. Bohužel mi zrušili mou milovanou Zumbu, kterou jsem si tady pracně našla a byla s ní spokojená jak po finanční, tak po dostupné stránce. Bylo to bezva vybití, v dobrý čas a v dobré lokalitě. Hrozně mě to bavilo, ale bohužel se paní cvičitelka rozhodla s tím prásknout, protože byly nějaké komplikace ohledně nájmu atd. Škoda :-(. Co se týká druhé Zumby, tak tu naše paní cvičitelka jaksi trochu přetransformovala na tzv. BodyBlast. Paní cvičitelka se jí ani nedá říkat, je to naprostý Rambo. Vypadá jako chlap a ještě k tomu kulturista. Vždycky to s ní byla celkem dřina, nikdy to nebyla moc "zábavná" Zumba, ale od začátku to byla Zumba fitness, což je vždycky větší makačka, jenže jí to přestalo bavit a teď už je to tedy jenom makačka :-(. Nicméně jsem ráda, že mám alespoň něco a taky je to dost účinější v boji proti čokoládě ;).
Chtěla bych také zpětně napravit jeden svůj rest a omluvit se za totální výpadek paměti. Má omluva patří mojí milované kamarádce Denče, která při shrnutí posledních měsíců roku 2012 právem očekávala, že se zmíním o její návštěvě v Londýně a já zapomněla :-(. Bylo toho tolik, že mi to z hlavy nějak vypadlo. Chci tedy jen zmínkou poukázat, že se za mnou na konci listopadu byla Deniska na pár dní v Londýně podívat se svým přítelem a bylo to moc fajn. Vždycky je skvělý, když sem přijede někdo z mých přátel, můžu s nimi trávit čas a něco jim i třeba ukázat. Bylo to celkem rychlé a plánů jsme na obou stranách měli bohužel dost a dost, ale i přesto jsme se sešli, něco viděli, poseděli a i pokecali. Bylo super tě tu na pár dní mít Cariňěčko mé a zase tě po delší době vidět.
Ale teď už zpět k aktuálnímu článku. První víkend v únoru měla Maddie oslavu narozenin. Měla jí mít v nějakém sportovním centru a bylo mi to popisováno, jako že tam budou nejrůznější atrakce, hry a sportovní vyžití. Byla jsem pozvána víceméně jako host a ne jakožto pracovní síla. Samozřejmě bych asi měla lepší plány na sobotní odpoledne, ale je to jedna z mých holčiček a je to nejspíš naposledy, co mám možnost být na jejich oslavě, takže jsem neváhala a pozvání s díky přijala. Byla jsem nakonec maličko v rozpacích, protože po tom co jsme dorazili na místo, tak nejen, že jsem samozřejmě napůl jako pracovní síla působila, ale žádné moc možnosti pro vyžité pro mě, jak mi bylo přislíbeno, jsem tam nenašla. Byli tam akorát dva velcí pánové, kteří čekali, až tam naběhne cca 30 rozbouřených dětí, kteří čekají zábavu. Pak s nima začali hrát hry typu vybíjená, honěná, rybičky rybičky rybáři jedou atd. atd. myslím, že představu máte :D. V rohu toho pomyslného sportoviště, které bylo jen pouhou tělocvičnou o rozměrech poloviny naší běžné, bylo pár židliček, na kterých seděli rodiče, prarodiče a.............au-pair :D. Dvě hodiny jsem tam seděla a koukala se na děti jak se honí za míči a švihadly a přála si, aby tam bylo alespoň nějaké jídlo, které si pak budu moct vzít :-D. Chápu, že babičky a dědeček jsou z toho na větvi, jsou to jejich vnoučata a vidí je poměrně málo (méně než já), vidí jak si hrají, jak mají radost a jak rostou. Takže je to pro ně jakousi milou povinností tam být. Já jsem ale doslova a dopísmene trpěla :D. Maddie si samozřejmě ani nevšimla, že tam jsem a jediné co bylo mým úkolem se usmívat a komentovat, jak jsou všechny ty děti nesmírně šikovné :D. Jo a taky pomáhat s dortem, odpadem a dekoracemi atd. Takže oslava jakože fajn no : ). Dort byl ale neskutečný. Nedá se tomu ani říkat dort, je to prostě číslo z všech možných bonbonků a sladkůstek, které si jen dovedete představit. Následná ukázka...
Další víkend jsem se byla podívat ve Victoria and Albert Museum a byla jsem naprosto uchvácena. Myslela jsem, že tam nic moc zajímavého nebude, ale nakonec jsem zjistila, že tam je úplně všechno :). Od přenádherných historických oděvů, klenotů a šperků, soch a obrazů přes různé architektonické prvky a umělecké skvosty. Krásně strávený čas musím říct. Druhý den jsem se byla kouknout v Japonské zahradě v centru Londýna, která mě maličko zklamala. Asi také že byl poměrně chladný téměř ještě zimní den, ale i svou velikostí a rozmanitostí mě úplně nenadchla. No a to už se v té době blížil týden příjezdu mých rodičů...
A je to tady! Rodinka se odjela na týden dovolenkovat na ostrov Tenerife a mě dali zelenou k pobytu mých rodičů v jejich domě v době jejich nepřítomnosti. Mám hned na začátek jednu velice zábavnou historku, která Vás na jisto pobaví. Koupila jsem si asi měsíc a půl předem lístky na autobus na letiště, aniž by o tom naši vůbec tušili. Rozhodla jsem se jet jim naproti a překvapit je hned jak vylezou z příletové haly. Ten den ráno odjela má hostitelská rodina a já měla poměrně dost věcí na zařizování, úklid a přípravu baráčku na příjezd našich. Všechno jsem to ale zvládla do puntíku a i večeři jsem měla prakticky připravenou. Dům jsem sice opouštěla o pár minut později, než jsem měla v plánu, ale stále jsem měla času dost. Přijela jsem na místo, odkud odjíždějí autobusy na letiště a jezdí pravidelně každých 20 minut. Jeden mi ujel před nosem, což byla škoda, protože bych měla lepší pocit, že jsem tam o dost dříve (teď už vím, že nestihnout tento bus byla osudná chyba :)). Nicméně i tak jsem jela jedním autobusem dříve, než jsem měla lístky. Celou cestu jsem vypočítala, zda tam budu na čas a tak, aby vše naprosto dokonale klaplo. Přijela jsem na letiště 15 minut před jejich plánovaných doletem na letiště Luton v Londýně. Tudíž jsem si byla jistá, že se nemineme. Měli odbavený jeden kufr, takže jsem měla za to, že já budu čekat ještě minimálně půl hodiny. Tak jsi tak kráčím ke vchodu do budovy příletů a míjím jeden autobus společnosti Easybus, který byl již evidentně naplněn lidmi a každou minutou měl z letiště odjíždět směr centrum Londýna. Samozřejmě mě napadla velice vtipná myšlenka, že bych tam pro jistotku mohla naběhnout a česky zařvat, jestli tam rodiče nesedí, abych se ujistila, že mi neutekli před nosem. Ale přesvědčená o tom, že v té době teprve prochází pasovou kontrolou jsem se na autobus jen koukla a šla dál. Napadlo mě i to, že kdyby tam už seděli, že by mě například viděli okolo nich procházet. Projdu do haly směrem ke kavárně a objednám si v klidu Laté, když v tom mě moje milovaná maminka prozvoní jako na znamení, že již sedí v autobuse (taková byla domluva, že jim pak přijedu naproti na zastávku) V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal, nejen, že první co jsem chtěla udělat bylo nechat kávu kávou a letět ven k TOMU autobusu, který jsem před minutou míjela a věděla jsem, že v tuto chvíli už v něm moji rodiče opravdu sedí, ale zároveň jsem ztvrdla na místě a absolutně jsem netušila jak rychle tuto situaci vyřešit v můj prospěch. Byla jsem tak překvapená, že jsem nebyla jsem schopná činu, nebyla jsem schopná přijmout ten fakt, že jsem to pokopala a prakvapení se nekoná. Jen jsem popošla a viděla, že tam autobus už tam nestojí. Maminka mě prozvonila až opravdu v moment, kdy ridič vyjel :D (šikovná to maminka). Takže jsem jí zavolala, párkrát jsem zaklela a prozradila, že jsem právě prošla okolo nich a vlastně jsem si na Luton přijela koupit kafe, tak ať na mě na zastávce půl hoďky počkají a já se dopravím zpátky za nimi dalším busem. Chtělo se mi brečet, křičet, smát a litovat se zároveň, ale teď když tu historku píši, už je to jen vtipné. Hrozně mě mrzí, že překvapení nevyšlo. Kolikrát se s takovými věcmi tak dělám a tolik mi záleží na tom, lidi překvapit, ale občas to takhle hloupě nevyjde a je z toho spíš jen komplikace nebo jeden velký trapas :D.
Nicméně naši na mě počkali a pak jsme se šťastně shledali a skvělý týden plný zážitků mohl začít. Přijeli jsme k nám domů, kde jsem naše provedla, ubytovala, nakrmila a večer jsme si ještě vyšli na malou procházku po okolí, rozhlídnout se, kde to vlastně v tom Londýně žiji. Celý plán našeho týdne nemá cenu rozepisovat, protože byl opravdu velmi nabouchaný a neměli jsme času nazbyt. Chtěla bych spíš vyzdvihnout fakt, že jsme byli moc rádi, že jsme spolu a že na sebe máme tolik času. Viděli jsme spousta krásného a nového a byla nám také hrozná zima :D. To byl naopak asi ten nejhorší bod, který také stojí za zmínku. Absolutně nám nevyšlo počasí, i když co se dá také čekat od poloviny února :D. Sice nepršelo ani nesněžilo, což jsem ocenila, ale zima byla velká a bohužel nejen venku, ale i doma. Jamie a Tina mi tu nějak přenastavili vyhřívání domu a já než přišla na to, jak s tím manipulovat, tak byl skoro konec týdne. Takže mi tu moje maminka s tatínkem trošku zmrzli :-(. Plán jsme měli opravdu nabitý, až jsme museli krátit a škrtat, ale zárovň bych chtěla říct, že naši byli opravdu zlatí a stateční a i přesto, že primárně sem asi přijeli spíše za mnou než za městem, tak plnili a chodili se mnou všude, kde jsem řekla :). Myslím a doufám, že se jim to líbilo a mají opravdu na co vzpomínat. Mezi mé novinky, co jsem s nima zažila určitě byla návštěva St. Paulské katedrály a její galerie šepotu... což je neskutečná část prohlídky, kdy vyšlápnete plno shodů nahoru do kopule té masivní budovy, která může mít v průměru cca 20 metrů (mluvím o šíři té kopule) a ůdajně, když stojíte na jedné straně a zašeptáte něco do stěny této katedrály, na druhé straně je to slyšet. Přišlo mi to absolutně nereálné a několik desítek minut se nám to ani nedařilo praktikovat. Pak táťka ale odešel na druhou stranu a cokoliv zašeptal, tak jsme s mamkou slyšely přes celý ten velký prostor. Bylo to neskutečný, smáli jsme se jako pominutí, protože jsme si tam pak navzájem šeptali přes tu neskutečnou vzdálenost, že už bysme chtěli asi jít, protože máme hlad :D. Je to velkolepá budova s krásnými prostory a myslím, že prohlídka opravdu stojí za vidění. Jednou jsem naše nechala na pospas anglickému osudu a oni sami jeli, dojeli, vyřídili a užili si muzeum Madamme Tussauds, za což jsem na ně ohromně pyšná, pak sami i přijeli na smluvený sraz a všechno klaplo, jak mělo. Mimo ty hlavní a nejdůležitější památky po centru a místa, které má vidět každý turista a také menší nákupy v Primarku a na jiných místech, jsme také byli v RAF muzeu, které se myslím velice zamlouvalo mému drahému tatínkovi, pak jsme byli ve Wembley, večeřeli jsme v TGI Fridays :) (konečně jsem tam taky šla, tak dlouho už jsem to chtěla ochutnat! za to moc díky drazí rodiče!), byli jsme v kavárně Lola´s cupcakes na těch nejlepších muffinech na zeměkouli a prostě jsme se měli hrozně skvěle. Možná nám to párkrát zaskřípalo, možná ten program byl plnější než by měl být, možná nám byla zima a občas jsme byli prochladlí, utahaní a naštvaní, ale kolem a kolem byl to naprosto úžasný týden plný nových zážitků, strávený s těmi nejdůležitějšími lidmi na planetě a bylo spousta srandy a toho nejhodnotnější společného času vůbec. Myslím, že všichni tři máme opravdu na co vzpomínat a tak MILÁ MAMINKO A MILÝ TATÍNKU DĚKUJI VÁM, ŽE JSTE SEM ZA MNOU PŘIJELI, ABSOLVOVALI JSTE VŠECHNO, CO JSEM VYMYSLELA BEZ JAKÝCHKOLI NÁMITEK A KRITIKY A BYLI JSTE ÚŽASNÍ A VDĚČNÍ ZA VŠE, CO JSEM PRO VÁS PŘIPRAVILA A CO JSME SPOLEČNĚ DĚLALI. JSEM ZA TO VDĚČNÁ A ŠŤASTNÁ!!! DÍKY xxx
PS: Na závěr bych chtěla rychle zminit, že se moji rodiče opravdu nakonec setkali s mými hostitelskými rodiči. Tedy nejen s nimi, ale s celou rodinou včetně babičky Eunice. Poslední den, předtím než mi zase ujeli pryč jsme byli všichni domluvení na jakémsi srazu u nás doma na typicky britský "English Tea". Mě se z toho poněkud zavařovala hlava už několik týdnů...vlastně od začátku co jsem do Londýna jela, jsem měla v hlavě myšlenku, že budu muset někdy tuto situaci podstoupit. Jakožto překladatelka jsem se snažila působit co nejlépe a sebevědomě, ale určitě jsem byla červená po celém svém těle :D. Nakonec bych těchto společných pár desítek minut hodnotila jako velmi vzácné a krásné chvíle. Měla jsem radost, že naši sebrali tu odvahu a chtěli se s nimi seznámit, i přes tu indispozici jazyka. Bylo to moc příjemné a takové rodinné, takže si toho nakonec velice vážím.
2024 ©