Wembley a Museum of London

Zase takhle jednou v sobotu,

jsem si řekla, že se vydám někam za kulturou. Martina mi navrhla, že se k ní můžu přidat na nákupy ve Wembley. Měla jsem v plánu jít nakupovat, ale až po návštěvě Muzea of London, které jsem si vybrala jako první z dlouhého seznamu památek, jež hodlám prozkoumat. Rodiče mě ale už v pátek večer upozorňovali, že má v sobotu přes den sněžit a že to také dost dobře může znamenat zkolabování celého dopravního systému Londýna. Musím podotknout, že se tu všichni bojí sněhu opravdu jako čert kříže. Už v pátek dopoledne jsem zaznamenala všechny chodníky a schodiště zasypané solí a pískem (a to svítilo sluníčko :D). Když mi rodiče radili ať přijedu zpátky do páté hodiny odpolední, že pak bych se už kvůli (tomu množství) sněhu nemusela dostat domů, musela jsem se fakt rozesmát. Ale tak to tady hold chodí, a tak jsem se rozhodla jít nakupovat dopoledne s Martinou a o to dřív přijet domů. Alespoň se kouknu a zjistím jak se jede do Wembley a jak vypadá to zdejší hlavní útočiště pro nadcházející Olympijské hry.

Za necelou hodinku jsme byly v ulici plné velice příjemných obchodů :). Až do teď jsem vážně nevěřila, že v obchodech 1pound je opravdu všechno za jednu libru. U nás obchody vše za 39,- znamenají, že je to nejnižší hranice a pár věcí tam je za 39,-, ale pak se zboží podle cen postupně zvyšuje. V jednom OnePoundu už jsem byla s Adélou, ale tam měli zboží opravdu jak z druhé ruky a ještě od Vietnamce. Tady to bylo o mnoho větší a nabízeli zboží, které najdete v normálních obchodech za dvojnásobnou nebo i několikanásobnou cenu. Nevím jaký systém v tom mají a vím, že to nejsou výrobky, kterým by docházela záruka, ale je tam prostě úplně všechno za jednu libru (a to ještě naproti tomuto obchodu mají konkurenci - Vše za 99penny :D). Prodávají vše od sladkostí a nápojů, přes knížky, hračky, DVD a kancelářské potřeby, až po drogérii a věci do domácnosti. Neustále jsem někde hledala ceny, protože mi nelezlo do hlavy, jak může kondicionér od Swarzcopfu stát stejně jako jiný s polovičním objemem a evidentně nějaký no name (a ještě za třetinovou cenu než u nás v Praze). Můžete tam koupit balíček žvýkaček, ale stejně tak 10kilový prášek na praní za stejnou cenu. Uvěřila jsem až u kasy, ale opravdu je to tak a budu se tam asi vracet moc ráda :). Takže jsme udělaly potřebné nákupy, mrkly trochu po okolí a já si alespoň udělala obrázek o tom, kam příště zajedu sama, až budu mít čas a penízky :). Pak jsme se rozdělily, protože Marťa jela na oslavu za kamarády a já měla namířeno do již zmiňovaného muzea. Sice trochu nervózní, ale přesto nadšená z velkého dobrodružství - poprvé v centru Londýna úplně sama :D.

Měla jsem celkem dobrý čas, a tak jsem se rozhodla zaskočit blíže ke známému stadionu. Když jsem viděla ty davy mířící z tohoto sportovního centra přímo k metru, trochu mě vyděsily. Bylo to tisíce lidí a všichni v ruce nesli sešit nadepsaný "Workbook", tak nevím co se tam dělo, ale možná ve Wembley vyučují angličtinu pro tisícovky zájemců :D. Tak jsem se jako jediná černá ovečka vydala v protisměru této masy a došla až k samotné budově. Nejdřív to byl celkem vzrušující zážitek, je to opravdu velké stavení, ale po chvíli Vám to přijde jako druhá O2 Arena :). A co mě překvapilo - že celé okolí Stadionu Wembley je jedno velké staveniště - všude bagry, jeřáby a bordel. Jede se na plné obrátky, staví se hotely, restaurace a asi různé další sportovní vyžití. Rozhodně ještě nic není připravené na léto (toto je hlavně informace pro mého milovaného dědečka Ládíčka, kterého velice zajímá průběh příprav Londýna na letošní Olympijské hry ;-)), fotky ukážou více... Stadion jsem si obešla a na tuto asi 15minutovou cestu jsem se vydala plná nadšení a úsměvů, že stojím právě u toho Stadionu ve Wembley. V polovině už mě trochu začínal štvát ten vítr co foukal v tomto celkem vyvýšeném a otevřeném prostoru, stále mě ale fascinoval vysoký oblouk nad stadionem. Na konci cesty už jsem byla celá říčná a vyčítala jsem si, že jsem si předsevzala celé toto monstrum obejít :D, mrzla jsem a ztratila jsem úplně zbytečně minimálně čtvrt hodiny a podotýkám, že v tu chvíli jsem u toho stadionu byla jediný magor (uvidíme za půl roku...) :D. No a tak jsem se vydala zpět na metro, kde jsem zjistila, že to vůbec není ta stanice, s kterou jsem původně počítala, a tak jsem musela změnit trasu, ale "světe div se" šlo mi to všechno jako po másle. Celá cesta do muzea i z muzea proběhla hladce, já už naprosto chápu celé propojení metra a dopravila jsem se domů bez sebemenších problémů - ani nevíte, jakou mi tento fakt udělal radost :).

Vím, že je zcestné mluvit tady o mrazech (máme tu průměrně stále na nule), ale já fakt brutálním způsobem trpěla zimou. Vyšla jsem z metra na stanici St. Paul´s a moje prsty nebyly schopné lovit v mém plném batohu mapu, která byla samozřejmě jak jinak než úplně vespodu. Chvíli jsem se tam tak potulovala kolem a řekla si, že se snad radši zeptám nějakého kolemjdoucího než sundavat ten zatracený batoh z mých zmrzýlých zad (nevím co to se mnou je, ale mám pocit, že můj termoregulační systém je nějak poškozený a já za každých okolností umrzám....už asi 10 let :D). Naštěstí (musím opět ocenit způsob značení v Londýně) jsem hned kousek od metra našla místní mapu, kde jsem prostudovala jak přesně k muzeu dojít - KRÁSA!. No a samotná prohlídka byl jeden velký zážitek. Ze začátku jsem se úplně ztrácela, všude samé zbraně, kostry a popisy lokalit ze samotného prvopočátku  místa dnešního moderního Londýna. Tam jsem rozumněla tak maximálně letopočtu a u ostatního jsem jen dělala, že si všechny popisky bedlivě pročítám a vím o co jde :D. Bylo to zajímavé ale po 45 minutách jsem se začala cítit poněkud unaveně. Druhá polovina muzea mě ale neskutečně nadchla. V dolní části budovy mají přesnou kopii městečka z doby před Xstovkami let. Bylo to opravdu moc hezké, člověk se najednou cítil jako ve staré době. Mohli jste si zajít do kina, ke švadleně a švecovi, do lékárny, do pekárny či do místního hostince. Pak jsem viděla vystavené nejstarší vozidla, typicky červenou telefonní budku nebo modely různých budov v Londýně. Celá výstava byla také protkána různými interaktivními a zabavnými hrami a kvízy. Vše bylo opravdu krásný a já se nakonec vracela domů s moc příjemným pocitem. Při výstupu z autobusu na Mill Hill se déšť začínal měnit na sníh a než jsem došla domů, tak už řádně chumelilo. Takže jsem to stihla opravdu za pět minut dvanáct. Sněžilo celou noc a já usínala s pohledem do nádherné zlato-bílé tmy :). Zpětně jsem pak četla, že letiště Heathrow zrušilo několik letů, včetně některých do Prahy, takže moje pousmání mělo myslím celkem opodstatnění, sníh alias antrax ;-D.